Čeští autoři  |
| Sci-fi a fantasy |
| Historická literatura |
| Westerny |
| Romány |
Christian Jacq
Tato kniha je životopisem Howarda Cartera, který už v sedmnácti letech poprvé přišel do styku s archeologií. Profesor Newberry si jej, malíře zvířat, vybral jako svého pomocníka při katalogizování a zakreslování vykopávek v Londýně. Díky Fondu egyptského výzkumu se vydal zakreslovat hieroglyfy a malby přímo v Egyptě. Ale po nedlouhé době se dostává pod nového zaměstnavatele - Flinderse Petrieho. Ten jej zaučuje do tajů archeologie a učí luštit hieroglyfy. Nikdy však mezi nimi nepanuje přátelství.
Jednoho dne mu šejk kmene, žijícího nedaleko jejich tábora, vyjeví budoucnost. Měl by naslouchat pustině Údolí králů. Tak jednou učiní zásadní objev.
I když Petrie prohlásí šejka za podvodníka, přece jen ta slova utkví v Carterově hlavě. A tak, když je přeložen pod vedení Švýcara Navilla v Deir-el-Bahari, začíná pomalu pátrat po Tutanchamonovi. Údolí králů je totiž jen pár kilometrů vzdálené.
Na jedné z cest do Údolí potká Carter krásnou Egypťanku a na první pohled se do ní zamiluje. A i když se s ní neožení, protože to jejich opačné náboženství ani Carterův nadřízený nedovolí, žijí spolu až do její smrti.
Jednoho dne, kdy Carter jako obvykle ve volném dnu pátrá v Údolí po nějaké stopě, objeví se před ním nový ředitel Památkové správy, Gaston Maspero. Ten Carterovi přidělí bez prodlení místo inspektora pro Horní Egypt a Nubii. Takto se Carter může konečně věnovat veřejně průzkumu Údolí, i když v minimálním měřítku. Maspero totiž sdílí názor, že Údolí králů už nic neskrývá, tak proč tam marnit čas.
V tom se však na scéně objevuje Američan Theodor Davis a okamžitě získává povolení kopat v Údolí. To Cartera naštve, protože Památková správa touží očividně pouze po penězích a nevadí jí, co vše se zničí. Carter se stává Davisovým asistentem a dává se do práce. Už po krátké době objeví hrobku Thutmose IV. Sice vyloupenou, ale dokazuje to, že Údolí ještě mnohé skrývá. Jenže pak se stane ta příhoda.
Několik francouzských turistů se snaží dostat bez placení do serapea v Sakkáře, ale vše se zvrtne a Carter, který se nemíní omlouvat, je na ulici, bez prostředků, bez práce. Maspero pro něj sehnal neplacenou práci, pouze za ubytování, u Davise. Davis s ním zacházel jako se psem, který se vyválel v něčem nevábném. Nesměl se procházet po Údolí, jen konat práci, která mu byla zadaná.
Pak se ale opět na Cartera usmálo štěstí. Do jeho života vstoupil lord Carnarvon, který po automobilové nehodě ztratil vůli k životu, a kterou opět nalezl až v Egyptě. Koncesi v Údolí však má pořád v rukou Davis. Ale postupem času Davis dělá jednu chybu za druhou a popuzuje proti sobě širokou veřejnost i úřady. Pak, v roce 1914, ji (koncesi) Carter opravdu získal. Jenže s vykopávkami bylo nutno počkat, až skončí 1. světová.
Konečně bylo po válce. Carter se vrhl do kopání a přesouvání tisíců tun písku a kamení. Jediná starost, kterou měl, byly krádeže předmětů, které mizely hned po nálezu. Carter zvedl dělníkům mzdu za podmínky, že se nic takového už nestane a s hlavou obchodu s kradenými předměty se rovněž dohodl po dobrém. Teď už nic Carterovi nestálo v cestě. Jenže vše co za léta 1917-1921 vykopal, bylo 13 alabastrových váz. Do Egypta přijely rovněž manželka a dcera lorda Carnarvona. Carter se opět zamiloval. Do dcery Eve. Carnarvon začínal být unaven neustálým nezdarem při hledání Tutanchamona a rovněž výdaji spojenými s Údolím králů.
A pak přišla poslední sezóna, kdy ještě platila koncese. Carnarvon to ale vzdal. Už nechtěl pokračovat. Carter, který přijel za ním do Anglie, si vyžádal jeho podporu, aby si mohl vykopávky financovat sám. Lord souhlasil, ale poslední sezónu uhradil sám. Carter nechal odstranit základy dělnických domků před hrobkou Rammese VI. a prokopal se až k podloží skály. Tento záměr měl už před čtyřmi lety, ale kvůli turistům z něj sešlo. Objevil se schod . . .
Konečně se objevily i dveře. Bohužel se zřejmě jednalo o vyloupenou hrobku. Po pár dnech se však objevily další dveře - ty pravé.
V hrobce byl pravý poklad. Jenže tím nastalo Carterovo trápení. Každý den tisíce turistů chtějících se dostat do hrobky a nevraživost novinářů, kteří nedostali požadované informace pro tisk. A pak lord Carnarvon náhle zemřel. V okamžiku jeho smrti zhasla v Káhiře všechna světla, ačkoliv síť napájelo šest na sobě nezávislých elektráren. Ve stejném okamžiku fenka Susie, Carnarvonův oblíbený foxteriér, v Anglii zavyla a padla mrtvá k zemi.
Po kratší pauze spojené s obtížemi v souvislosti obnovení koncese apod. se práce v hrobce obnovily. Byla rozebrána první část pohřební skříně a pod ní se objevila . . . Archa úmluvy. Tutanchamon se kdysi vydal do Izraele a přivezl ji do Egypta. Proto byla zřejmě hrobka tak dobře skryta. Po rozebrání posledního dílu pohřební skříně se konečně objevil samotný sarkofág. Na jeho otevření si ale Carter musel rok a půl počkat. Úřady a nacionalisté prosadily svou.
Carterovi byl znemožněn přístup do hrobky, odebrána koncese a byl vyhoštěn z Egypta. On, který považoval Egypt za svou vlast a byl pro ni ochoten udělat cokoli a ochránit její cenné památky! Odebral se tedy do Ameriky, pořádal přednášky, ale bez Egypta prostě nemohl žít.
Tam zatím nikdo nepřevzal jeho dílo. Nikdo nechtěl, aby ho nakonec potkalo totéž. A tak jednou Carterovi přišel dopis, že se smí vrátit a pokračovat v nedokončené práci, ale s velkými omezeními. A Carter souhlasil.
Sarkofág obsahoval tři rakve, jednu dokonce celou ze zlata vážící 1100 kg. Pak přišla na řadu samotná mumie. Po prozkoumání byla ponechána v hrobce v sarkofágu a v největší z rakví. V roce 1932 byl výzkum ukončen a Carter uvažoval o nové práci. Ale egyptologové, kteří ho nemohli ani vystát, mu uštědřili další ránu. Carter nedostal povolení ani k bezvýznamnému výzkumu v již prozkoumaných oblastech. Nedostal ani žádné ocenění za nález století. Vláda s ním už nechtěla nic mít.
Když se 2. března 1939 konal jeho pohřeb, žádný tisk se o něm nezmínil a jediným přítomným na pohřbu byla lady Evelyn. Tak zemřel muž, který Egyptu a Údolí králů zasvětil celý život, muž, který kvůli uchování předmětů z hrobu Tutanchamona dalším generacím byl ochoten udělat cokoli, dokonce se i vzepřít úřadům. A jak se mu svět odvděčil? Očerňoval ho, jak mohl. Udělal z něj v jednu dobu dokonce zločince a nakonec ho vymazal ze své mysli a zapomněl.
Faraonův komplot
Phillip Vandenberg
Kniha vypráví příběh, tajemný příběh, plný dobrodružství a záhadných událostí.
Vše začalo malou, dalo by se říci bezvýznamnou soškou bohyně Bastet. V ní byl nalezen malý papírek a na něm stálo MURDERER NO 73 (vrah číslo 73). Jednoho dne si jej všiml autor této knihy, jek leží na zaprášené polici v archívu a rozhodl se o něm zjistit více. Po dlouhém pátrání se dostal až ke jménu Omar Moussa. Dozvěděl se, že na aukci, kde byla soška prodána, byl zavražděn jeho dvojník, který ale nevěděl, že skutečný Omar sedí kousek od něj. Tehdy Omarův dvojník zemřel na srdeční selhání. Zda náhodou, nebo to byla vražda? Po roce od prvního setkání Omara a Vandenberga Omar zemřel. V jeho sejfu byl nalezen deník psaný arabsky . . .
Jako novorozeně jej, Omara, našel pohaněč velbloudů v Gíze a přijal jej za vlastního. Po 14 letech, kdy nevlastní otec zemřel a sourozenci jej vyhnali, protože byl vždy úspěšnější ve vydělávání peněz, se Omar stal sluhou jednoho anglického profesora, pana Shelleyho. Ten se snažil získat polohu nějaké dosud neotevřené hrobky, aby mohl Egypt Exploration Fund začít s vykopávkami.
Jednoho dne dostal profesor tip na schůzku u Memnonových kolosů u Údolí králů, tam že se dozví víc. Místo něj šel ale na schůzku Omar. Byl přepaden, uvězněn, vypálili mu na paži znamení kočky a hodili jej do studny. Málem ho to stálo život. Očividně to bylo varování.
U jednoho novináře, který rovněž záhadně zmizel, byl nalezen lístek se jménem IMHOTEP (Imhotep byl staroegyptský lékař, uctívaný jako bůh). Totéž jméno vyslovil otec dívky, kterou Omar miloval, před svou smrtí. Profesor byl přesvědčen, že jde o něco velkého. Halima, dívka, kterou Omar miloval, jej, Omara, varovala, že je v nebezpečí, a pak sama odjela neznámo kam.
Nastala 1. světová a vše se naráz změnilo. Profesor byl nucen odjet zpět do Anglie a Omar se dal k dobrovolnému sboru, který měl postavit přes Suez železnici. Protože jako jeden z mála uměl anglicky, stal se předákem. Jednoho dne, kdy měl službu v táboře, odjel jeho nadřízený pryč a v táboře se rozmohl chaos a anarchie. Proto se Omar vydal za svým nadřízeným, jenže za jeho nepřítomnosti vyletěl tábor do povětří. Omar byl vsazen do vězení a čekal ho válečný soud. Prý měl hlídat tábor.
Ve vězení se setkal s Nagibem ek-Kassarem, u něhož objevil totéž vypálené znamení kočky. Pod přetvářkou, že je také členem organizace, se dozvěděl, že Tadaman, organizace se znamením kočky, se snaží nalézt hrob Imhotepa, stavitele Džoserovy pyramidy, který v sobě pravděpodobně ukrývá obrovský poklad nebo všechno vědění tehdejší doby. Nebo taky obojí. Byly nalezeny už tři destičky, které ve spojení s dalšími dají polohu jeho hrobu. Tadaman to prý dělá pro svůj národ, ne pro vlastní zájmy. Pak jednou v noci je přišli konečně vysvobodit lidé z Tadamanu.
Celá záležitost s Imhotepem se začínala stávat mezinárodní věcí. Anglie, Francie, Egypt a možná i Němci měli své tajné agenty rozsety po Egyptě a všichni se snažili, aby právě oni a jejich země nalezli vytoužený hrob.
Už 4 roky Omar a Nagib utíkali před zákonem, až jednou je zastavil Ali ibn Al-Hussejn, člen organizace. Chtěl po nich, aby z Assuanu přivezli bedny s kořením. V Luxoru se Omar vylodil a šel po stopách dvou Angličanů, kteří mluvili o Imhotepovi (byli to agenti) a Nagib pokračoval podle plánu. Dovezl bedny do Káhiry, ale byl uvězněn, že bedny vyměnil a místo opia, které bedny s kořením obsahovaly, přivezl písek. Omar šel do Al-Hussejnova domu a tam potkal - Halimu. Dozvěděl se, že jí vděčí za život, protože tehdy, jak mu vypálili znamení kočky, se uvolila stát Al-Hussejnovou ženou, pokud ho pustí na svobodu. Halima jej pořád milovala a rozhodla se, že se ním uteče do Evropy. Ale i tam by je pravděpodobně její manžel našel. Nagib mezitím uprchl z vězení.
Nakonec se všichni tři rozhodli, že se o útěk alespoň pokusí a podplatili muže, který vydával víza. Když přijeli do Berlína, čekal na ně kupodivu sluha „ocelového“ barona. Ten jim řekl, že byli už několik týdnů sledováni, a že podplacení toho muže nebylo jen z jejich strany. Baron von Nostiz je potřeboval, aby mu pomohli v jeho soukromém pátrání po Imhotepovi.
V Egyptě zatím tajná skupina Francouzů vykopala hrob Imhotepova současníka. Ten se ale nenadále propadl a zabil přitom jednoho z nich. Když jej ostatní nalezli, ležel u něj falešný list papíru s Mariettovým plánem Sakkáry. Na něm byl vyznačen křížek. (Tajné skupiny a organizace se navzájem snažily zpomalit ostatní a používaly různých prostředků). Když přišli kolegovo tělo vyprostit, zjistili, že je někdo předběhl. Vypadalo to, že mrtvý byl anglický tajný agent. To oni ale nevěděli.
Omar se vydal do Londýna pátrat po stopě profesora Hartfielda, který jako první objevil část destičky a pak nenadále zmizel. V Londýně zjistil, že profesor pravděpodobně žije v Egyptě, protože nedávno tam vybral šekem peníze. Hartfield byl možnou stopou na cestě k Imhotepovi.
Nato Omar odjel do Alexandrie a odtud jej stopa vedla ke koptickým mnichům majícím klášter v podzemí v deltě Nilu. Omar vniknul dovnitř s tím, že venku zuří písečná bouře, zda ji tedy může přečkat uvnitř. Při průzkumu kláštera objevil mnichy, kteří v šílenství prováděli své bohoslužby, také Hartfielda a poslední kousek kamenné desky. To si alespoň myslel. Profesor byl ve stejném duševním rozpoložení jako mniši. Po nějaké době ho Omar, Nagib a baron osvobodili a odvezli do Káhiry. Hartfield jim ve stavu blouznění řekl, kde hrob hledat. Všichni tři se okamžitě vydali do Sakkáry, aby hrob našli.
Mezitím se profesor vzpamatoval a zděsil se, že jim to pověděl. Halimě vysvětlil, proč propadá šílenství. Když tenkrát prošel branou do Imhotepova hrobu, napadly ho bakterie, které prý kdysi objevil Imhotep jako prostředek k nesmrtelnosti. Jenže lidské tělo není na tyto bakterie uzpůsobeno, a proto propadá nepravidelně stavům šílenství. Sám Imhotep kvůli tomu kdysi spáchal sebevraždu.
Halima odjela co nejrychleji do Sakkáry, aby Omarovi zabránila vstoupit do hrobu. Všichni až na barona, jak se později ukázalo, případ vzdali a vrátili se do hotelu a do Německa. Profesor byl mezitím zavražděn a baron spáchal sebevraždu. Tím končí vyprávění deníku . . .
Carlyle, muž, který zavraždil Hartfielda, byl v sedmdesáti osvobozen a usiloval o Omarovu smrt. Do sošky kočky přidal smrtící prášek, o němž se dozvěděl ve vězení, a ve chvíli, kdy ji Omarův dvojník vzal do ruky, došlo k selhání krevního oběhu a následně ke smrti.
Tak končí příběh muže, který se cestě k nesmrtelnosti dostal blíž, než kdokoli jiný na světě. Co znamená MURDERER NO 73 není známo a není to, po objasnění případu, vůbec důležité.
Kletba faraónu
Phillip Vandenberg
Autor v této knize rozebírá všechny možnosti, proč od počátků archeologie umírali vědci a archeologové záhadným způsobem. Mohly to být jedy, které díky nepřístupu světla a vzduchu uchovaly svou účinnost celé 3000 let? Například Kleopatra byla mistryní v míchání jedů. I Marcus Antonius se jí obával. Nebo to mohly být bakterie, které parazitují na mrtvých tělech? Možná i při potopení Titanicu právě toto hrálo svou roli. Loď prý převážela egyptskou mumii, kterou však nedali do nákladního prostoru, ale za kapitánský můstek. Kapitán se byl na ni podívat! Kniha rozebírá možnost, zda byl kapitán nakažen bakteriemi, protože toho dne vydával podivné, opožděné rozkazy.
Nebo znali Egypťané nějaké záhadné síly mezi nebem a zemí? Je zde příběh jedné ženy, která jednoho dne začala psát na papír egyptským písmem a později pod dozorem profesora Wooda mluvila staroegyptským jazykem. Byla tzv. médium. Po několika letech výzkumu se Wood dozvěděl, že skrz ni promlouvá třetí manželka faraóna Amenhotepa III., která je už přes 3000 let mrtvá. V hypnóze Ivy B. řekla, že ji (Teliku-manželku faraóna) zavraždili. Že v porovnání s bytostmi, se kterými byli staří Egypťané v kontaktu, jsme zaostalí s průměrnou inteligencí. A kdybychom znali některé věci, které znali staří Egypťané, nebylo by to na škodu. Egypťané dokonce uměli získat ze vzduchu elektřinu.
Také jsou zde rozebírány pyramidy. Jejich účinky na trvanlivost věcí, nebo na psychiku. Ve zmenšeném modelu pyramidy ryba po 12-ti dnech nezačne zapáchat ani hnít, ale dokonale se konzervuje. Jeden archeolog se nechal na noc zavřít do pyramidy, a když ho ráno vyvedli ven, byl úplně apatický a neustále mluvil něco o tom, že viděl podivné věci a stíny kolem sebe. Archeolog se z toho nikdy nevzpamatoval.
Dodnes lidé při návštěvách pyramid záhadně omdlévají. Neexistuje pro to žádné vědecké vysvětlení.
Cheops a Sluneční pyramida
Guy Rachet
Cheops byl synem faraona Snofrua, potomka velkého egyptského vládce Džosera. Cheops měl rovněž dva bratry, vlastního a nevlastního. A právě o pletichách tohoto nevlastního bratra Neferua vůči Cheopsovi je tato první kniha.
Faraon Snofru si nechával stavět pyramidu, příbytek svého ka, až vystoupí jednoho dne k Reovi na jeho bárku. Stavbou této pyramidy pověřil svého přítele Abedua, který takto převzal započaté dílo mistra Anchava, Imhotepova syna. Tomu byla funkce stavitele královské pyramidy odepřena z toho důvodu, že jeho oprava pyramidy by byla nákladnější než Abeduova. Cheops často chodíval na staveniště a pozoroval, jak se pomalu ale jistě schyluje k neštěstí. I když nebyl stavitel, dokázal odhadnout, že úhly jsou příliš tupé a pyramida se musí zřítit. Však také Abeduovi řekl, že je osel. No a když ke katastrofě skutečně došlo, jmenoval faraon Abedua správcem královských oslařů. Anchavovi byla opět udělena funkce a mohlo by se zdát, že je opět vše v pořádku.
Abedu se cítil natolik uražen, že šel za pověstným kouzelníkem Sabim, aby mu pomohl ty tři lidi, Snofrua, Cheopse a Anchava, odstranit. Po rozbití vázy a dalších obřadech měl střepy zakopat v jejich zahradách . . .
Cheops, prvorozený syn, právem dědic trůnu, se rád často toulal po vesnicích jako obyčejný venkovan a pomáhal lidem při práci. Nesnášel všechnu okázalost paláce, na rozdíl od Neferua, který ji přímo miloval. Proto, aby usedl na trůn, byl Nefermaat ochoten udělat cokoli. Tedy skoro cokoli. Neustále podlézal králi, jen aby jeho ustanovil dědicem. Myslel si, že on je mnohem způsobilejší vládnout než Cheops, který se jen toulal a spal se sedláky na zemi. Za Neferuem stál memfidský klan Ptahových kněží, kteří doufali, že díky němu získají klíčové postavení v zemi.
Henutsen, Neferuova milenka, byla poslána jako špeh do Cheopsova paláce. Jenže ten se do ní zamiloval. I ona zjistila, že to, co jí o Cheopsovi říkal její milenec, byla lež. Zamilovala se a ani se tomu nesnažila zabránit. Neferua se už dávno zřekla.
Snofru, který pozoroval ambice Cheopsova bratra, nehodlal nijak Neferuovi vyhovět. Zatím poslal svého prvorozeného syna do Heliopole, kde měl podstoupit zasvěcení, aby mohl jednou usednout na trůn. V té době byl Snofru i Cheops napadeni vojáky, kteří ji nepochybně usilovali o život. Když se pak Cheops vrátil po první etapě k cestě k zasvěcení domů, jeho otec mu povolil se s Henutsen oženit a ani jeho první manželka Meritites, jeho sestra, mu v tom neodporovala. Ty dvě byly přítelkyněmi a rozuměly si.
Po roce mu obě porodily syny. Měl jich teď už čtyři. Právě dokončoval poslední etapu zasvěcování v Abydu a už už se chystal zpět do Memfidy, když tu byl zákeřně napaden mužem s maskou ibise. Po příjezdu domů se dozvěděl, že totéž se přihodilo jeho bratru Rahotepovi. A protože Nefermaat byl jediný, kdo by měl z věci největší prospěch, ihned upadl v podezření. Snofru jej s falešnou nadějí vyslal rovněž do Heliopole k zasvěcení a moudrý věštec Benu měl odhalit princovo nitro.
Nefermaat si mistra velmi oblíbil a zjistil, že Ptahovi kněží měli v první řadě jeho spokojenost a ne učení a vědomosti jako tady, v Onu (Heliopoli). Jenže se přihodila velmi neblahá událost. Nefermaat odešel večer spát a Benua zatím napadl muž s maskou ibise (Ptah byl zobrazován s hlavou ibise) a zabil ho. Protože však se do chrámového komplexu nemohl dostat cizí a žádný z obyvatel neměl důvod něco takového spáchat, podezření opět padlo na Neferua, který by měl důvod, a to rivalitu mezi Ptahovými kněžími a kněžími Atum-Rea. Snofru jej okamžitě dal uvěznit v Horním Egyptě, dokud nebude věc objasněna a Cheopse provolal právoplatným dědicem obou korun.
Jenže ještě jedna věc se přihodila. Ještě před Benuovou smrtí. Cheops a jeho otec se náhle rozstonali. Henutsen už před časem zjistila, že Abedu použil proti někomu Sabiho umění, ale když v zahradě jejich paláce objevila hliněný střep s Cheopsovým jménem, věděla, na čem je. Sabiho formule už určitě začaly působit. Proto za ním šla a přinutila jej kletbu odvolat za cenu jejího mlčení. A opravdu, Cheops a Snofru se uzdravili, jenže ne díky odvolané kletbě, ale díky protijedu, který jim podplacení sluhové přimíchali do nápoje. Sabi věděl, že i někdo jiný se snaží ty dva zabít a přemluvil Abedua, aby počkal, až věc vyřídí ti lidé za ně. On sám, Sabi, měl spadeno na Henutsen, kterou by rád měl za ženu, až Cheops zemře.
Avšak zatím byli král i princ dědic naživu, Henutsen šťastně vdaná a Nefermaat uvězněn v královském paláci na Horním Nilu . . .
Cheopsův kamenný sen
Guy Rachet
Od Neferuova uvěznění uplynuly tři roky. Cheops se v té době stal několikanásobným otcem. Faraon ho vyslal do Byblu, jednak jako vyslance a jednak jako velitele flotily, která měla nakoupit tamní vzácné dřevo na výstavbu vladařovy pyramidy. Avšak tato výprava změnila Cheopsův život ve chvíli, kdy spatřil nádhernou dívku se zlatými vlasy a bezhlavě se zamiloval. Nechtěl, aby dívka souhlasila se sňatkem jen kvůli jeho postavení, a tak se vydává za obyčejného člena Cheopsovy výpravy. Po dlouhých třech měsících, vyplněných těžbou, zemřel Chersetin otec a ona se ocitla bez prostředků a sama. Když pak „náhodou“ zjistila, kdo je její nápadník, považovala to za dobrou příležitost, jak si zajistit budoucnost. Podařilo se jí vyslechnout spiknutí proti princi a taky mu zabránit. Když pak přišla z Egypta zpráva o faraonově nemoci, Cheops se oženil s Cherseta pospíchal domů, aby zabránil svému nevlastnímu bratrovi zmocnit se trůnu. Faraon totiž Neferua omilostnil a prohlásil, že je nevinný. Neferu toho okamžitě využil a nesrozumitelný šepot umírajícího vladaře prohlásil za ustanovení jeho princem dědicem. Čin byl však hned v zárodku odsouzen k nezdaru. Po smrti svého otce usedl na trůn právoplatně Cheops a z Neferua učinil správce Núbijské provincie, místo aby ho dal na místě popravit. Tím si svého bratra navždy zavázal.
Henutsen během Cheopsovy nepřítomnosti opět zašla za Sabim, aby jí vyjevil budoucnost. Ten jí díky svým zvědům prozradil, že se Cheops znovu ožení a třetí manželka získá jeho srdce na zbytek jeho života. Henutsen tomu nechtěla věřit a prohlásila, že pokud se kouzelníkova řeč splní, odměnou se mu odevzdá celá. Tak začal jejich mnoho let trvající poměr. Ani netušila, že její milenec je ve spojení s lidmi, kteří chtěli Cheopse zabít.
Jelikož nikdo nedokázal pachatele vražedných útoků dopadnout, pokusila se Henutsen pátrat na vlastní pěst. Sledovala Neferua do Ptahova chrámu, ale byla odhalena. Jeden z mužů, právě ten s maskou ibise, ji pronásledoval až do královnina paláce. Tam byl pronásledovatel chycen a pravda vyšla najevo. Mužem, který se pokusil zabít Cheopse, byl jeho bratr Rahotep. Teď dávaly jednotlivé události smysl. Rahotepovo neustálé přísahání věrnosti svému bratrovi, tři zabití poslové, o kterých věděl jen on a královna Hetepheres apod. Pro Cheopse tobyl pořádný šok, ale jediným možným řešením situace byla bratrova poprava. A tak se také stalo.
Teď když se konečně stal vládcem, mohl Cheops začít uskutečňovat svůj velký sen: postavit pyramidu, která měla svou velikostí a významem demonstrovat egyptskou nesmrtelnost. Statisíce dělníků začaly zdvíhat onen památník, určený celému světu, nad systémem jeskyní, kde měl být vytvořen chrám pro uctívání boha Usira Cheopse, až vladař jednoho dne zemře.
Cheops měl čím dál tím míň času i pro svou třetí manželku, natolik ho pohltily vladařské povinnosti. Henutsen od té doby každou noc docházela do Sabiho domu. Plodem jejich nočních dobrodružství se stal syn Minkaf. Cheopse ani trochu nezarazilo, že se mu syn vůbec nepodobá. A léta běžela dál, vyplněná pracemi na Velké pyramidě.
Džedefhorovi, třetímu synovi královny Meritites, bylo právě osmnáct let, když Cheops završil dvacet let své vlády obrovskou slavností zvanou Heb Sed, která se však obvykle konala po třiceti letech vlády a po pravdě se nekonala už od dob velkého Džosera. Cheops chtěl lidu dokázat, že ani po letech neztratil mladickou zdatnost. Jenže musel připustit, že přecenil své schopnosti. Léta blahobytu ho obalila tukem a on se rychle unavil, nedal však nic z toho najevo. Ale od této slavnosti to šlo s jeho zdravím rychle z kopce. A právě na této slavnosti spatřil Džedefhor bytost neskonalé krásy, tanečnici, která ho zasáhla přímo do srdce. Okamžitě věděl, kdo bude jeho jedinou manželkou; problém byl, jak ji získat. Džedefhor netoužil po moci, ale celý svůj život strávil učením. Nedělalo mu tudíž žádný problém vydávat se za chudého mladíka, který se chce naučit hru na nástroj, aby mohl mezi chrámovými tanečnicemi nalézt tu, která mu ukradla srdce. Zjistil však, že ona dívka dosud odmítala všechny nápadníky a jediný způsob, jak ji získat, bylo zůstat přítelem a nechat osud volně plynout. Tahle taktika pomalu, ale jistě zabírala a dívka trávila s Džedefhorem čím dál víc času. Henutsen se podílela na mladíkově hře jako jeho „matka“. Rok strávil Džedefhor v chrámu, když se přiblížily neblahé události. Zjistilo se, že Persentin otec a „otec“ Džedefhora jsou bratři. Princ už už chtěl dívce říct pravdu, když ho jedna z dívčiných přítelkyň předběhla a namluvila jí odpornou lež. Didufri, Chersetin syn, měl rovněž na Persenti spadeno, a tak jí její přítelkyně řekla, že Džedefhor je ve skutečnosti princ, který s ní pouze krátil dlouhou chvíli, protože se vsadil se svým bratrem Didufrim, že ji dostane do postele. Džedefhor, netuše nic zlého, se za dívkou vydal, ale její otec mu řekl, že ho už nikdy v životě nechce vidět. Nechápal co se stalo a a vše vypověděl Henutsen. Ta mu slíbila, že s Persenti promluví.
Mezitím se faraonův stav stále zhoršoval. Velká pyramida již byla dokončena, ale on neustále litoval svého slibu, vyřčeného ve vášni, kterým slíbil učinit Chersetina prvorozeného syna dědicem. Cherset mu slib neustále připomínala, až nakonec podlehl a prohlásil Didufriho dědicem. Jenže Didufri toužil jen po moci, ohlížel se jen na sebe, na rozdíl od Chefréna, který by se k funkci vladaře hodil mnohem lépe. Problémem bylo, že tři prvorození synové zahynuli nenádalou smrtí, a tak nebylo moc na výběr.
A v takové situaci zanechal Cheops svou říši, když jednoho večera usnul ve svém oblíbeném křesle, aby se už nikdy na tomto světě neprobudil.
Guy Rachet
Ještě ani neskončilo období sedmndesáti dní a Didufri se nechal korunovat faraonem. Mnoho šlechticů jej ale nehodlalo přijmout jako svého vládce, protože podle práva měl být zvolen Džedefhor jako nejstarší syn. Ten však o korunu nestál. Neustále hledal svou Persenti, která před ním utekla. Didufri ji ale hledal také. Aby se zbavil svého soka, poslal Didufri Džedefhora do Byblu pro náklad dřeva. Tam však ale princ dědic neměl doplout. Hetepni, velitel posádky, jej měl za úkol zabít a hodit do moře. Faraon ale nepočítal s Hetepniho věrností k Henutsen. Aby předešel dalším úkladům na životě, nechal se Hori hodit do moře a doplaval na břeh. Didufri si myslel, že je doopravdy po smrti.
Pro svou neznalost byl Hori okamžitě zajat a včleněm mezi otroky patřící syrskému obchodníkovi Biridijovi. Stal se jeho písařem, ale zanedlouho mu pánova žena začala nadbíhat. Snažil se nezradil důvěru svého pána a tak ji odmítal. Zranil však její hrdost a ona prohlásila, že se ji pokusil znásilnit. Biridija tomu nevěřil, ale musel Džedefhora potrestat. Poslal ho tedy do solných dolů, kde se opět sešel se svým přítelem z otrocké karavany. Tomu se jednoho dne podařilo uprchnout a v jednom přístavu na něj narazil Ayinel, Horiho nevlastní strýc. Ten se tak dozvěděl, že je princ naživu.
Ze solných dolů ho zachránil až Chiziru, jeho nový pán. Žil v Gomoře a Džedefhor se mu už před lety zalíbil. Hori ale nebyl na takovou lásku. Svému pánovi dobře sloužil a ten jej pak dokonce adoptoval.
Mezitím Henutsen našla Persenti, když se zrovna pokoušela o sebevraždu. Jejich loď ale přepadli Didufriho muži přestrojení za piráty. Chefrén se naštěstí vydal matce naproti a vojáky zahnal. Persenti se Chefrénovi vždy líbila, přesto čekal několik let, než zármutek nad Džedefhorovou domnělou smrtí nepolevil, a pak jí nabídl manželství. Persenti porodila Horimu syna.
Didufriho matka Nubet se snažila svého syna usměrnit, protože nebyl moc dobrým vládcem. Didufriho však její snahy štvaly, a tak ji jednoho dne nechal zavraždit svým rádcem Upetim. Protože potřeboval stále více peněz a Henutsen mu tajně vyloupila pyramidu s pokladem, zavřel ve svém paláci mnoho dívek a dokonce i svoje dvě manželky a nabízel je za peníze šlechticům. K Chentetence se ale nikdo nedostal dost blízko. Každý si od ní odnášel jen modřiny. Upeti, který Chentetenku chtěl mít, snažil se získat její důvěru a dostat se tak k ní blíž. Ona mu povolila, protože sama hrála s Upetim vlastní hru. Navedla ho, aby se zbavil krále a pak ho jako jeho vraha zabila. Egypt si mohl oddechnout.
Chefrén, který se vydal proti Didufrimu s armádou, byl poražen, ale z poraženého se stal vítěz, protože Didufri ho jmenoval princem dědicem. Vláda byla konečně ve správných rukou.
Džedefhor se vydal na výpravu do Uru ke svému obchodnímu partnerovi Igibarovi. Tam potkal jeho dceru Menlilu. Džedefhor chápal vše, čím prošel jako zkoušku bohů na cestě za posvátnou Thovtovou knihou, kterou si umínil najít. Dokonce i zdejší královna Puabi mu to však vymlouvala a odkazovala se na Gilgamešův příběh. Poté, co dojednal obchodní záležitosti, vydal se Džedefhor novou cestou přes poušť zpět do Gomory, na Menlilu ale nezapomněl.
Merapi - královna otroků
H. Rider Haggard
Dosud nebylo jistě určeno, za kterého faraona se uskutečnil exodus Hebrejců a egyptské rány. Autor zasadil příběh do období vlády Meneptaha II., Amenmesse a Setchiho II.
Písař Ana vypravuje, že se narodil ve stejný den jako Setchi II. Poprvé jej však spatřil až v 30 letech. Do té doby se oženil, ale dítě zemřelo a manželka utekla s jiným. Dal se proto do psaní povídek. Ty se dostaly též na králův dvůr a princ Setchi pro něj poslal, aby se s ním seznámil. Už od prvního setkání si oba důvěřovali a stali se přáteli. Ana se stal jeho osobním písařem a jediným přítelem.
V té době se Hebrejci začali pod útiskem Egypťanů bouřit. Jednoho starého Žida zabili přímo před Setchiho očima. Dcera starce, Merapi, vypovídala před princem a ten dal viníka potrestat smrtí. Tak se oba poprvé setkali. Faraon Meneptah však nehodlal Hebrejce propustit ani pod pohrůžkou proroka Mojžíše a jeho druha.
Setchi a Ana se vydali do Gošenu, země Izraelitů, aby shlédli, jak lidé žijí a podali o tom zprávu faraonovi. Setchi však neúmyslně porušil posvátnou svatyni a Hebrejci to pojali jako záminku k jeho odstranění. Merapi, která byla tou dobou u svého strýce v Gošenu, vše vyslechla a prince varovala. Díky ní a Anovi, který chránil svého prince a přítele, se jim podařilo uniknout. Merapi však byla svým lidem vyhnána, a tak se tedy vydala s princem do Egypta.
Proroci opět přišli k faraonovi a prorokovali, že ještě ten den zemře, jestli je nepropustí. Setchi odmítl přijmout koruny za cenu potlačení hebrejského povstání. Byl vyděděn a nástupcem se stal jeho bratranec Amenmesses. Když král opravdu zemřel, Amenmesses usedl na trůn a Setchi se stáhl do svého paláce. Merapi se na popud Hebrejců postavila před sochu Amona, aby dokázala sílu svého Boha. Ten skrze ni sochu zničil a od té doby ji Egypťané považovali za čarodějnici a původkyni zla, které pak přišlo.
Amenmesses rovněž odmítl propustit Židy a přišla první rána. Jen Setchiho domu se vyhnula. Merapin strýc totiž půdu posvětil a odvrátil hrozící nebezpečí, protože Setchi se postavil za jejich věc. Setchi i Ana se do Merapi zamilovali, ale ona si nakonec vybrala prince, protože ho milovala. Léta běžela, rána za ranou stíhala Egypt a jim se narodil chlapec.
Jednoho dne se v Setchiho paláci objevil Žid a Merapi proklel. Její bývalý snoubenec o ni pořád usiloval, ale ona jej nechtěla ani vidět. Pak přišla poslední, nejhorší rána. Všichni prvorození synové náhle zemřeli. A Setchiho syn taky. Amenmesses konečně svolil. Userti, Setchiho sestra a manželka jej přemluvila, aby je pronásledoval. Merapi však před tím varovala. Setchi se je vydal s Anou varovat a mnozí se také vrátili. Ostatní s faraonem vstoupili do rozestoupených vod a ty je pohltily.
Merapi však byla v nebezpečí. Lid ji dovlekl před hranici dřeva a spolu sní i Labana, bývalého snoubence, který si pro ni přišel. Lid si myslel, že její smrt udobří bohy. Setchi se vrátil naštěstí včas, aby tomu zabránil, a tak skončil v plamenech pouze Laban. Merapi však tři dny poté zemřela, zlomena na duchu. Setchi ji mrtvou posadil na trůn a prohlásil královnou. Pak usedl na trůn jako právoplatný dědic. Lid jej stejně nikdy nepřestal považovat za korunního prince a milovat jej a jeho korunovace by považována za předzvěst lepší budoucnosti.
Setchi vládl pouze šest let a jeho vláda byla spojena s obnovou bohatství, ztraceného egyptskými ranami, a štěstí.
Válka korun - královna svobody
Christian Jacq
Dlouho se Ahotep nemohla vzpamatovat ze smrti svého manžela. Po jeho pohřbu byl faraonem veřejně prohlášen její syn Kames. Už od dětství byl otec jeho vzorem. Teď měl možnost dokázat, že si titul faraona zaslouží.
Thébané stále drželi dobytou hranici u Cusae, ale rovněž jim hrozilo nebezpečí z jihu a z vlastního středu. Na jihu to byli Núbijci a v jejich středu kolaborant. Zatím nevěděli, kdo to je, ale faraona Seqena zabil svými informacemi pravděpodobně on. Také se pokusil Ahotep. Díky bohyni Mut však přežila a opět se pustila do boje.
Lodě, jejichž počet i počet vojáků se zvýšil, se vydaly do Núbie a zabíraly hyksóské pevnosti, jejichž posádky se cítily až příliš bezpečně za jejich zdmi. Takto dobyli vzbouřenci zpět území až k prvnímu kataraktu a tamější obyvatelstvo se přidalo na jejich stranu. Mělo jim chránit záda.
Zatím se Apophis rozhodl, že odboj konečně potlačí. Neměl však armádu. Ta pronásledovala piráty na Kykladách. Hyksósi, kteří napadli linii u Cusae, byli pobiti a faraon a jeho matka postupovali rychle vpřed. Apophis se rozhodl zvolit taktiku spálené země. Nechal povraždit obyvatele všech vesnic po cestě, aby tím Thébany odradil. Ale nepodařilo se mu to. Ahotep zachránila obyvatele Fajjúmu, když ji jejich správce Josef upozornil na chystající se masakr.
Když pak dorazili až k pevnosti Avarisu, nepozorovaně se vrátila armáda Hyksósů. Thébanům se podařilo za cenu ztrát několika lodí dostat z pasti a odváželi si s sebou tři sta zabavených obchodních lodí ze zámoří. To byla velmi bohatá kořist. Faraon Kames se však začal cítit divně. Ten špeh, který zabil jeho otce, otrávil Kamesův pohár a Kames umíral. Dívka, kterou miloval, se obětovala, aby mu zachránila život, když na něj utočili zezadu. Marně.
Kames zemřel ve svém paláci v Thébách ve věku dvaceti let a jeho vrah dosud chodil po světě. Ahotep, přesto že ztratila dva milované lidi, se nezlomila. Jediné, co ji drželo v jejím odhodlání, byla touha po svobodě. . .
Říše temnot - královna svobody
Christian Jacq
Hyksósové vpadli do Egypta a snadno si jej podrobili. Egypťané nebyli válečně nadáni, a proto byla prohra velmi rychlá. Teď, padesát let po invazi, se vlády ujal Hyksós jménem Apophis a začal šířit bídu a neštěstí.
Celý Egypt byl pod hyksóskou nadvládou, kromě Théb. Ty jediné si uchovaly jistou samostatnost. Sídlil v něm poslední zbytek královského rodu, královna Teti a její dcera Ahotep. Ta se však nehodlala smířit s cizí nadvládou a rozhodla se, když dospěla, vytvořit odboj a pokusit se nastolit opět svobodu. S podporou bohyně Mut získala žezlo její moci a s ním se rozhodla provést svůj úmysl. Teti se vzdala svého postavení ve prospěch své dcery, kterou tajně jmenovala královnou. Se svým psem Šibalem a mladíkem Seqenem se Ahotep cítila v bezpečí. Zamilovali se a Ahotep ho pojala za manžela. Navenek budili dojem spokojené rodiny, která nemá žádné postranní úmysly. Opak však byl pravdou. Začali sbírat muže, kterým mohli bezvýhradně důvěřovat a budovali vojsko. Seqen, obyčejný zahradník, se stal vynikajícím válečníkem. V Thébách však bylo mnoho kolaborantů, a tak nakonec si zřídili tajnou základnu na západním břehu Nilu . . .
V Avarisu, hlavním městě Hyksósů, se také organizovala síť vzbouřenců. Afghánec a Vousáč, její vůdci, zabíjeli hyksóské špehy, ale začínala jim hořet půda pod nohama. Apophis se jmenoval faraonem, i když posvátný strom v memfidském chrámu jeho jméno odmítl přijmout, a hodlal zničit poslední zbytky staré kultury. Po mnoha letech se vzbouřenci dozvěděli o značce, kterou používala Ahotep a její lidé. Vyložili si věc správně a vydali se do Théb, aby se k nim připojili.
Ahotep a Seqen zatím postavili za těch 14 let na západním břehu domy, kovárny, a dokonce i malý palác. Začaly se stavět lodě. Afghánec a Vousáč byli přijati a postavili se do čela 150 členné armády na třech lodích. Apophis se totiž dozvěděl, že plánují odboj a že Seqen byl Ahotep jmenován faraonem (mimochodem, byl jím už 13 let). Konečně přišla chvíle odplaty Hyksósům.
Thébané dobyli několik vítězství a dostali se až k městu Cusae. Tady se odehrála konečná bitva. Seqen byl po hrozném boji v přesile zabit a zmrzačen (jeho mumie je dodnes k vidění). Díky jeho odvaze Thébané neprohráli a vrátili se domů. Faraon byl pohřben a Ahotep zůstala sama s dvěma syny a matkou.
Zlatý Horus
Sabine Wassermannová
Potom, co Syřané napadli tábor Egyptských vojsk, se Amenhotep, následník trůnu, vydal pronásledovat dva syrské bojovníky. Byl však omráčen. V době, kdy opět přišel k sobě, stál nad ním syrské obchodník, jeho vojsko bylo pryč a on sám ležel na poušti. Co se to jen stalo?
Amenhotep donutil obchodníka vzít jej s sebou do Dimašku, odkud by se mu snad naskytla cesta domů do Théb. Jenže přišli na jeho egyptský původ, ne přímo na to, že je z královského rodu. Zavřeli jej do vězení, což se jim podařilo až po vyčerpávajícím zápasu a znovu na světlo se dostal až po dvou měsících, kdy jej měli napíchnout na kůl. Příjemná představa. Zachránila ho jedině egyptská otrokyně, která přemluvila svého pána, že by se mu tento muž hodil při rozmluvě s egyptským obchodníkem jako tlumočník. Z bláta do louže. Muž, který byl celý život chován jako v bavlnce, tedy až na to válčení a vojenský výcvik, teď musel jako otrok čekat, až jeho pán znovu poručí. Ne že by se podrobil bez problémů. Pak se však dozvěděl, že obchodník, se kterým se má „jeho pán“ setkat, přichází z Théb. To byla Amenhotepova šance.
Jenže vše se zvrtlo v okamžiku, kdy se dozvěděl, že s karavanou Egypťanů putuje mrtvola mittanské princezny, jeho ženy. Jeho otec jej prý dal doma pohřbít a Šišva, jeho žena, zemřela na nádor v mozku. Ztropil velký povyk, a tak jej stráže spoutaly, že jej příštího dne prodají. V té noci jej však znovu osvobodila Hadžet, ona egyptská otrokyně, a oba prchli.
Po nějaké době se lodí konečně dostali do Théb. Amenhotep neprodleně zamířil ke svému paláci, teď zapečetěnému, ale Hadžet ho prosila, ať nevyvádí a odejde, než je stráže chytí. Dosud neuvěřila, že je synem samotného faraona. Pak se však objevil Amenhotepův osobní sluha a pochybnosti byly pryč. Po celé zemi byl rozhlášen jeho návrat z říše mrtvých a Hadžet se stala Amenhotepovou vějířnicí. Chodila tedy všude s ním.
Starého vezíra vystřídal nový, Seuna, a už od prvního setkání Amenhotepovi na něm něco nesedělo. Nějaká skrytá neupřímnost. Amenhotep rovněž zjistil, že jeho sestra, kterou si měl vzít za ženu, je těžce nemocná a pečuje o ni sám Seuna. Faraón Thutmose byl viditelně na protivníkově (Seunově) straně, takže nechtěl připustit, že Šišva možná zemřela Seunovou rukou, protože podle tehdejších poznatků se nádor nemůže během tří týdnů natolik rozrůst. Nakonec měl otec synových „výmyslů“ dost, že se rozhodl najít mu ženu a učinit jej svým spoluvládcem. To mu ale rovněž doporučil Seuna.
Amenhotep denně dostával dopisy od vezíra, jek se jeho sestře daří. Prý je to čím dál lepší. Ale Amenhotep zjistil, že ji Seuna odvezl do svého původního sídla. Když tam Amenhotep přijel, poznal, že dopisy do jednoho lhaly, a že jeho sestra Meritamun umírá. O něco později mu zemřela v náručí na cestě domů. Ale faraón se vezíra opět zastal, že dělal, co mohl.
Jednoho dne vešel Amenhotep do vezírova domu, aby se na něm pokusil něco vyzvědět, když ten mu podal pohár vína, který ale voněl po levanduli. Obchodník, který vezírovi před jeho příchodem prodal sáčky s bylinami, byl tím, u koho Amenhotep sloužil jako otrok. A ten mu taky kdysi ukázal jed, který voněl po levanduli. Vyvstávaly mnohé příhody, které ukazovaly na vezírovu vinu, ale nikdo jim neponechal sluchu. Proto se Amenhotep cítil, jako by ho všichni opustili.
Pak přišlo tažení proti Syřanům, v jehož čele stál opět Amenhotep. Chtěl se pomstít, ale nastaly komplikace. Na rozloučenou se pořádala přehlídka bojového umění a Amenhotep se pokusil řídit spřežení a přitom střílet z luku. Nevyšlo to. Vůz se převrátil a on dopadl na záda. Ještě než upadl do mdlob, vystřelil poslední šíp Seunovi rovnou do srdce.
Několik týdnů ležel Amenhotep neschopen pohybu ani slova, ne bez prudké bolesti. Pomalu ale zjišťoval, že se vše změnilo. Nesměl vycházet (jako kdyby mohl), nesměl přijímat návštěvy, jeho sluhové kromě Hadžet byli propuštěni a dům a jeho hlídali čtyři Médové.
Po dvou měsících byl konečně schopen prvních kroků. Jeho otec mu čím dál víc kladl viditelně nohu na krk. Amenhotep viděl, že si faraón oblíbil jeho nevlastního sourozence z harému a věnuje mu mnoho pozornosti. Zprvu tomu nekladl žádný význam. Poté, co opět směl navštěvovat Dům života a připravovat se na vládnutí, nabídl mu jeho přítel Iry, že se pokusí zjistit, co se skrývá na horní terase Džeser-Džeseru. Amenhotep totiž uvažoval, proč je na ni zakázán vstup. Jeho žena Šišva se pokusila dostat nahoru a zemřela. O týden později nalezl Amenhotep Iryho uškrceného ve skladišti Amonova chrámu. Proto svou pozornost obrátil na velekněze Amonova chrámu.
Ve svém paláci a zahradě rovněž Amenhotep nacházel skrytá jména Velké požíračky Amemait. Očividně mu měla být ukradnuta duše, aby po smrti nedošel pokoje a byl odsouzen k zatracení. I kněží, kteří z jeho těla měli vyhnat démona, se zřejmě snažili o pravý opak.
Při pohřbu své sestry měl konečně trochu víc volnosti. I když jak v čem. Jemu a jeho matce byly nabídnuty koláče, po nichž králova manželka usnula. Amenhotep se jich proto ani nedotkl. Hadžet se vydala zjistit, proč mu měl být zabráněn vstup do hrobky. Z jedné prosté příčiny. Někdo odstranil všechny jeho kartuše a památky. Také Amenhotepův dopis své sestře velekněz spálil. Někdo se ho pokoušel zničit duševně a pak i tělesně. Amenhotepovi najednou svitlo, že jediný, kdo něčeho podobného může být schopen a projde mu to, je král bohů - faraón.
A pak jednoho dne jej navštívil faraón v paláci. Nalil oběma víno. Potom, co odešel, se Amenhotep napil. Do nosu ho uhodila vůně levandule. Okamžitě se vyzvracel, ale bylo pozdě. Nechal zavolat obchodníka Apheka, který jed prodával a dozvěděl se, že opravdu prodal „Ištařiny slzy“ do paláce faraonovi, a že na jed není protilátka. Amenhotepovi zbývalo posledních dvanáct hodin života. Rozhodl se, že celou záležitost skoncuje. Už neměl co ztratit.
Vydal se do chrámu Džeser-Džeseru na jeho horní terasu, aby se před svou smrtí dozvěděl to tajemství. Přidržel velekněze pod krkem a ten mu nakonec řekl, že tajemství, které zde střeží, je památka Hatšepsut, jediné faraonky, ženy, která byla proto zatracena a všechny její činy byly připsány jeho otci. Nato hodil velekněze přes okraj terasy. Jed začínal působit. Stačil se ještě doplazit do přítelova paláce a zhroutil se. Čtyři dny zápasil mezi životem a smrtí, ale nevzdal to. Cítil mokré pařáty smrti a přece se vrátil mezi živé. Jediné co mu zbývalo, bylo odjet do Sýrie a spojit se s vůdcem syrských rebelů, aby unikl smrti, protože jeho otec se očividně nezastaví před ničím. To se taky stalo.
Po dvou týdnech konečně přispěchal se svými vojsky i faraón, aby Syřany porazil. Byl však podle plánu zajat a Amenhotep, který mu nejdřív slíbil, že ho už neobviňuje, a že se oba vrátí zpět do Théb, se konečně dozvěděl, proč celá záležitost začala . . .
V době, kdy byl Amenhotep na své první výpravě do Sýrie, si faraón nechal zavolat Šišvu, aby mu vysvětlila, co pohledávala na rampě vedoucí na horní terasu Džeser-Džeseru. Náhle ho přepadla touha, jenže Šišva se bránila a přitom narazila hlavou do rámu postele a prorazila si lebku. Meritamun vše viděla a faraón měl natolik strach ze svého syna, že se rozhodl celou záležitost ututlat. Seuna se stal jeho spojencem, protože podle něj faraón smí vše a nikdo nemá právo mu odporovat . . .
Uplynuly další dva roky a Thutmose Veliký zemřel. Amenhotep se na trůnu a obě jeho manželky, Tija a Hadžet, držely v náručí své syny.
Svitek ze Sakkáry
Chamvese byl jedním z princů faraona Ramesse II. Jeho největší zálibou byla historie, kterou studoval, kdy jen mohl. Stal se veleknězem Thovtova kultu a největším kouzelníkem Egypta, ke kterému všichni chodili pro rady a pomoc v nemoci. Ve svém volném čase se věnoval zkoumání starých hrobek, které často sám objevil a otevřel. Doufal, že jednoho dne najde posvátný Thovtův svitek, který měl majiteli poskytnout takovou moc, jakou mají sami bohové, oživovat mrtvé a také umění rozumět všemu živému na zemi. Jednoho dne narazili jeho muži na novou hrobku. Chamvesovi bylo něco na té hrobce nepříjemné. Měl pocit, jako by ji měl okamžitě zaházet a zapomenout na ni. Den před tím byl na večeři v paláci a tam ho oslovil podivný starý muž, který mu podal starý svitek a řekl mu, že ho má okamžitě zničit, jinak že si koleduje o pěkný malér. Chamvese toho nedbal a chtěl si doma svitek nejdřív přečíst, ale zjistil, že svitek někam zmizel. Už ho nenašel. Když pak vstoupil do hrobky, uviděl dva sarkofágy, jejichž víka stála opřena o zeď. K ruce jedné mumie byl přišit nějaký svitek pergamenu. Chamvesovi to nedalo a svitek odřízl, že si ho doma přečte, opíše a pak zase vrátí. Jenže když to doma udělal a přeložil ho, přečetl ho zpoloviny nahlas, tak si uvědomil, že nevědomky vyslovil nějaké zaklínadlo. Tak se vyděsil, že okamžitě připravil protikletbu, kterou ale záhy porušil, když v noci navštívil manželku. Pak už bylo pozdě něco napravovat. O pár dnů později spatřil ve městě nádhernou ženu, po které okamžitě zatoužil. Bylo to pro něho něco tak nezvyklého, že se svého citu až zalekl, ale usmyslel si, že ta žena bude jeho. Ve zkratce řečeno i ona souhlasila se svatbou, ale písař, který měl o ní něco zjistit, náhle zemřel. Písařův syn měl úkol dokončit, ale ona, Tbubui, mu nadiktovala zprávu pro prince, kterou měl pak odevzdat a pohrozila mu smrtí. Princova dcera Šeritra se zamilovala do Tbubuina syna Harmina a princův syn Hori do samotné Tbubui. Když se pak princ skutečně podruhé oženil, nová manželka si ho dokonale omotala kolem prstu. Našeptávala mu, jak se bojí o život jejich dítěte, že by měl své vlastní děti vydědit a zajistit tak své nové dítě a podobně. Nakonec obvinila Horiho, že ji znásilnil a Chamvese ho hned nechal vyhodit z domu. Hori sice Tbubui miloval, ale něco mu na ní nesedělo. Rozhodl se, potom co mu písařův syn řekl, co se mu stalo, že vypátrá pravdu sám. Pravda však byla otřesná. Rodina, která odpovídala Tbubuině, žila v Gebtojevu před mnoha sty lety. Hori konečně pochopil, že svitek, který otec přečetl, byl pravý. Jenže otec ho nechtěl vyslechnout. Tbubui vyslovila nad Horim kletbu, něco jako woodoo, a on dva dny po příjezdu k otci zemřel. Teprve pak se Chamvesovi otevřely oči. Šel si k Tbubui pro vysvětlení a ona se mu vysmála do očí a řekla, že její úkol už skončil. Chamvese neobstál. Prohrál svou duši, když vydědil své děti a zabil svého syna, když mu odmítl dát protikletbu. Tbubuin manžel, který se vydával za jejího bratra, Chamvesovi vysvětlil, že kdysi sám objevil svitek, ale jeho užíváním zaprodal svou duši Thovtovi. Teď přešel svitek do Chamvesových rukou a on bude sloužit svému bohu, dokud nezemře. Jeho rodina se rozpadla, manželka s ním nemluvila, dcera se mu odcizila. Ale touhy po Tbubui se nezbavil. Byla jediná možnost. Uvědomil si, že celou tu dobu měl co dělat s oživlými mrtvolami, které sám vyvolal. Obrátil se tedy k bohu Sutechovi a přísahal mu službu až do smrti, když ho jich zbaví navždy, zatratí jejich duše a změní jim jméno, aby už nikdy nemohli škodit. Tak se i stalo.
O dvacet let později ležel Chamvese na smrtelné posteli a Thovt si pro něj přišel osobně. Dal mu hodinu času, aby se vrátil zpět do hodovní síně jeho otce před dvaceti lety a pokusil se napravit svou chybu. Když tam přišel, viděl sám sebe mladého a uvědomil si, že tehdy ten starý muž se svitkem byl on sám. Jenže on byl tehdy příliš domýšlivý...
Oko Horovo
Carol Thurstonová
Kate McKinnonová kdysi studovala medicínu, ale nedostudovala. Nesnášela hlučné prostředí, a proto přijala práci v muzeu. Jednoho dne přivezli do muzea rakev s egyptskou mumií. Ta Kate okamžitě zaujala. Byla to mumie dívky nebo mladé ženy, s rozdrcenými kostmi a druhou lebkou mezi nohama.
Kate se rozhodla, že se pokusí nakreslit její portrét, jak asi kdysi vypadala. V tu dobu přijel do muzea žádat o radu radiolog Max Cavanaugh. Projevil se ale jako dobrý znalec egyptských dějin a nabídne Kate, že pomocí moderní techniky mumii zrentgenuje, aby zjistil, co se jí stalo. Ukázalo se, že má rozdrcenou levou ruku a proražený hrudník, ale že žila ještě nějakou dobu po těchto zraněních, což byl na tehdejší dobu zázrak.
Mezitím se v knize odvíjí příběh Eset, dcery Nefertiti a Ramose, Amonova velekněze. Tu už při narození zachránil lékař jménem Senachtenre. Od té doby byl jejím osobním lékařem a přítelem. Při psaní se ukázalo, že je levačka. Když byla větší, ráda malovala obrázkové příběhy, které se s přibývajícím věkem staly nebezpečnými. Znázorňovala jimi jako bajku tehdejší politické dění, ve kterém figurovala její matka. Tenre nebyl jako obyčejní lékaři. Rád experimentoval a prováděl pokusy a pitvy. Přišel na to, že krev proudí v těle jako modrá a červená, zvlášť než ostatní tekutiny, že sídlo pocitů je v mozku a ne v srdci apod.
Když bylo Eset 17 let, její příběhy se dostaly mezi lidi a dostaly se k Haremhebovi, který byl tehdy faraonem. Nefertiti usilovala stále o trůn a Eset se ocitla v nebezpečí života. Tenre se tedy rozhodl odvést ji do Aníby, aby ji zachránil. Pod jednou podmínkou: že si jej vezme za manžela. Už dlouho ji miloval, ale mezi nimi bylo 25 let života. Eset ale souhlasila. Ukázalo se, že to, co Tenre považoval za přátelské počínání, byla ve skutečnosti snaha dokázat, že ho taky miluje.
Po pět let se ukrývali a narodila se jim dceruška Meri. Ramose umíral, a tak se vydali zpět do Vesetu. Jenže tehdy se vše přihodilo. Eset byla unesena, a poté shozena z palácového balkónu. Při pádu si prorazila hrudník, potrhala vnitřnosti a Nefertiti jí dala rozdrtit levou ruku jako trest za její příběhy. Přes to všechno se Tenremu podařilo udržet ji skoro tři týdny naživu. Když však zemřela, vrhl se na Nefertiti a ranou pitevního nože ji zabil. Sám však byl sťat. Jeho příteli se podařilo balzamovat Esetino tělo a Tenreho useknutou hlavu přidal k ní do rakve, protože Tenre soudil, že vše podstatné z nás přebývá v hlavě.
Píď po pídi se Kate a Maxovi podařilo odhalit mnoho z tajemné minulosti Tašat (Eset). Oba si navzájem připadali stále bližší, ale měli s Eset a Tenrem něco společného - 25 let života mezi sebou. To však Kate nevadilo. Max se dozvěděl, že v Káhirském muzeu se nachází mumie muže bez hlavy a okamžitě koupil letenky. V Káhiře zjistili, že se jedná o stejného člověka. V jeho těle objevili deník a tam popis všeho, co se tehdy stalo a taky krevní oběhovou soustavu, jak na ni Tenre přišel.
Duna
Frank Herbert
Arrakis, nazývaná obyvateli Duna, byla planetou tak odlišnou od ostatních v dosud prozkoumaném vesmíru, že to už ani víc nebylo možné. Téměř bez vody, jen písek a písek. A právě sem mířila loď se členy velkorodu Atreidů, kteří měli vystřídat současného vládce : rod Harkonnenů. Arrakis však měla ve vesmíru významné postavení, byla totiž největším ložiskem koření, melanže, které prodlužovalo život a vytřibovalo vnímání. Člověk se však na něm stával závislým.
Baron Harkonnen však neměl v úmyslu jen tak přenechat svému nepříteli takový zdroj bohatství a vymyslel plán, jak se vévody Leta provždy zbavit. Jeho krvežíznivý mentat Piter de Vries nainstaloval do arrakénského paláce množství smrtelných zbraní, které nebylo snadné objevit. Podplacení sluhové byli jednou z nich. Všechno to mělo vypadat jako nešťastná náhoda nebo vzpoura místního obyvatelstva proti nové vládě. Nic nemělo ukazovat na pravého pachatele, protože ostatní velkorody by se postavily proti baronovi. A ten si přál jen jednu věc, dosadit na trůn imperátora svého synovce Feyd - Rautha.
Paul Atreides, vévodův syn a následník, byl už od mládí cvičen jak v boji, tak i po duševní stránce. Jeho matka, lady Jessica, byla žákyní Bene Gesserit, školy, která rozvíjela lidské schopnosti v takové míře, že se takovým lidem nemohl nikdo rovnat. Jejich způsob sebeovládání, ovládání jiných pomocí Hlasu jim přinesly pojmenování „čarodějnice“. Škola se ale především věnovala šlechtění lidské rasy, která měla sklony ke stagnaci. Nejrůznějším křížením rodů se snažili vychovat dokonalou bytost, která by měla všechny normální vlastnosti, schopnosti mentata a ještě něco mnohem víc. Měl to být mužský potomek Bene Gesseritu, která však vychovávala jen dcery. A ten mužský potomek měl mít takové vlastnosti jako Ctihodná matka, která stála v čele školy. A to něco víc spočívalo v tom, že mu nemělo být utajeno ono temné místo v lidské mysli, které každého opovážlivce nadosmrti poznamenalo, pokud se pokusil nadzvednout jeho oponu.
Jessica se od své školy oprostila, protože právě ono šlechtění, kdy většina lidí ani neznala svého otce a matku, aby nedošlo ke skandálu, že to byli bratr a sestra, jí velice vadilo. Také neznala své rodiče a nechtěla, aby její dítě se stalo součástí onoho řetězce. Porodila syna, což bylo proti předpisům školy a sama ho začala učit všemu, co se ve škole naučila, ale podle svého. A tak se v Paulovi sbíhaly různé nitky výuky. Jessica doufala, že právě on by mohl být Kwisatz Haderach, konečný produkt Bene Gesseritu. Proto, aniž o tom měl ponětí, už v dětství začala jeho výuka na mentata, člověka s geniální logikou, který dokázal vždy najít správnou odpověď, východisko a kterým se nemohl stát každý.
Na Arrakisu v průběhu staletí zakořenily mnohé legendy o spasiteli, který je povede k lepší budoucnosti, Lisán al-Gharib. Už od prvního dne se Paul cítil na planetě jako doma, jako by tu už někdy byl. A mezi obyvateli se šířila zvěst, že spasitel opravdu přišel. Paul totiž nevědomky svým chováním a jednáním naplňoval stará proroctví.
Ani se nestačil zabydlet a už mu šlo o život. Podplacený sluha se ho pokusil zabít, ale naštěstí Paulův výcvik neselhal. Tím to ale nekončilo. Díky benegesseritskému výcviku dokázal odhalit nejnepatrnější hlasové odchylky, a tak zjistit, zda člověk lže, je nervózní nebo má třeba strach. A mnoho významných rodin v Arrakénu neříkalo to, co si doopravdy myslelo. Uběhly další dva týdny, než zrádce v jejich středu, o němž neměli ani nejmenší potuchy, začal jednat.
Vévodův lékař, doktor Yueh, přidal do jejich jídla uspávadlo a sardaukaři, imperátorovi vojáci, obsadili palác. Yueh měl sice vévodovu rodinu rád, ale baron držel jeho ženu v zajetí a tohle byl jediný způsob, jak ji dostat ven. Vévodu sice zachránit nemohl, ale Paula a Jessicu nehodlal zabít. Naplánoval jejich útěk, který se doopravdy podařil. Připravená ornitoptéra je měla donést do bezpečí, ale přihnala se písečná bouře. Paul se schoval v jejím vrcholu, a protože tyto bouře byly pověstné svou prudkostí a tím, jak dokázaly proříznout i kov, byli oba považováni za mrtvé. Bouře je odnesla hluboko do pouště a jediné, co měli, byly filtršaty a malé zásoby. Právě tehdy se ukončila jedna etapa Paulova života.
Paul cítil, jako by se v něm něco prolomilo. Ze všech stran se na něj valily skutečnosti, jeho mozek kalkuloval, kombinoval, ne jako u mentata, ale něčeho víc než mentata, viděl minulost i budoucnost a všechny její cestičky. Jako by tím útokem se u něj probudilo jeho skutečné já, které čekalo jen na nějaký zlom. Připadal si jako zrůda. Tohle nebylo normální. Dokonce věděl, jak si obléknout filtršaty, aby správně fungovaly. A pak v náhlém poznání vykřikl. Minulost se řítila kolem něj a on spatřil barona se svou dcerou, ve které poznal svou matku.
Po pár dnech na poušti, kde je zachránily pouze filtršaty, výrobek fremenů, původních obyvatel Duny, které regenerovaly tělní vlhkost a znovu ji zpracovaly k použití, aby ani kapka vzácné tekutiny nepřišla nazmar. Natolik zde byla voda vzácná. Největší nebezpečí na poušti představovali červi, dosahující rozměrů, které braly dech : přes 400 metrů dlouzí a 100 metrů širocí. A právě z tohoto nebezpečí je fremeni zachránili. Měli však v úmyslu získat jejich vodu, ale když se dozvěděli, že Paul je onen Lisán al-Gharib a že jeho matka je benegesseriťanka, přijali je fremeni mezi sebe.
Fremeni byli původní obyvatelé Arrakisu, ale nikdo kromě nich nevěděl, kolik jich asi je. Pro většinu lidí to byli barbaři, se kterými není nutno počítat. Ale to se velice pletli. Díky nepříznivým podmínkám k životu se jejich těla přizpůsobila nedostatku vody a sama zabraňovala její ztrátě. Ve svých síčích, podzemních úkrytech, měli své továrny a dílny i zásobárny vody. Jeden z nich, planetolog Kynes, totiž přišel na způsob, jak z Duny udělat planetu vhodnou pro život. Pomalu ale jistě zatravňovali poušť a sbírali vodu a jejich plán začal plodit ovoce. I oni měli svou Ctihodnou matku, která však umírala, a proto Jessica měla nastoupit na její místo. Prošla zkouškou, kdy měla vypít jed Vody života. Pouze Ctihodná matka totiž dokázala změnit jeho strukturu, takže se stal neškodným. To se také stalo. Avšak tehdy čekala Jessica dceru. Při obřadu došlo k psychické změně jak Jessicy, tak i Alie. Po narození měla v sobě veškeré znalosti Ctihodných matek a i když vypadala jako dítě, nebyla jím. Zato Paula přijal kmen samosebou jako svého vůdce.
Utekly dva roky a Paul měl syna se svou fremenskou dívkou Chani, která se mu kdysi zjevila v jeho vizích. Fremeni dostali benegesseritský výcvik a stali se obávanými. Pouští se šířily zvěsti o proroku Muad´Dibovi (Paulovi). Sny o znovunastolení své vlády už Paulovi nepřipadaly tak nemožné. Jediné, co mu scházelo, aby se za něj postavili všichni fremeni, byla zkouška dospělosti. Měl přivolat červa a sám na něm cestovat. Červ, tvůrce, byl jediným fremenským dopravním prostředkem. Červ byla síla, se kterou měli fremeni přeměnit suchou planetu, protože mezi červem a mizející vodou byl velmi úzký vztah. Ale to by bylo nadlouho.
V den, kdy Paul sám chytil písečného červa, chytili jeho muži člověka, o němž byl dávno přesvědčen, že je mrtev: Gurneyho Hallecka, svého učitele. Události nabíraly rychlý spád. Imperátor se chystal na vlastní oči přesvědčit, jaká je situace na planetě, kde záhadně umírají jeho vojáci, sardaukaři, které dosud nikdo v boji neporazil. Aby Paul přesvědčil poslední váhavce, zda je opravdu Kwisatz Haderach, napil se nepřeměněné Vody života. Jen Kwisatz Haderach jako jediný z mužů by dokázal přeměnit její strukturu a pohlédnout tak do míst lidské mysli, která byla jiným nepřístupná. Ponořil se do svého nitra a přesunul atomy ve vazbách na to správné místo. Dokázal to. Teď už se nemusel bát žádného jiného jedu.
Za skoro tři roky nashromáždili jeho fremeni značné množství ukořistěného arzenálu a ornitoptér. Přišel rozhodující okamžik. Zatímco imperátor se cítil v bezpečí v Arrakénu, fremeni za bouře, kdy to nikdo nečekal, obsadili město a znemožnili jeho únik. Avšak sardaukaři přepadli v poušti jeden ze síčů a zabili přitom Paulova syna. Sestru pak zajali. A právě Alia, tříletá holčička, zabila v imperátorově domě barona Harkonnena a pomstila tak otcovu smrt. A protože Paul mohl jediným pohybem ruky zničit všechno koření na planetě, držel imperátora a jeho kosmickou přepravní společnost pevně v rukou. Za imperátorův život požadoval vrácení svého léna, imperátorovu dceru za ženu, aby mohl postoupit na žebříčku hierarchie výš a zajistit tak Arrakisu potřebnou moc a taky žádné omezování v jeho plánech.
S návrhem nesouhlasila jen jedna osoba: Feyd-Rautha. Také on byl jedním z konečných výsledků křížení, ale s nesprávnou výchovou. Vyzval Paula na souboj a pokusil se ho otrávit. Paul však bez obtíží přeměnil jeho strukturu a svého soupeře zabil. Už mu nic nestálo v cestě. Chani se sice neměla stát jeho manželkou, ale přesto jedinou ženou jeho života.
Spasitel Duny
Frank Herbert
Od porážky Harkonennů a usednutí Paula Muad´Diba na imperátorský trůn uběhlo dvanáct let. Džihád šířící Paulovo nové náboženství se rozrostl do obřích rozměrů a k moci se dostala nová byrokracie založená na novém náboženství. Paul už však Džihád neřídil, Džihád řídil jeho. Chtěl vytvořit nový, lepší svět, jenže lidé se dosud nedokázali oprostit od světských neřestí, a tak se mu uskutečňování jeho snu vymklo z ruky.
Mezitím se proti němu chystalo spiknutí. Bene Gesserit nutně potřeboval atreidovského dědice, aby tak vzácná Kwisatz - Haderachova genová informace nepřišla nazmar. Jinak by celý proces lidského křížení musel začít nanovo a Sesterstvo by ztratilo celých tisíc let. Paul by musel mít dítě s princeznou Irulán, které se ode dne jejich svatby dosud nedotkl. A tak spojili Ctihodná matka Gaius Helena Mohiamová, Irulán, Scytale - Tančící maska a Edrik, Kormidelník Gildy, své síly, aby dosáhli svých cílů. Gilďan měl zajistit, aby se o spiknutí Paul nedozvěděl díky svým jasnovideckým schopnostem. Jejich záměrům měl posloužit ghola, což byla lidská bytost, kterou po smrti dokázali Tleilaxané znovu oživit, jen si už nepamatovala skoro nic ze své minulosti. A tímto gholou neměl být nikdo jiný než Duncan Idaho, Paulův učitel a přítel.
Paulova sestra Alia, která se narodila do tohoto světa s plným vědomím, uvědoměním a pamětí všech Ctihodných matek, které předcházely její matce, byla od narození považována fremeny za bohyni. Fremeni jí říkali svatá Alia, Vládkyně meče, kdežto Bene Gesserit ji považoval za Zvrácenost. Dovršila teprve šestnáctý rok, ale duševně si připadala hrozně stará. Ve chvíli, kdy spatřila gholu, kterého Gilďan Edrik daroval Paulovi jakožto malou pozornost, pocítila naráz hlubokou nedůvěru i náklonnost k tomuto neobvyklému daru. Nedůvěru proto, že Tleilax nikdy nevyrobil nebo neoživil nic jen z čiré laskavosti. Naopak, vždy měl přitom něco v úmyslu. Jenže co? A náklonnost jako k muži, jehož znala prostřednictvím své matky, k Duncanu Idahovi, který ji přitahoval právě jako muž.
Jenže tenhle ghola byl vycvičen tak, aby při zaslechnutí určitého slova zabil svého nejlepšího přítele. Paul věděl, proč mu Gilda Duncana poslala, ale nehodlal se smířit s myšlenkou, že je to jen jeho prázdná skořápka. Proto se snažil oživit mu paměť a vskutku, Idaho si chvílemi doopravdy uvědomoval svou minulou existenci. Jenže události nabraly rychlý spád.
Chani konečně opět otěhotněla. Po dvanáct let jí byl potají Irulán podáván jed proti početí, protože podle Sesterstva by spojení Paulových genů s polodivošskou krví Chani mohlo zhatit jejich plány. Chani byla převezena do síče Tabr, jejího rodiště, ale lékaři zjistili, že podávaný jed pozměnil vývoj plodu. Musela proto brát stále více melanže, geriatrického koření, aby dítě přežilo. Vlastně ne dítě, ale děti. Čekala dvojčata. To však Paul nevěděl. Jeho jasnozření mu odhalilo jen dceru, což mohlo znamenat jen jediné. Jasnovidec nedokázal prohlédnout mlhou halící jiného jasnovidce!
Tančící maska mezitím připravil plán, jak dostat do blízkosti gholy svého člověka, který by v něm vyvolal impuls pro zavraždění imperátora. Povstalci svrhli v tu stejnou dobu na Arrakén atomovou zbraň, která lidem vypalovala oči. Nevyhlo se to ani Muad´Dibovi. Paul však zjistil, že přestože ztratil normální zrak, vidí díky svému jasnozření. Ihned se zpráva o tom divu rozkřikla jako nová ukázka Muad´Dibovy božské moci. A během těchto událostí Chani porodila... a zemřela. A právě na to Tančící maska čekal. Ve chvíli, kdy Paul zašeptal: „Odešla“, se něco v Duncanovi zlomilo a on cítil, že přestává ovládat své činy. Byl jako by rozpolcen mezi skutečného Duncana a gholu. Avšak náhle položená Paulova paže na jeho rameni způsobila obrovský výbuch v jeho nitru a Idaho cítil, jak z něj padají okovy Tleilaxu a ze všech stran se na něj řinuly vzpomínky na svou minulost. Byl zachráněn.
To však neplatilo o Muad´Dibovi. Po Chanině smrti byla Ctihodná matka Mohiamová, Kormidelník a někteří další z povstalců zabiti, ale Paul cítil, jak se na něj řítí úděsná budoucnost, kterou neúmyslně vytvořil. Irulán se zřekla Bene Gesseritu a přísahala, že se o Paulovy děti postará jako o svoje vlastní. A Paul jednoho dne odešel po fremenském způsobu do pouště, aby se odevzdal Šaj - hulúdovi, Stařešinovi pouště, Posvátnému písečnému červu. Zemřít.
Děti Duny
Frank Herbert
Nedlouho po Paulově odchodu do pouště se začaly šířit zvěsti o podivném Kazateli, který řečnil proti novému náboženství, jak je kázali Muad´Dibovi kněží. A šířily se zvěsti o tom, že Kazatelem je sám svatý Muad´Dib.
Uplynulo devět let, ale dvojčata už dávno nebyla malými dětmi. Leto a Ghanima se narodili jako předzrození, s pamětí všech svých předků až k Agamemnónovi a s jejich vědomostmi, a to díky závislosti své matky na koření. Tělem stále byli devítiletými dětmi, ale jejich zkušenosti dalekosáhle převyšovaly zkušenosti starých fremenů. Už dávno věděly, co se děje s jejich tetou. Alia byla také předzrozená, ale nedokázala vzdorovat těm ostatním osobnostem v ní. Kotroly nad jejím počínáním se pomalu zmocnil starý baron Harkonnen, jehož životním cílem bylo zničit rod Atreidů. Alia byla posedlá. Zvrácenost. A pomalu začínala splétat plány na zničení Paulova náboženství, své rodiny a spolu s ní i rodiny Corrino, právoplatných dědiců Impéria.
Lady Jessica se vracela na Arrakis, aby zjistila, co je pravdy na zprávách o Alii. Málem ji to stálo život, protože Aliin člověk se ji pokusil při zasedání Rady zabít. Ctihodná matka proto rychle přesídlila do síče Tabr, aby zjistila, jestli i dvojčata nepodlehla jako její dcera. Naštěstí se tak nestalo, takže začala postupovat podle plánu Sesterstva. Leto měl být odtržen od své sestry, aby byl vychován pro Bene Gesserit. Jenže Alia nařídila Jessičino unesení, aby tak kompromitovala rod Corrino. Duncan však její rozkaz neuposlechl doslova. Věděl, co se s jeho milovanou ženou stalo, a tak pouze Jessicu zavezl na Salusu Secundus, planetu rodu Corrino, kde na ni čekal zajímavý student: sám princ Farad´n.
Dvojčata zatím prokoukla Aliiny plány a prchla ze síče. Byli ale napadeni lazánskými tygry, které z povzdálí řídil nějaký člověk. Leto přitom předstíral svou smrt, aby mohl nerušeně dokončit otcovo dílo. Ghani díky svým dávným vědomostem, jak se uvést do stavu, kdy bude doopravdy věřit, že Leto zemřel a žádná Mluvčí pravdy nepozná, že lže. Leto se tedy vydal po stopách Zlaté stezky, kterou spatřil ve svých vizích a kterou kdysi spatřil i jeho otec, který ale odmítl jít dál. Leto věděl, že Zlatá stezka začíná v síči Jacurutu, místě opředeném bájnými pověstmi, že už nikdo nevěřil, že skutečně existuje. Byl ale chycen Jessičiným přítelem Gurneym Halleckem, který měl za úkol jej hlídat a hlavně jej dostat do melanžového transu, aby se zjistilo, nakolik je odolný vůči osobnostem v jeho nitru. Čím víc se dávky koření zvyšovaly, Leto plynul budoucností, ale melanžové koření na něj přestávalo správně účinkovat. Odolal jeho účinkům a podařilo se mu uprchnout. Před ním ležela poslední překážka na Zlaté stezce. Ve svých vizích spatřil, že jeho kůže mu nepatří. Konečně pochopil, co to znamená a vydal se do Shulochu, síči Zavrženců, kteří chovali písečné červy na vývoz. V jedné z nádrží byli pěstování píseční pstruzi, vývojová fáze písečného červa. Leto se položil do písku a pstruzi jej obalili svými těly a spojili se do samostatného obalu, který na něm vytvořil novou ochrannou kůži. Ale teprve teď si úplně uvědomil, jakou oběť vlastně podstoupil. Přestal být úplným člověkem, nová kůže pronikala do jeho těla a měnila celý jeho metabolismus. Zachycovala veškerou jeho vlhkost a sbírala zásobní látky z okolí. Pstruží kůže mu ale dala takovou sílu, že dokázal jednou rukou vytrhnout ze skály balvan a rozdrtit ho na prášek. V běhu by dokázal předhonit Corriolisovu bouři, ale... to ale spočívalo v tom, že před ním ležely čtyři tisíce let, než u něj dojde k metamorfóze, protože i jeho pstruzi jednou dospějí do stadia červa. Ale to byla ona oběť. Teď začal jednat. Během měsíce zničil ve čtyřiceti síčích zásobárny vody a vrátil tak ekologický plán na přetvoření Duny v zelenou planetu o několik generací zpět. Cesta k trvalému míru vesmíru požadovala zničit to, co začal jeho otec, co se však katastrofálně zvrhlo.
Alia naplánovala Ghaniminu svatbu s Farad´nem, což měla být zástěrka, aby mohl být corrinský princ zabit. Ghani totiž stále uvažovala o Letově smrti jako o skutečnosti a Farad´novi to přičítala za vinu. Byla odhodlána ho zabít. To Alii hrálo do plánu. Poslední věcí bylo odstranění teď nepohodlného Duncana, ale ten ji předběhl sám. Odhalil jejího milence a zabil jej úmyslně na Stilgarově neutrálním území. Stilgarovi nezbývalo než ho zabít.
Letovi se podařilo narazit v poušti na Kazatele, o kterém už jistě věděl, že je to jeho otec.(Před devíti lety, když odešel do pouště vyhledat smrt, napadl ho jiný způsob jak změnit minulost, kterou napáchal, bohužel neúčinně). Paul mu vymlouval jeho plán, ale předem věděl, že je to marné, už to nešlo vzít zpět. Rozhodl se tedy alespoň pomoci synovi splnit jeho obtížný úkol a vydal se s ním do Arrakénu, aby tak ještě jednou kázal, jak má vypadat správné Muad´Dibovo náboženství.
Jessica zatím vycvičila prince tak, že jeho duše už nepatřila Corrinům, ale Bene Gesseritu a vydala se s ním na Arrakis, kde se měly konat zásnuby. Alia měla v plánu pozvat do své komnaty Farad´na s Jessicou a současně nechat vejít Ghanimu a Kazatele. Tak měl Paul vidět, co vlastně stvořil (tím myslela jak Ghanima zabije prince Farad´na). Nic ale nevyšlo, jak plánovala. Kazatele zabil při proslovu jeden z Aliiných horkokrevných kněží a do místnosti vešli současně Ghanima a Leto. Ten jednou rukou vylomil tunové dveře. A ve chvíli, kdy vyslovil slova Zlatá stezka, Ghanimě se v mysli protrhly bariéry, které onehdy vystavěla okolo svých vzpomínek. Leto dal Alii dvě možnosti: podřídit se Soudu posedlosti nebo zvolit sebevraždu. A Alia si ve vzácné světlé chvilce vybrala otevřené okno. Katastrofa Impéria byla zažehnána.
Leto usedl na imperátorský trůn, zatímco Farad´n přijal místo kronikáře, které mělo blíž jeho srdci. Leto však prohlásil, že princ si nikdy nevezme jeho sestru, která se má stát jeho vlastní ženou, aby tak bylo učiněno zadost Bene Gesseritu. Přesto všechno však bude Farad´n otcem Letových dětí.
Poté co jim Leto ukázal své síly a schopnosti, přísahaly mu fremenské kmeny věrnost jakožto posvátnému ztělesnění Šaj - hulúda. Leto však věděl, co ji přinese budoucnost. Ještě budou vzpomínat na Muad´Dibův Džihád jako na procházku růžovým sadem. Každopádně měl teď celé čtyři tisíce let na to, učinit vesmír lepším a plným míru...
Dávné ozvěny
Robert Holdstock
Když se v pěti letech začaly dít s Jackem podivné věci, rodiče si nejprve mysleli, že chce jen upoutat pozornost. Jenže Jack míval vize. Obvykle to přišlo bez varování. Krajina kolem se změnila a on uviděl běžící lidský pár. Pro jejich barvu je pojmenoval Šedivák a Zelenka. Ti dva pokaždé utíkali před obrovským býkem, ale Jack nevěděl proč; nazval je proto Býčí štvanci.
V sedmi letech nastoupil do školy a jeho spolužačka a později kamarádka si povšimla zvláštního úkazu. Pokaždé, když upadl do onoho podivného stavu a setkával se s bytostmi z pravděpodobně paralelního světa, vyzařovala z jeho kůže nádherná záře ne nepodobná svatozáři a Angela, kamarádka, z něj cítila vůni pralesa nebo krajiny, ve které se nacházel.
Jelikož Angelu zajímala psychologie a nevysvětlitelné jevy, pojala Jacka za své životní dílo. Když jim bylo patnáct let, podařilo se jí „Mihotání“ natočit a napsala článek, který rozeslala známým vědcům. Nikdo jí však nevěřil.
Exburgh, kde žili, byl městem, ve kterém probíhaly vykopávky. John Garth, hledač ztracených měst, byl zvláštní člověk. Hledal Glanum, ztracené město, velmi dlouho, a když se dozvěděl o Jackovi a jeho „schopnostech“, poznal, že je na konci svého hledání. Domluvil si s Jackem schůzku a vyslechl celý příběh. Když pak uviděl nákresy Býčích štvanců, nevěřil svým očím. Zavedl proto Jacka k vykopávkám a tam mu ukázal zelenou a šedou masku, které objevil. Nebylo pochyb, nákresy a masky byly totožné! A podobné ani nikde jinde neexistovaly, takže Jack si určitě nevymýšlel.
Garth Jackovi vypověděl, jak město našel. První známku jeho existence dostal v den, kdy se Jack narodil. Snad 25 let je hledal, až konečně na ně narazil. Město, ač se to nezdálo, bylo v pohybu. Když byl Jack v katakombách, chvílemi cítil přítomnost Šediváka a jeho družky, slyšel je a skoro se jich mohl dotknout, jak byli blízko. Garth je neslyšel, ale cítil město pod sebou, a pak jednoho dne náhle zmizel a rok se neukázal.
Jack už nějakou dobu Angelu miloval a dali se dohromady. Potom však vyšli školu a Angela šla do Cambridge na psychologii, zatímco Jack začal studovat matematiku. Celý dlouhý rok se neviděli. Po roce se Garth vrátil a odvedl Jacka kus za město. Tam prý celou dobu žil a čekal, až se město objeví. Jack mu nejdřív nevěřil, ale pak to spatřil. Město se mu vynořovalo a opět mizelo pod nohama. Tady se s ním Garth opět rozloučil a spolu s městem zmizel v nějakém jiném světě.
Angela mezitím začala chodil s Novozélanďanem Stevem. Myslela si, že předtím s Jackem s nimi cloumala puberta. On ji však miloval, a tak když ji Steve nechal, dali se opět dohromady, ale na Steva nikdy nezapomněl . . .
Uběhlo dvanáct let a jejich dcerka slavila páté narozeniny. Po celé ty roky Býčí štvance nespatřil, a když už si myslel, že to skončilo, byl opět na omylu. Stalo se to ve Francii na dovolené. Náhle zafoukal vítr a on uviděl v zátočině hlouček žen v kůžích, když tu se k řece přihnali mastodonti. Tato chvíle, kterou byl mimo, málem stála dceru Natálii život. Málem se utopila.
V Exburghu stál kostel sv. Jana a to bylo místo, kde v jeho viděních stála Býčí brána. Býčí štvanci jí nedokázali projít. Zde měl zase vidění a duševně v tom druhém světě vběhl do silničního provozu. Stával se nebezpečným sobě i jiným. Přestal chodit do práce. Teď je slyšel a viděl skoro neustále. Kdyby s jejich vidinou nevyrůstal od dětství, asi by zešílel. A jednoho dne se situace vyhrotila. Byl zrovna na zahradě, když je spatřil. Tentokrát to ale bylo jiné. Jako by byli uvnitř něho. A pak oba, jejich stíny, se z něj vyloupli jako ze skořápky. Tehdy byl zrovna pod dohledem kamery a i ta je zaznamenala. Zelenka vypadala, že se bojí a opět do něj vstoupila. Cítil, jak se krčí v koutku jeho vědomí.
Aby se mu podařilo se jich navždy zbavit, a proto aby zachránil svou dceru, která si Šedivákem hrála. Šedivák po něm chtěl, aby mu Zelenku přivedl zpět, jinak že si slupku po slupce vezme Natálinu duši. A pak Jack viděl, jak se od Natálky odtrhl jakýsi stín s její podobou. A právě proto se svěřil Steveově výzkumu podvědomí. Jakýsi nový přístroj, Midax, umožňoval dostat se do svého podvědomí a vidět tak to, co je tam uloženo. A další možnou věcí bylo, a tu také Jack podstoupil, napojit se na přístroje a počítač ho zavedl do svého vlastního podvědomí, do svých snů.
Neměl to však být sen. Ležel sice celou dobu na lůžku, ale přesto vše co prožil, když se poranil, se projevilo na jeho skutečném těle. S sebou dostal jídlo, oblečení a zbraně a takto se vydal hledat Zelenku, aby ji přivedl zpět. Čas ubíhal stejně a vše bylo skutečné. I hlad a únavu cítil. Po několikadenním putování narazil na tlupu lidí, kteří jedli sochy z kostelů. Jeden mladík, jehož jméno znělo foneticky William, se stal jeho průvodcem. Dovedl ho do vesnice a tam se dozvěděli, že Zelenka tudy prošla. Aby se dostali přes jezero, museli si to odpracovat, ale v den vyplutí se přihodila nehoda. William miloval ženu, která byla zaslíbena jinému. Byli však přistiženi a William podstoupil pochod o život. S mnoha šípy v zádech se svalil do člunu a Jack ho pak ošetřil. (Vše, co Jack v této Hlubině zažil, bylo odrazem jeho života a snů, takže tento incident se mohl vztahovat na jeho vztah ke Steveovi, kterému by nejraději rovněž přichystal před 12 lety takový pochod). William se však hodlal vrátit a Jack mu tedy slíbil pomoc. Když pak Zelenku dostihl, chytla ho do pasti a on se dozvěděl aspoň to, že ona a Šedivák jsou sourozenci, že museli uprchnout, protože spáchali něco, co nelze odčinit a ona se chce vrátit, ne pořád utíkat.
Tehdy se Jack musel vrátit zpět. Svět se mu hroutil pod nohama. Manželka se Stevem opět nechala svést, Natálie si pořád hrála s Šedivákem a ten si pokaždé odvedl její stín. Jack se rozhodl změnit taktiku a prošel za Šedivákem Býčí bránou. Šedivák už na něj čekal. Zde se konečně Jack dozvěděl víc. Šedivák a Zelenka se narodili jako sourozenci, ale jeden pro druhého. Byli předurčeni k nějakému úkolu u bílé slonovinové zdi, ale vzepřeli se svému údělu a protože věděli až moc, museli prchat. I oni ho ve svých viděních viděli a šli za ním, protože si mysleli, že je jejich spása, bůh. Jeden bez druhého nemohli existovat. Šedivák nabyvše svobody se nechtěl vrátit, ale Zelenka už neměla odvahu. A Jack se rozhodl znovu se pokusit Zelenku přesvědčit.
Když se vrátil do Midaxového snu, zdálo se mu, že tam uplynulo několik let. William vysvobodil svou milou a postavil město. Ale zrovna v té době byl pryč na lovu. Po dlouhém pátrání se Jackovi podařilo Zelenku najít a promluvit s ní. Už se ho nebála, a poté, co mu spadla do náruče, byl ztracen. Bezhlavě se do ní zamiloval. Věděl, že to není možné, už kvůli dceři a manželce, ale nemohl si pomoci. Přístroje však zaznamenaly, co se s ním děje a manželka ho „násilím“ odtáhla zpět do reality. Jenže to byla chyba. Jack se dlouho nemohl z rychlého návratu vzpamatovat a nějakou dobu nikoho nepoznával.
Když se za Zelenkou vydal potřetí, věděl, že ne ani tak kvůli Natálce, ale kvůli ní. Opět tam uplynulo mnoho let. Williamova žena byla mrtvá, město vypáleno a William ztratil paměť o době posledních let. Ještě něco se však změnilo. Předtím vidíval, jak obrovský Býk honí Býčí štvance. Tentokrát ale Býk honil jej. Prchal spolu se Zelenkou a cítil, jak se mu chvěje zem po nohama. Město Glanum se opět vynořovalo. V náhlém popudu se rozhodl čelit budoucnosti spolu s ní. Město je pohltilo, řítili se staletími a světadíly a zde se Jackovi zdál sen . . .
Šedivák (Baalgor) si chtěl ušít plášť a v posvátném městě se daly najít ty nejkrásnější kůže. Jednou s sebou vzal i Zelenku (Nemet). Baalgor však zabloudil do místnosti, kde stály vypreparované kůže prehistorických zvířat, která sem lákal Strážce paměti. Baalgor jednu kůži rozřezal a z ní vypadlo tělo jejich bratra, svlečené z kůže. Tak se vysvětlilo, kam všichni lidé, kteří do města (Jack zjistil, že se jedná o legendární Jericho) zavítají nebo jsou posláni, mizí. Takový osud čekal i oba sourozence. O rok později je otec nalákal dovnitř, ale Nemet ho stačila zabít. Baalgor potom spolu s jejich sestrami zabil Strážce paměti. Podařilo se jim uprchnout, ale město je začalo pronásledovat . . .
Když se Jack probudil, přišel k nim John Garth. Nemet ho poznala. Byl to onen Strážce, kterého kdysi zabili. Vysvětlil Jackovi, jak se vše stalo. Postupně se město začalo obrozovat a opět hledat svého vůdce. Ten se rovněž opět narodil, nic si však nepamatoval, jen město cítil. A když se konečně Garth ocitl ve městě, vzpomněl si na svou minulost. Proto Glanum (Jericho) hledal.
V době jeho vyprávění město pohltilo i Baalgora. Jackovi se podařilo přimět Gartha, aby Nemet nechal být a oba se vrátili zpět do Hlubiny. Baalgor však zaplatil za své činy.
Jack se vrátil ještě mnohokrát a jeho bývalá manželka si vzala Steva.
Děti Slunce
Bernhard von Muecklich
Tarkon právě dovršil sedmnáct let a jako jeho vrstevníci podstoupil rituál iniciace, kterým měl být uveden do života dospělých. Na Svatém ostrově mu Moruns, Vyvolený, prozradil historii jeho národa. Kdysi dávno prý museli jejich lidé hledat nový domov na severu a teprve na pobřeží Severního moře si podrobili slabý národ. Jejich stařešina však pronesl kletbu, že jednou přijde potopa a dobyvatele zahubí. Proto prý začali Tarkonovi lidé stavět lodě. Jeden z Morunsových předchůdců pak předpověděl, že těsně před katastrofou se narodí muž, který zcestuje jižní země a při návratu bude po jeho boku stát žena z královského domu země ležící na březích velké řeky života. Jejich děti pak povedou svůj lid na cestě za novým životem a založí rod mořských králů. Podle Morunse se tato katastrofa blíží a Tarkon se svými výjimečnými schopnostmi by mohl být oním mužem. Potom seděl Tarkon na skále a pozoroval východ slunce, když v něm spatřil obličej se sokolem na čele. Už v té chvíli si byl jistý, že je to jeho duchovní bratr a že ho jednoho dne řízením osudu potká.
Po skončení rituálu nastal den Tarkonovy svatby. Jeho nevěsta však byla v noci zákeřně zavražděna jeho nejlepším přítelem. Aby zapomně, přidal se ke kupcům vezoucím náklad jantaru do Khemetu (Egypta). Cestou málem přišel o život při potyčce s loupeživými Šardany a poznal při tom svého přítele Kenose, původem Keftua (Kréťana).
Netrvalo dlouho a konečně dopluli k deltě řeky Hapi (Nilu), kde končila jejich nebezpečná cesta po moři. V přístavu Vesetu se jich okamžitě ujal vysoký úředník, ač jinak obvykle jednávali s těmi nejnižšími. Měl za úkol zavést je do princova paláce, kde už byli netrpělivě očekáváni. Starý faraon zemřel a korunním princem se stal Amenhotep IV. Ve chvíli, kdy Tarkon prince spatřil, poznal v něm onu tvář ze slunce, své duchovní dvojče. Princ ho beze všeho přede všemi objal, což by nevídaný jev. Jednoho dne prý měl vizi mladého muže sedícího na skále někde na severu. Okamžitě vycítil nějaké pouto mezi nimi a věděl, že neznámý muž mu přiveze mír duše. Tím se vysvětlilo nezvyklé chování úředníků v přístavu.
Po mnoho dní spolu Tarkon a princ sedávali a povídali si a princ se velmi zajímal o přítelovo náboženství. On sám už přemýšlel o tom, jaké štěstí a spokojenost provázely Khemet pod ochranou jediného boha Atona, zjevujícího se jako sluneční kotouč. A teď mu Tarkon potvrdil jeho myšlenku vylíčením dobrotivého ducha slunce, který žehná celé přírodě. Tehdy se princ definitivně rozhodl, že provede náboženskou reformu.
V paláci se Tarkon seznámil s princovou sestrou Hetep-ibes, do které se na první pohled zamiloval. Hetep-ibes mu dala své srdce a trvala na tom, že se s ním vrátí do jeho vlasti, i kdyby měla bratrovi utéct.
Tarkon dokonce zjistil, že v paláci žije i jeho dlouho pohřešovaný otec. Bohužel ale vyslechl jeho rozmluvu s komplicem, ve které plánovali princovu vraždu. Za celou akcí stál princův strýc Eje, Amonův velekněz. Tarkonovi a jeho druhům se ale vraždě podařilo zabránit a princ se jim odměnil vydáním dekretu, díky kterému mělo být se všemi Tarkonovými lidmi jednáno s úctou a ve všem jim být vyhověno.
Čas odjezdu ale nakonec stejně přišel. Po klidné plavbě domů je uvítala celá vesnice a noví členové, jako Tarkonova manželka a její přítelkyně, byli nadšeně přijati.
Mlhy Avalonu
Marion Zimmer Bradley
Igraine byla dcerou Merlina britského a bývalé Paní Avalonu, kterou byla nyní její sestra Viviane. Pocházela za Kmene, lidu, který obýval Avalon a Británii dřív, než na ni vstoupili Římané. Jenže teď se počal Avalon vzdalovat, protože stále více lidí přecházelo ke křesťanství a začalo zapomínat na staré příběhy a svou víru. Avalon se vzdaloval času a jediný, kdo tomu mohl zabránit, byl muž, za nímž půjdou všichni, muž, který by pocházel z dávného lidu a zároveň nezavrhoval Řím, muž, který se podle Merlinovy předpovědi měl narodit Igraine a Utherovi, budoucímu velekráli Británie.
Igraine žila na hradě Tintagel v Cornwallu spolu se svou mladší sestrou Morgause, s manželem Gorloisem, kterému byla v patnácti dána za manželku, a dcerou Morgaine. Jenže svého manžela nemilovala. Nakonec se rozhodla podvolit se osudu, který jí určila Bohyně a odjet do Londinia, kde se konal sněm všech králů Británie. Chtěla se pokusit dostat do Utherovy blízkosti, neboť Uther byl jedním z králů, kteří na sněmu mezi sebou vybírali toho nejschopnějšího, aby se stal vládcem celé Británie - velekrálem.
Když se poprvé ocitla vedle něj, měla náhle pocit, že jej zná odjakživa, jako by jejich osudy byly propojeny a ona konečně našla druhou polovinu svého já. Jenže celá věc měla zádrhel - Gorloise. Ten svou ženu podezíral, že je mu s Utherem nevěrná a poté, co byl Uther zvolen Velekrálem, se Gorlois postavil proti němu a vypověděl mu poslušnost. Opevnil se na svém hradě a nachystal mu past, do které by se Uther určitě chytil, kdyby Igraine nepoužila své malé čarodějné schopnosti, aby ho varovala. Poté co byl vévoda Gorlois zabit v bitvě, naplnila se předpověď a Igraine čekala syna. Uther ji pojal za svou královnu.
Ubíhal čas a s narozením Igrainina syna Gwydiona se pro Morgaine vše změnilo. Igraine věnovala svou lásku svému synovi a Utherovi a Morgaine ji za to nenáviděla. Nakonec se musela o svého bratra starat sama. A pak pro ni jako spása přišla Viviane, aby ji odvedla do Avalonu, kde se měla stát kněžkou a budoucí Paní z Avalonu. Gwydion byl poslán ke králi Ectoriovi, který jej vychovával jako svého vlastního. Ani jeden ze sourozenců si později na své rodiče moc nepamatoval.
Po devíti letech byla z Morgaine vyškolená kněžka se všemi potřebnými schopnostmi. Pro celou Británii nastávaly zlé časy. Král Uther ležel na smrtelné posteli a jeho syn byl příliš mladý na to, aby jej ostatní uznali za svého vládce. Také se šuškalo, že Gwydion, pokřtěný Artuš, není Utherův syn, protože se narodil moc brzy po svatbě. Viviane proto přemýšlela, co dál.
Morgaine dostala za úkol ušít pochvu na meč, který měl nosit budoucí velekrál. Byl to meč, vyrobený z kovu spadlého z nebes. Pochva, pošita všemi možnými kouzelnými znaky, měla zabránit, aby jeho nositel ztratil víc krve, než bylo zdravé. A pak se konal Velký sňatek, kdy se Bůh a Bohyně, vtělení do některého muže a kněžky spojili, aby tak byl stvrzen svazek mezi starou vírou a křesťanstvím. Morgaine byla vybrána jako tato kněžka, ale teprve ráno zjistila, že muž, vlastně teprve dospívající chlapec, který zabil Krále jelenů, aby tak spečetil svůj dlouhý život, je její bratr Artuš. Bylo už pozdě, protože byla těhotná. Artuš však přísahal, že ji bude navždy milovat.
Po smrti krále Uthera byl Artuš korunován a opásán mečem Excaliburem, aby chránil zemi před Sasy a ostatním nebezpečím, a aby vytvořil most mezi vírou dávného národa a křesťanstvím, aby se oba světy opět spojily a Avalon vystoupil z mlh, které ho halí.
Morgaine však pomýšlela na to, jak by se dítěte zbavila. Mít dítě se svým bratrem, i když to její víra připouštěla, bylo nemyslitelné. Jedna žena za Elfího národa, ze kterého z části pocházela také, jí řekla, že je hloupost zbavit se jediného dítěte, které kdy bude mít. Morgaine po té příhodě utekla z Avalonu. Viviane ji nechala jít, protože všechny osudy řídí Bohyně. Jenže Morgaine se tak prohřešila proti zákonům Avalonu, když bez svolení opustila ostrov. Útočiště našla na hradě své tety, královny Morgause. I když se Morgause ptala, kde k dítěti přišla, odpověď nedostala. Když pak Morgaine porodila syna, Morgause vyvolala vidění, a tak zjistila, že otcem je král Artuš. Morgause dítě okamžitě vzala a dala ho kojné, takže hned od počátku Gwydion považoval za svou matku ji a moc se k Morgaine neměl. A král Lot měl konečně zbraň proti velekráli.
Konala se svatba krále Artuše a princezny Gwenhwyfar. Měla ale menší háček. Gwenhwyfar se už před několika lety zahleděla do Lancelota, nejlepšího Artušova přítele, syna Viviane. A on do ní. A ukázalo se, že není schopna dát Artušovi potomka. Morgaine rovněž milovala Lancelota, ale jemu se pouze líbila, a tak hrozilo, že z manželství jejího bratra nevzejde nic dobrého. A pak poté, co ji Lancelot odmítl, odjela z Caerleonu, velekrálova hradu, pryč, aby se zpět vrátila až po několika letech.
Zamířila do Avalonu, ale nedostala se přes mlhy. Nedokázala přivolat loď. Pokusila se tedy dostat na druhou stranu podél pevniny, ale smyčkou se ocitla v pohádkové zemi Elfů. Po pět dní se účastnila radovánek, a když odešla, zjistila, že to bylo pět let. Zamířila tedy zpět na Caerleon, ale cestou potkala Kevina, nového Merlina britského, a ten jí pověděl, že král přesídlil na Camelot.
Igraine zemřela v klášteře a Artuš zapomínal na své přísahy Avalonu. Viviane měla v úmyslu mu to o svatodušních svátcích připomenout. Cestou na Camelot se stavila na hradě své sestry Morgause, aby odvedla Morgainina syna do Avalonu, kde se měl stát druidem.
Nastaly svatodušní svátky, ale Viviane se ke své připomínce nedostala. Před trůnem ji zavraždil syn přítelkyně, které na její přání pomohla od bolesti na onen svět. Balin jí to nikdy neodpustil. Avalon zůstal bez Paní a Kevin, který jako jediný teď mohl určit nástupkyni, se s Morgaine pohádal. Morgaine se hroutil celý svět: nemohla zpět do Avalonu, její láska k Lancelotovi nebyla nikdy opětována a teď ještě tohle.
Nakonec byla Paní jmenována Niniane, dcera Taliesina, bývalého Merlina britského. Ale toto místo bylo pořád určeno Morgaine. Gwenhwyfar se ujala úkolu posoudit, zda se její možný bratr Meleagrant může stát regentem v její zemi, ale byla jím uvězněna a znásilněna. Lancelot ji zachránil a ona už nedokázala v sobě přemoci lásku k němu. Proto se Morgaine rozhodla pro dobro svého bratra i království, že Lancelota ožení s Elaine, Gwenhwyfařinou sestřenicí. Od té doby ji Gwenhwyfar nenáviděla, protože si myslela, že Morgaine to učinila, aby jí ublížila. Opak byl pravdou.
Po dvou letech se jí naskytla možnost pomstít se Morgaine za vše, co jí udělala. Řekla Artušovi, že on má syna v Lothianu, ale nakonec zjistila, že toho syna má se svou sestrou Morgaine. Katastrofa byla na světě. Gwenhwyfar donutila Artuše jít ke zpovědi a Morgaine se provdala za krále Uriense ze Severního Walesu. Původně si ale myslela, že ji chce Artuš provdat za jeho syna Accolona, ale už řekla své ANO.
Po roce se Accolon vrátil zpět z tažení domů a Morgaine opět pocítila starou touhu, jakmile se jí jen nepatrně dotkl. I Accolon měl výchovu Avalonu a na zápěstí nosil vytetované hady, symbol druidského stavu. Pět let se Morgaine namáhala, aby si vzpomněla na vše, co se kdysi v Avalonu naučila. Teprve tady ve Walesu jí došlo, co měla Viviane v plánu, když spojila ji a Artuše. Ona, Morgaine, mohla mít velekrále pod kontrolou, kdyby se nepodrobovala tolik tomu, co řekne jeho žena. Měla hned od začátku, dokud ještě nebyl křesťanem, řídit jeho kroky a jejich syn by se stal jednoho dne právoplatným nástupcem, protože v zemi by se nikdy tolik nerozmohla křesťanská víra. Teď bylo pozdě, ale ještě mohla napravit, co neudělala.
Pomalu, ale jistě se na vše rozpomenula a opět cítila, jak se v ní vzmáhá Bohyně. Dávný lid ji již uznal za svou královnu, a když se procházela s Accolonem v Posvátném háji, náhle pocítila přítomnost něčeho nadpřirozeného. Ale tentokrát se to netýkalo jí. Accolon byl vtažen do víru událostí, které byly předurčeny a ona viděla, že byl vybrán, aby se pokusil vzít Artušovi jeho meč Excalibur a stát se králem Británie, který ale bude vládnout z Avalonu. Teď ale Morgaine čekal jeden úkol. Když kdysi pomohla Elaine k manželství s Lancelotem, ta jí slíbila svou první dceru pro Avalon. Tak se teď Morgaine vydala s Nimue na cestu, aby ji dovedla do Domu panen. Byla to zkouška i pro ni, zda dokáže přivolat loď a nechat spadnout mlhy. Ale dokázala to. Pro Avalon však ještě nebyla připravena. Musí nejprve dokončit své dílo v Británii.
Na svatodušní svátek měl být veřejně prohlášen za nástupce velekrále Lancelotův syn Galahad. Na rodinné oslavě se však objevil i Gwydion a Artuš tak poprvé spatřil svého syna. Bylo mu teď dvacet pět let a byl dvojníkem Lancelota, takže by nikdo neuvěřil, že není jeho synem. V soukromí ale řekl Artušovi, že měl vidění, že Galahad se své korunovace nedožije. Artuš mu odpověděl, že pokud se tak stane, stane se následníkem on, přes to, co říkají kněží o krvesmilstvu. Morgaine se na oslavě udělalo zle, ale nedala nic znát. Teď už věděla, že je těhotná. Měla už 45 let a myslela, že po narození Gwydiona zůstala neplodná. A určitě to bude dítě Accolona.
Konečně nastala to chvíle, kdy měl být Artuš svržen za zradu Avalonu. Morgaine, Accolon, Artuš a doprovod se vydali na Tintagel, aby Morgaine opět získala právo na své území. V polovině cesty ale nechala padnout mlhu a ocitli se v pohádkovém království. Accolon a Artuš v něm zůstali, aby vybojovali svou bitvu a ostatní se vrátili zpět na Camelot. Po pár dnech přišla zpráva, že Artuš leží zraněn v Glastonbury a Accolon že je mrtev. Morgaine, která právě potratila, se zmocnil žal. Takže tedy zklamala. Hned, jak byla schopna jet na koni, odkradla se z hradu a v Glastonbury se dostala až k raněnému králi. Tomu odejmula pochvu a hodila ji do jezera. Artuš ji ve vzteku pronásledoval, ale nenašel ji. Morgaine se vydala na Tintagel, kde se rozhodla zemřít. Všichni ji nenáviděli, Artuš, Lancelot, Gwenhwyfar, Uriens, jeho poslední syn Uwaine, tak proč ještě měla žít?
Přesto za ní jeden člověk přišel: Kevin. Díky němu se naposledy vzchopila a odplula do Avalonu, kde se stala oporou současné Paní. Pomalu se uzdravovala. Po několik let do Avalonu přicházeli křesťané hledající útočiště před kněžími, kteří měnili své metody uctívání stále k horšímu. Morgaine se cítila konečně doma, kde může v klidu dožít a nezajímal ji vnější svět, až . . .
. . .jednou měla Raven, kněžka avalonská, vidění, že posvátné předměty byly zaprodány křesťanskému užívání, a že se přibližuje neodvratný konec Avalonu. Bylo totiž čím dál těžší dostat se na ostrov. Merlin opravdu odnesl posvátné předměty na Camelot, kde měly být o Velikonocích zasvěceny Bohu. Merlin zradil. Morgaine se proto vydala na hrad, aby předměty odnesla zpět. Zároveň Nimue měla zlákat Merlina a dovézt jej do Avalonu. Při bohoslužbě, když Morgaine uchopila pohár do rukou, cítila, jak do ní vstupuje Bohyně a každý křesťan v síni viděl něco takového. Pak se zablesklo a pohár, talíř a ostatní předměty zmizely. Lidé, kteří se z poháru napili, už nikdy nebyli stejní a mluvili o něm jako o svatém grálu. Skoro všichni se vydali na pouť, aby něco našli. Morgaine dokonce věděla, že Merlin vyznává křesťanskou víru, protože Avalon bude brzy v nenávratnu a všichni bohové jsou jeden. Byl mu přichystán ten nejhorší trest, jaký pro zrádce existuje. Nimue konala své dílo. Až moc dobře; ve chvíli, kdy bylo vše hotovo, byla ale i ona vtažena do osidel lásky, která splétala pro Merlina. Proto ve chvíli, kdy byl Merlin popraven (Morgaine se nad ním slitovala), se utopila v jezeře.
Po zmizení grálu se celý Artušův dvůr vydal na cestu, aby jej nalezl. Lancelot se na své pouti dostal až do Avalonu, kde opravdu svatý grál spatřil, ale přitom i svého syna, který po uchopení poháru zemřel. Artuš tedy určil za svého nástupce Gwydiona. Ten jednou ve vzteku uhodil Niniane, která byla tou dobou královninou společnicí, a ta padla mrtvá k zemi. Spolu s Morgause vše zaonačili tak, aby Niniane našli sluhové ležet pod útesem, ze kterého se měla zřítit.
Na Británii se hrnuli Seveřané a lid vypovídal poslušnost králi, který si nedokázal zajistit věrnost vlastní manželky. Gwydion nastražil Lancelotovi past, když ten šel v noci ke královně. V záchvatu šílenství si Lancelot probojoval cestu na svobodu a Gwenhwyfar se uchýlila do kláštera.
V Avalonu už nikdo nezůstal. Všechny kněžky odešly do vnějšího světa a Morgaine častokrát uvažovala, zda jednala vždy z popudu Bohyně nebo podle vlastní vůle. Avalon se teď podobal pohádkové zemi. Za rok uběhlo pět nebo sedm let ve vnějším světě. Jednou měla Morgaine sen, ve kterém Artuš bojoval se svým synem a zabil ho. Byla to skutečnost. Artuš na následky zranění také zemřel, ale meč byl před tím vržen do jezera za ostatními posvátnými předměty. Morgaine náhle pochopila, že neselhala, protože kdyby nebylo Artuše, nikdy by Británie nepřekonala dobu temna, která se na ni valila. Teď byla Británie sjednocena pod vládou jediného Boha a ona pochopila pravdu, že není Bůh nad námi, ale v každém z nás, stačí, když ho najdeme. A ona jej našla.
A tak se Morgaine vydala na ostrov kněží, Inis Witrin, do Glastonbury, aby na Vivianině hrobě zasadila posvátnou cesmínu. Lancelot zemřel pár dnů po svém vysvěcení na kněze a ona se vrátila skrz mlhy zpět do Avalonu. Její poslání skončilo.
Paní z Avalonu
Marion Zimmer Bradley
Kdysi dávno, kdy ještě neexistovalo společenství v Avalonu, žily kněžky a druidové v Lesním domě a pravidla jejich života se podobala životu jeptišek. Potom Caillean založila v Avalonu Dům panen a zde náš příběh začíná.
Eilan, Paní Lesního domu, porodila svému milenci, Gaiovi Macceliovi, syna. Bylo to však proti kněžským zákonům, a tak svého syna vychovávala jako někoho cizího. Gawen až později zjistil pravdu, že žena, která ho vychovala, byla jeho matka. Avšak jednou pravda vyplula na povrch a Eilan byla upálena. Caillean přijela pozdě, aby ji zachránila. Proto vzala jejího syna do Avalonu. Cítila, že jednou chlapec sehraje důležitou roli.
Královna víl požádala Paní z Avalonu, aby vychovala její dceru Siannu jako kněžku. Byla to dcera pohádkové země, ale v dlouhodobém styku se skutečným světem ztratila svou nesmrtelnost. Gawen se do Sianny okamžitě zamiloval.
Ubíhaly roky a Gawena čekalo zasvěcení na druida. Den před tím ale utekl z Avalonu pryč ke svému dědovi do Devy, který býval římským důstojníkem. Gawen věděl, že tímto činem, kdy se zřekl druidského stavu, zmizely všechny naděje na to, že Sianna bude jednou jeho. Takhle se Gawen dostal do římské armády, která měla za úkol odrazit nájezdy Kmenů. Byl vyslán pro své schopnosti jako zvěd, ale po bitvě zběhl od vojska, protože pochopil, že nepatří ani do tohoto světa Římanů.
Královna víl mu pomohla zpět do Avalonu, kde konečně podstoupil zkoušku, zda se stane druidem. Musel překonat čtyři živly, ale proti životu v cvičebném táboře Římanů to byla prkotina. Na své duchovní cestě do nitra Mohyly mu bylo zjeveno jeho jméno: Pendragon, syn Sta králů. Když pak duch Merlina potvrdil jeho zasvěcení, všichni mu prokazovali úctu jako králi, který jednou bude vládnout Británii z Avalonu. Byl mu předán meč z hvězdného kovu a při beltanských ohních, kdy se měl spojit král jako Bůh s Bohyní, se koněčně mohl oddat své lásce k Sianně.
Druhý den se ale vrátila tvrdá realita. Křesťanští kněží, kteří žili s kněžkami v míru, dostali nového vůdce - fanatika. Tomu se podařilo přivolat římské vojáky, aby srovnali osadu „pohanů“ se zemí, zničili posvátné Kruhy kamenů a zajali Gawena jako zběha. Gawen se jim postavil, ale byla jich přesila. Náhle jej do hrudi udeřil oštěp a on věděl, že je konec. Díky lidu od bažin se podařilo Římany pobít, ale všichni věděli, že se vrátí v ještě větším počtu.
Královna víl věděla, že je jeden způsob, jak Avalon ochránit. Bylo nutno nashromáždit obrovskou energii na jednom místě a ona by pak mohla Avalon poslat pryč z obyčejného světa a zahalit jej mlhami. Caillean, Gawen a Sianna tvořili ústřední trojici. Jejich duše se oddělily od těl, aby mohlo být kouzlo dokončeno, ale zpět do svých těl se vrátily pouze Caillean a Sianna, která nosila Gawenovo dítě. Pro tento život Gawen zemřel. Avalon byl zachráněn.
O 200 let později
Teleri si dlouho přála stát se avalonskou kněžkou, ale teprve v osmnácti její otec svolil. Dlouho se však v Avalonu neohřála. Dierna, Paní Avalonu, ji provdala za Carausia, který byl předurčen stát se britským císařem a osvobodit Británii z područí Římanů. Tento sňatek ale nebyl šťastný. Teleri konala své povinnosti a díky pohledu do nádoby s vodou dokázala přijímat Dierniny rady a varování, které jejímu manželovi pomáhaly vítězit.
Když se Carausius poprvé vzbouřil proti římské nadvládě, zavedla ho Dierna do Avalonu k oltáři v Posvátném kruhu. Tam se mu počaly vybavovat vzpomínky z jeho minulých životů. Viděl toho muže předtím, jak pozvedá nádherný meč a vrhá se před Posvátným kruhem proti nepříteli. Posvátný král, jako byl teď Carausius a před ním Gawen, se totiž rodil v době národního ohrožení, aby za svou vlast mohl položit život, a tak svou zem zachránit.
Také Dierna uvažovala, kým tehdy byla, protože cítila, že se oba znali a něco je dosud spojuje. Teď ale musela zajistit vítězství Británie proti císaři Maximiánovi, který se hodlal Carausiovi postavit. Maximián ale neuspěl. Jeho ledě byly rozmetány a Carausius se prohlásil britským císařem za podpory svého lidu. Řím dal Británii na dva roky pokoj.
Po těch dvou letech byl ale v římském impériu nastolen dočasný mír a císař se začal zajímat o situaci na britských ostrovech. Ve válce, kterou obě říše vedly, byl Carausius zraněn a musel se stáhnout. Potřeboval posily, ale když hodlal najmout Franky, postavila se proti němu sama Dierna, aby tomu zabránila. Tehdy zjistila, že Carausia miluje a že ho milovala i v tom předchozím životě. Tehdy se jmenovala Sianna. A její láska byla opětována.
Allectus, Carausiův nejlepší přítel a muž, který rozhodoval o finanční stránce státu v jedné osobě, už dlouho Teleri miloval. Potom, co Carausius věnoval své srdce Dierně, si on získal srdce Teleřino. Spolu s ní a jemu věrnými muži se postavil proti svému příteli a chtěl se sám stát vládcem. V boji byl Carausius raněn tak těžce, že ho mohla vyléčit jen Dierna. Bylo však pozdě. I tentokrát ale obětoval svůj život za svobodu Británie.
Dierna jej pohřbila vedle Gawena a na Allecta přivolala kletbu Avalonu. Allectus se prohlásil za císaře, ale dlouho se neradoval. Kletba se naplnila a on byl zabit Římany, kteří se konečně vylodili v Británii, aby dali Britům za vyučenou.
Teleri se pokusila po Allectově smrti dostat zpět do Avalonu, ale málem zabloudila. Dierna ji však nalezla a obě si navzájem odpustily. Když pak Dierna zestárla, stala se po ní Paní Teleri.
O 200 let později
Viviane vyrůstala v rodině, která byla dosud věrná Avalonu. Jednoho dne pro ni ale přijel Taliesin, aby ji odvezl zpět do Avalonu k matce, která chtěla, aby se Viviane ujala svého osudu stát se Avalonskou kněžkou.
Od počátku panovalo mezi matkou a dcerou neporozumění a na Vvianině straně i odpor. I když Viviane prokazovala velké nadání, matka pořád odkládala její zasvěcení na kněžku. Možná to vše pramenilo z toho, že Vivianiny sestry se z mlh nikdy nevrátili a matka se bála i o svoji poslední dceru. Viviane byl proto svěřen úkol ochránkyně Posvátného grálu. Když jej konečně mohla po přípravách uchopit, cítila, že se její život navždy změnil. Pomocí grálu zachránila ostrov Inis Witrin od útoku Sasů a od té doby si jí všichni vážili. Nakonec byla i ona vysvěcena.
Vortimer, syn velekrále, dal svůj život do rukou Bohyně, aby tak mohl zachránit Británii od nebezpečí, které se na ni valilo. Viviane se stala jeho milenkou, ale při jedné bitvě, kdy byli Sasové opravdu vyhnáni (aspoň na chvíli), zemřel. Viviane ale nosila jeho dítě. To se však narodilo předčasně a brzy zemřelo.
V téže době byla už Ana, Vivianina matka, podruhé těhotná. Její čtvrtou dcerou byla Igraine, ale porod Morgause nepřežila. Vivianina dcera zemřela tři dny předtím, a proto mohla Morgause odkojit.
Jediný, kdo mohl v tuto chvíli, než se opět narodí Ochránce, spasit Británii, byl Merlin britský, ale ten se už víc jak 400 let nenarodil. Mohl se však vtělit do těla některého z druidů, který by byl ochoten podstoupit tuto oběť. Takovým byl Taliesin. Pro dobro Británie nechal Merlina vstoupit do svého nitra a ten pak učinil Viviane Paní Avalonu. Potom Merlin ustoupil do pozadí a opět převládla Taliesinova duše.
Kněžka z Avalonu
M. Z. Bradley, Diana L. Paxton
Věštba pravila, že dítě, které se narodí touto dobou Paní Avalonu, bude mít odlišný život, než jaký vedla většina kněžek. A tak se i opravdu stalo . . .
Paní Avalonu, které se prorokované dítě narodilo, při porodu zemřela. Její sestra, která se tímto dostala k moci, prohlásila, že děvče musí pryč z Avalonu, aby jí pořád nepřipomínalo onu neblahou událost. Zpátky do „říše ducha“ se Eilan dostala až ve svých deseti letech. Od počátku jí ale Ganeda, její teta, dávala najevo svou nenávist a neustále jí ztrpčovala život. Když byla potom Eilan starší, často se jí už dokázala postavit, a to mělo za následek ošklivé hádky a tresty.
Ganediny vnučky, Dierna a Becca, si jednoho dne hrály u jezera, když Becca upadla a proud ji stáhl dolů. Přestože tohle neštěstí Eilan prorokovala, Ganeda jí tehdy nevěřila, ale teď svalovala vinu na ni.
Rod po svém zasvěcení na kněžku se opět zažíhaly beltanské ohně a právě tu noc měl být vykonán Velký sňatek. Eilan přivedla do Avalonu Constantia Chlora, muže, který měl podstoupit Velký sňatek s Aeliou, Eilaninou přítelkyní. Jenže Eilan v něm poznala muže ze své věštby, kterému měla porodit dítě. Ale i kdyby nebylo věštby, Constantia milovala. Proto si s Aeliou vyměnila role a zjistila, že její city jsou opětovány.
Na její podvod se ale přišlo a byla vyhoštěna z ostrova. Její přísaha byla zrušena, takže se ani nemohla sama vrátit. Vydala se tedy s Constantiem do toho skutečného světa. Po roce skutečně otěhotněla, ale začal řádit mor a ona potratila. V tu dobu přišel Constantiovi dopis od císaře, který chtěl, aby se vrátil zpět ke své legii. A Eilan se balila s ním. Při loučení s Británií se jí podařilo otevřít bránu do pohádkové říše a ona se od Královny víl dozvěděla, že i v jiných zemích lze otevřít tuto bránu a setkat se, jen v jiné podobě.
O několik dní později se jí už houpala paluba pod nohama.
Jejich plavba vedla po Rhenu (Rýnu) do vnitrozemí Galie, kde se poprvé usadili. Potom byl Constantius znovu převelen, tentokrát mnohem jižněji a Helena (Eilanino římské jméno) otěhotněla. Narodil se jim syn Konstantin a Helena věřila, že toto je Dítě proroctví, které změní svět. Byl to chytrý chlapec a Helena se mu snažila vštípit něco z učení Avalonu, když byl chlapec povolán do císařova paláce ke dvoru. Konstantinovi bylo tehdy třináct.
Potom nastalo nelehké období. Constantius dostal nabídku stát se augustem (něco jako pomocným císařem) v západní části impéria. Mělo to ale i stinné stránky. Císař trval na sňatku do císařské rodiny. Helena věděla, že ona a Constantius nebyli nikdy zákonitě oddáni, a tak mu nemohla bránit. Jediné, co ji následující roky drželo při životě, bylo vědomí, že Constantius ji stále miluje a její syn že žije kdesi na císařově dvoře.
Brzy odcestovala zpět do Británie, kde žila pět let jako vdova. A když se už se ztrátou Constantia jakžtakž smířila, objevil se on v Londiniu, aby potrestal Allecta ze jeho troufalost prohlásit se za císaře. Tehdy zachránila Teleri před jistou smrtí.
Když se opět vzpamatovala, začala učit mladé dívky, které chtěly mít vzdělání a nemohly chodit do státních škol. Také pomáhala chudým a nemocným a tímto způsobem jí utekly další roky života.
Dovršila pětapadesáté narozeniny a opět něco přerušilo její teď klidný život. Nečekaně se u ní po skoro dvaceti letech objevil Konstantin, aby uviděl svou matku. Do té doby jí posílal neustále dopisy. Od něj se dozvěděla o nespravedlnosti císaře Galeria, který místo něj určil augustem úplně neschopného muže, jen aby mu neprokázal laskavost. Taky se dozvěděla, že Constantius ztrácí zdraví a potřebuje její pomoc. Byl zrovna v Británii. Jediné, v čem mu ale mohla pomoci, byl odchod z tohoto světa. Teprve teď po jeho smrti pocítila, že přežila jen díky vědomí, že její milovaný žije.
U jeho hranice pak lid a armáda prohlásili Konstantina za augusta po svém otci.
Konstantin trval na tom, aby celá jeho rodina žila v Římě s ním, a tak se Helena opět vydala na cestu. Konstantin se oženil s Faustou, sestrou dalšího z augustů, kterého ale nechal Konstantin popravit za zradu. Jeho hvězda stále stoupala a po porážce Maxentria se stal císařem celého impéria. Nejprve nechal vystavit patent na rovnovážnost všech náboženství a potom ale sám vyhlásil křesťanství za nejmocnější víru. Chrámy starých bohů byly zbourány a místo nich se tyčily kostely.
Ještě před svatbou měl Konstantin nelegitimního syna Crispa. Fausta ho přijala za vlastního, ale potom, co se i jí narodily děti, začala upřednostňovat svého vlastního syna Constantia. Když Crispus dospěl, měl se stát císařem, ale Konstantin jej nechal na popud své ženy zatknout a obvinit ze zrady, které se nedopustil. Crispus se ještě v cele rozhodl pro stejnou smrt jako Sokrates. Helena přijela pozdě, aby jej zachránila. Faustu pak někdo za její čin zavraždil v lázních, když připustil vařící vodu.
Helena nepřestala Konstantinovi jeho čin nikdy vyčítat a počala chápat, co jí kdysi řekla Ganeda o jejím vlastním činu, že se může obrátit proti ní. Aby se uzdravila, vydala se do Palestiny, kde měla pro svého syna nalézt místa, kde se zjevil Bůh. Díky svým schopnostem kněžky vycítit sílu místa objevila Kristův hrob a místo jeho ukřižování, Golgotu. Za to se jí dostalo úcty větší, než jaká příslušela císaři. Konstantin jí zasvětil jeden z chrámů v Římě. Ale už stárla. Táhlo jí na osmdesát a stále více se jí ve snech zjevoval Avalon.
Poté, co se vrátila do Říma, předstírala svou smrt a spolu se svou služebnou a vdovou po Crispovi s dcerou se vydala na cestu do Británie. Když se jim konečně podařilo dostat k avalonskému jezeru, zavolala Diernu, současnou Paní Avalonu a rozloučila se se svou věrnou služebnou. Ta byla totiž křesťanka, ale ostatní se rozhodly odejít na druhý břeh. Eilan ale nechtěla, aby se vrátila bez vlastního přispění. Proto sama zvedla mlhy a cítila, jak do ní proudí nová síla. Byla doma . . .
Proměna
Carol Berg
Už tisíc let se táhla historie světa obývaného démony, kteří se živili lidským strachem, nenávistí, no prostě a jednoduše zlem ve všech podobách. Duše člověka, kterého si démon vybral, byla zatlačena až do samého koutku, odkud už nebyla šance démonu vzdorovat. Jeden národ však dostal do vínku magické schopnosti, tzv. melyddu, kterou chránili svět před těmito zrůdami. Téměř nikdo na světě si ale neuvědomoval velikost jejich úlohy. Drobní kouzelníci z jiných národů jim záviděli jejich moc, až na ně obrátili pozornost válečného národa Derzhi, který rád přivítal možnost získat půdu a otroky. A tak byla jednoho dne vybojována předem pro Ezzarijce prohraná bitva, kterou předpověděly kdysi dávno proroctví, a při které byla zajat i nejlepší Strážce, jakého kdy Ezzarijci měli, Seyonna . . .
Šestnáct let strávil v otroctví, vystřídal několik pánů a okusil tolik trestů, jaké si jen člověk dokáže představit. Především však přišel během rituálů o svou magickou sílu. Šestnáct let živořil ze dne na den, až se dostal do rukou budoucího vládce Derzhi, Aleksandera Denischkara. Stal se jeho osobním písařem, protože Derzhi touto činností pohrdali, ale jeho život, jakož i život prince se měl brzy radikálně změnit. Do impéria byli totiž vysláni khelidští vyslanci, a jak Seyonne zjistil, byli hostiteli démonů!
Už tři dny se Seyonnemu zdál princ jiný než dřív. Nestaral se však o to. Byl rád, že si jej nikdo nevšímá, až jednou málem vrazil právě do vyslance a na okamžik spatřil jeho ledové chladné oči, oči démona. Jen člověk, který věděl, co hledá, to mohl odhalit. Tajně doufal, že si toho Khelid nevšiml a rázem poznal, co se s princem děje. Odvážil se k němu do komnaty, kde poprosil o slyšení. Princ mu však nevěřil ani slovo. Poté, co však Seyonne našel zakletý předmět a ukázal ho princi, ten ho zmlátil do bezvědomí za to, čeho se otrok odvážil. Princ byl pověstný svou krutostí a náhlou změnou nálad.
Když se Seyonne za týden probral a byl schopen se pohnout, povolal ho princ k sobě. Přes to, že ho zmlátil, se princ zařídí podle otrokovy rady a zakletí zmizelo. Očividně začínal věřit. Od té doby si Seyonna začal všímat. Snažil se zjistit, kdo ve skutečnosti jeho otrok je, ale marně. Také Seyonne však náhle prohlédl, a to do Aleksanderovy duše, a spatřil cosi, co by u Derzhiho nikdy nečekal: plamen faednachu, té nejčistší věci, která v člověku vůbec mohla být. Byla to ironie.
V ten okamžik se v něm probudilo staré učení a jeho přísaha pomáhat a chránit takového člověka a položit za něj i život. Žádný sebekrutější trest jím nemohl otřást. Když pak Seyonne zmařil docela nevinný čin Khelida, který však mohl mít závažné důsledky, princ ho sice potrestal, ale jen na oko. Jenže Seyonne už neměl žádnou moc, kterou by mohl prince ochránit. Už se však nedivil, proč si démoni vybrali za svou oběť právě prince. Nesnesli, aby měl někdo takovou sílu, kterou by nemohli mít pod kontrolou. Stále však nevěděl, kam až chtějí zajít. To se ale měl brzy dozvědět.
Princ poslal svého strýce pro meč na oslavu svého jmenování dědicem impéria. Dmitriho, strýce, však někdo přepadl a krutě zabil a veškerá vina byla hozena právě na prince, který se se strýcem zrovna pohádal. A ke všemu se princ ještě sám přiznal, i když Seyonne věděl, že on to být nemohl. Khelid na něj opět seslal kletbu, ale takové síly, že mu mohl pomoci jen Ezzarijec s melyddou. Princ se totiž nepravidelně přeměňoval v pumu. Seyonne věděl, že to musí mít nějaký spouštěcí mechanismus a taky na něj přišel. Stačilo, aby princ pomyslel na strýce a dotknul se meče. Bylo to prosté. Teď však princ potřeboval pomoc, zatímco jeho otec ho zamkl do věže a nechal ho hlídat právě démony. Seyonne se však nevzdal. Podařilo se mu dostat se k němu a přemluvit ho, aby opět podstoupil proměnu. Jen tak se princ mohl dostat z vězení.
Plán se naštěstí podařil a princ se bezpečně dostal k připravenému koni. Seyonna však nehodlal ponechat v rukou vojáků. Seyonne věděl, co ho v jeho vesnici čeká. Opovržení, přehlížení. Ve chvíli, kdy padl do zajetí, se stal v očích svého lidu nečistým a podle zákona nemohl být přijat zpět. Aleksander zase věděl, že pokud Seyonne zůstane, nedožije se rána. Proto mu nenechal na výběr a posadil ho za sebe na koně.
Po několika dnech putování podle mapy, kterou získali díky soše Gyrbeasta, narazili na předsunutou hlídku Ezzarijců. Seyonne si přehodil kapuci, aby jej stráž nepoznala, zvlášť když to byl jeho švagr. Po dalších pár dnech dorazili do vesnice. Ubytovali je v domku pro hosty a záhy přišla žena, aby zjistila, co se Aleksanderovi doopravdy stalo. Potom šla vše oznámit královně. Netrvalo dlouho a princ byl předvolán přímo před ni. Po svém návratu ji Seyonnemu popsal a on s údivem v popisu poznal svou bývalou ženu. Ysanne. Sice nebyli oddáni, ale v patnácti je předurčili jako pár, což znamenalo skoro totéž. Pak však on padl do otroctví a ona byla volná. Jejím mužem se pak stal jeho nejlepší přítel, Rhys. Než se však toto odehrálo, byli Seyonne a Ysanne ten nejsilnější pár, který se za dlouhá léta narodil.
Aleksanderovy proměny se neustále zhoršovaly. Ysanne došla k závěru, že už mu není pomoci a chtěla ho poslat pryč, aby k nim nepřilákal démony. Jenže tehdy se princ opět proměnil a Seyonne ho vzal pod ochranné kouzlo lesa, neboť doufal, že mu to pomůže. Stal se však pravý opak. Kouzlo se tím pozměnilo a už nebylo potřeba kombinace meče a myšlenky na Dmitriho, aby se spustilo. Šelma se vrhla do lesa a Seyonne si uvědomil, že všechny rodiny jsou v tu dobu venku, aby přivítaly jaro. Rozběhl se a postupně varoval šest rodin, než se mu podařilo prince najít. Avšak jeden nevědomý Ezzarijec po něm vrhl oštěp. Rázem se seběhla celá vesnice a princ opět prodělal proměnu, tentokrát opačným směrem. Nikdo z přítomných si nevšímal udýchaného muže, který jim před šelmou zachránil život. Jako by ani neexistoval.
Po tomto incidentu směl Aleksander zůstat do té doby, než se ze zranění vyléčí. Seyonne však neměl ani chvíli oddechu. Po tom, co Catrin, žena, která prince poprvé prohlédla, zjistila, kdo se pod kápí skrývá, oznámila to svému dědovi, který býval Seyonnovým učitelem. Ten nikdy nepřestal věřit, že Seyonne žije. Od té doby jej neustále zkoušel, kolik si toho zapamatoval a přesvědčoval ho, že ještě pořád v něm dřímá melydda, o které si Seyonne myslel, že ji dávno ztratil. Avšak po té noci, co varoval vesnici před šelmou, přestal pochybovat. Sám totiž varoval jen šest rodin a zbývalé varovala postava navlas podobná. Takto je varoval Strážce.
Každou noc jej Galadon, učitel, nutil bojovat, opakovat všechna kouzla, která se kdy naučil, rozebírat bitevní strategii a cvičit, aby nabyl své bývalé rychlosti a mrštnosti. Byl neústupný. A pak jednoho dne jej Galadon zavedl do chrámu. Vypadalo to na další zkoušku. Seyonne si myslel, že bude bojovat v iluziorním světě, jako zamlada. Jenže když prošel portálem, o kterém si myslel, že jde jen o iluzi a dostal se do lidské duše, uvědomil si skutečnost toho všeho. Nedaleko od něj se otevřel další portál a vstoupil Strážce. Vyzval démona, aby opustil duši a připravil se na souboj. Ten probíhal velmi rychle. Seyonnemu se na něm něco nezdálo. Bylo to nereálné. A pak, když bojovník pozvedl zrcátko, které mělo démona spoutat, moc brzy, došlo mu, co se stalo. Démon odešel ze souboje živý a Strážce se chystal k odchodu. V tu chvíli ale do reálného světa v lidské duši, kterou stvořila Aife, Strážcova družka, vstoupil Galadon. Vyzval Rhyse, neboť on to byl, aby přiznal své činy a přestal se s démony spolčovat. Strhl se mezi nimi boj a Galadon, kterému už bylo osmdesát, byl zraněn. Seyonne už neváhal. Vrhl se z útesu a pronesl určená slova. Ve chvíli pocítil bolest v ramenou, jak z nich začala vyrůstat křídla. Když se mu je podařilo zvládnout, zajásal. Toto byla opravdová magie. Doletěl k Rhysovi a srazil jej k zemi. Zpoza ochranného štítu, který vyčaroval, se pokoušel zjistit, co se s Rhysem za ty roky stalo. Bylo možné, aby s démony uzavřel takovou dohodu? A pokud ano, proč? Potom Rhys odešel a Seyonne se začal starat o svého učitele. Ten však umíral. Seyonne jej chtěl donést zpět k portálu, ten se ale začal uzavírat. Naštěstí tu byl ještě portál Catrin. Dopadl na podlahu chrámu a přál si, aby se mu to vše jen zdálo.
Catrin mu pak vyprávěla, co se ve skutečnosti stalo. Když ho zajali, zbylo jen pár Strážců. I ti však brzy zahynuli. Poslední šancí byl Rhys. Ten však v prvním souboji, který prohrál, uzavřel s démony smlouvu, že jej nechají vyhrát všechny jeho bitvy, ale jen naoko. Uvolnění démoni si pak mohli hledat nové tělo. Teď však měli požadavek: chtěli mít všechny Khelidi jen pro sebe, aby se do toho nepletli Ezzarijci. Proto měla být vybojována jedna rozhodující bitva a kdo vyhraje, bude moci s Khelidy dělat, co bude chtít. A hostitelem se měl stát Khelid Kastavan, který v sobě čirou náhodou nesl pána démonů, Gaya Kyalleta.
Událost s Rhysem ve světě stvořeném Aife mu pomohla odstranit bariéry v mysli, které si za ta léta vypěstoval. Teď však na povrch vyplula vzpomínka na bitvu, na přicházející posily, pro které Rhyse poslal, a které znovu zmizely za obzorem. Rhys ho zradil. A Ysanne také, protože i ona byla mezi příchozími. Bylo to drtivé zjištění. Úplně z něj vyprchal onen skvostný pocit ze znovunabytých křídel v onom druhém světě. Kdysi dávno v jedné téměř prohrané bitvě zjistil, že se dokáže proměnit v legendárního caer gwillina, okřídleného obránce, který byl tak prastarý, že se o něm dochoval jen jeden zápis na ztrouchnivělém svitku.
Protože si Rhys myslel, že je Seyonne mrtev, bylo třeba rychle jednat. Datum bitvy se blížilo a Seyonne ještě neměl všechny schopnosti. Okamžitě se on, Aleksander, Catrin a Hoffyd, jeho švagr, vydali na cestu do Parnifouru, aby byli poblíž a mohli se bitvy díky druhému portálu zúčastnit. Cestou promýšlel princ všechna opatření a napsal dopis, který musel někdo doručit otci jeho snoubenky. Úkolu se ujal Seyonne, dopis doručil a akce se spustila, ale při odchodu jej chytla stráž, protože měl okovy. A uprchlý otrok bylo závažné provinění. Za úsvitu, kdy mu měla být useknuta noha, však přijel Aleksander a pod jiným jménem si otroka vyžádal, že jej potrestá sám.
Seyonne cítil, že se mezi nimi vyvinulo pouto ne Strážce a oběti démona, ale pouto, které se nedá definovat slovy, které se dá jen cítit. A pod tímto vlivem pověděl princi téměř vše o svém životě před šestnácti lety, jeho domněnce, že on, princ, je možná legendární Válečník dvou duší, který zachrání svět před úplnou zkázou v podobě Gaya Kyalleta, a že měl Aleksander pravdu se zradou jeho přítele a bývalé ženy. Jednoho dne se však probudil sám, okovy ležely na zemi vedle něj, ne na zápěstích a Hoffyd mu sdělil, že Aleksander jel napřed.
Seyonne si okamžitě začal vyčítat svou sdílnost, protože ihned pochopil, co má princ v úmyslu. Chtěl pomoci Seyonnemu v nastávající bitvě a nechat Gaya Kyalleta vstoupit do jeho těla. Jenže už nepochopil, že v tom okamžiku ztratí veškerou schopnost sám jednat a pokud se démonovi podaří z něj dostat Seyonnovo jméno, stane Gay Kyallet ještě horším protivníkem, než byl doposud. Seyonne se ještě pokusil dorazit do města, aby neštěstí zabránil, ale bylo pozdě. Začal tedy poslední tvrdý výcvik před bitvou, kterou musel Seyonne za každou cenu vyhrát.
Catrin ho zavedla do rozpadajícího se chrámu v horách, kde se měla bitva odehrát. Ve chvíli, kdy měla Aife otevřít portál a on už byl napůl mimo z reality tohoto světa, všiml si, že oběť leží před ním a žena, která mu podávala ruku, byla tou, jež ho celé ty roky držela naživu, když na ni jen pomyslel: Ysanne. Naráz vše pochopil. Catrin nikdy neotevřela druhý portál, to Ysanne. Ona tedy nezradila. Nato prošel s radostnými pocity portálem.
Krajina byla rozvrácená, všude se valily vlny moře. Démon však nikde. Blízko se třepotalo stříbrné světlo, které hned mizelo a skoro podvědomě slyšel Aleksanderův hlas snažící se něco říct. To však byl určitě démon, který ho chtěl oslabit. Pronesl určená slova a na zádech mu vyrostly křídla. Teprve po nějaké chvíli démona objevil. Začal boj, ze kterého Seyonne vyvázl jen tak tak s poraněným křídlem. Démon si chtěl jen hrát. To bylo podivné chování. Strážce mohl za portálem zůstat nanejvýš den, více by Aife nemusela vydržet. Seyonne přemýšlel, kde se mohl démon schovat, až doletěl k rozpadlému paláci, kde sloužil. Neustále kolem sebe viděl ono světélko a slyšel slova, kterým neponechal sluchu. Ani tady však démon nebyl. Vydal se tedy dál, a protože se čas krátil a on začínal být vysílený, následoval ono stříbrné světlo. Zavedlo ho k mohutnému hradu v moři. Seyonne proměnil svou dýku v sekeru a začal se dobývat dovnitř. Stříbrné světlo se změnilo v bledého ducha Aleksandera a snažilo se mu zabránit dostat se dovnitř. Seyonne to nechápal, a když si duch přiložil meč na prsa a vybídl Strážce, Seyonne prohlédl. Bledý duch byl opravdu stín Aleksandera a vyzýval jej, aby ho zabil, než démon dokoná své dílo, jak se předtím dohodli. A Seyonne málem zničil i poslední obranu, kterou ještě princ měl: onen hrad. A také pochopil, že proroctví se dá vyložit i jinak: že Válečník dvou duší mohou být i dvě osoby, jejichž duše jsou navzájem úzce spojeny, tak jako jejich. Spojili tedy své síly a postavili se démonovi společně. Na takového protivníka už démon nestačil. Chvíli ještě vzdoroval, ale Seyonne jej nakonec zabil. Poslední, co si pamatoval, bylo, že letí k portálu, a pak tma. . .
Probudil se o týden později a zjistil, že princ je už naprosto v pořádku. Chystal se právě na cestu za svým otcem, aby mu vysvětlil spoustu věcí. Jeho bratranec zatím zlikvidoval všechny Khelidy ve městě a měl jet s princem, stejně tak i Seyonne. Po třítýdenní cestě, kdy Seyonne probral všechen majetek Khelidů, aby našel důkaz princovy neviny, dorazili na místo.
Král však synovi nenaslouchal, a jelikož ten neměl důkaz, odsoudil jej k popravě. Seyonne měl jen pár hodin, aby mohl rozsudek zvrátit. Ale našel důkaz. Mezi věci Khelidů byl také Dmitriho meč i nový meč Aleksandera. Kiril, princův bratranec, vyzval vyslance, aby si majetek prošel a ujistil se, že nic nechybí. Král měl vše kontrolovat. Chvíli před východem slunce se opravdu vše odehrálo tak, jak to Seyonne naplánoval. Jenže nepočítal s tím, že král už vydal příkaz k popravě. A tak ve chvíli, kdy král objevil u Khelida Dmitriho meč, Seyonne už běžel k popravišti a královým hlasem volal, aby byl příkaz odvolán. Bylo to jen o fous.
Kromě prince a Kirila se nikdo nedozvěděl, jak se to mohlo stát, aby panovník překřičel celý palác, ale teď už si Seyonne užíval bohaté hostiny. Bohužel zapomněl na opatrnost a byl zajat Rhysem a oním vyslancem. Na krk mu dali medailon, takže ztratil kontrolu nad svým jednáním a byl bezbranný. Khelid jej prodal Veshtarskému otrokáři, pověstnému svou krutostí, ale to se Rhysovi nelíbilo. Sundal Seyonnemu medailon a po jeho boku vybojoval svou poslední bitvu. Před smrtí mu ještě stačil říct, že Ysanne je nevinná, že jí pověděl, že příkaz k odchodu z bitvy nakázal Seyonne a ona ho pořád miluje.
Když se Seyonne vrátil do paláce, vyžádal si koně a zásoby a hodlal hned odjet domů. Princ jej však nenechal odjet bez rozloučení. Král ho jmenoval před lidmi svým právoplatným dědicem, a tak bylo vše v pořádku. Aleksander věnoval příteli svitek pergamenu, na kterém byly zaznačeny události posledních dní. A na konci stálo: princ si přál pouze jedinou věc - aby země na jihu, zvaná Ezzarie, byla dána do princova vlastnictví, výměnou za území na severu, aby to byla země neporušená, neprotkána obchodními stezkami a úplně pod tím vším byla pro Seyonna napsána tři slova: JE TVÁ. ALEKSANDER.
Odhalení
Carol Berg
Od chvíle, kdy princ Aleksander věnoval Seyonnovi Ezzarii jako dar od srdce, uplynuly skoro dva roky. I když se ale Seyonne opět ujal role Strážce, našli se takoví, kteří nepřestávali tvrdit, že je zkažený a nic to nemůže změnit, ani rozhodnutí královny, která byla jeho ženou. Teď však čekala dítě, a proto nemohla vykonávat roli Aife, která tvořila portály do duší posedlých démony. Na rozhodnutí Rady byla Seyonnovi přidělena mladá Aife jménem Fiona, která měla za úkol sledovat jej a zaznamenat jakoukoli známku zvrácenosti. Ode dne, kdy se vrátil domů z otroctví, začal totiž Seyonne přemýšlet nad nesmyslností některých rituálů, které Ezzarijci úzkostlivě dodržovali. Jako by po svém návratu procitl a prohlédl. V mnohých případech to byla jen prázdná slova, naprosto zbytečná. Život v zajetí ho ale naučil, že záleží mnohem více na duši člověka a jeho povaze, než na okolnostech kolem něj.
Už aspoň rok bojoval Seyonne po boku Fiony, a jelikož byl jediným přeživším Strážcem, byl někdy nucen bojovat den co den. Kdyby u Ezzarijců existovala soutěživost, zlámal by všechny rekordy. Jedinou útěchou mu bylo pomyšlení na dítě, které jednoho dne bude pokračovat v jeho šlépějích a které se už co nevidět narodí. A opravdu. Dítě se narodilo jednoho vlahého večera, z domu se však ozval křik, a když Seyonne doběhl dovnitř, našel Ysanne v posteli, jako by se nic nestalo a nic nenasvědčovalo tomu, že by kdy nějaké dítě nosila. Teprve druhý den pochopil tohle divné chování - jeho syn se narodil posedlý démonem! Ysanne se ale nezachovala jako ostatní ezzarijské matky v podobné situaci, přestože byla královnou. Poslala dítě k Dolgarovým kněžím, kteří takové dítě vychovali a na nic se nikdy neptali. To ale Seyonne nevěděl. Myslel, že dítě je mrtvé.
Seyonnovi se zhroutil celý svět. Pochyboval, jestli ještě kdy dokáže žít s ženou, která poslala syna pryč, aniž mu dovolila se na něj alespoň podívat. Když se aspoň trochu vzchopil, vydal se do nejpodivnější bitvy, jakou kdy zažil. Démon, se kterým se měl utkat, byl naprostou novinkou. Netoužil po zlu, ale chtěl se učit a rozdávat dobro. Pomáhat svému hostiteli. Seyonne se nedokázal přimět vypudit ho. Jenže když se vrátil zpět, Fiona okamžitě oznámila jeho prohřešek Radě. Seyonne byl povolán k výslechu a nakonec obviněn z porušení přísahy Strážce a jeho žena jej jeho přísahy zbavila do doby, než uznají, že je opět schopen bojovat. To pro Seyonna byla rána pod pás nejen od své ženy, ale i od své přítelkyně Catrin. Jenže než by se podrobil zkoumání své duše, vydal se na své oblíbené místo, jímž byla zřícenina chrámu Col´Dyath, kde zápasil se svou nenávistí ke všem, kteří mu zničili život.
Už si začínal myslet, že svou nenávist překonal, když se mu začaly zdát sny o ledové pustině, které vévodí nádherný palác z ledu, ze kterého vyjíždí překrásné světelné bytosti. Cítil, že se musí dostat dovnitř, cosi ho táhlo do zámku, on sám se ale nemohl pohnout. Byl na kost promrzlý, krvácel. Vždy se probudil s pocitem, že něco ztratil a najde to pouze v onom zámku. Ten sen se mu začal zdát čím dál častěji, až už nevěděl, zda sní, nebo je to skutečnost. Přestal jíst a málem zemřel, kdyby ho Fiona nenašla ležet na dešti na skalní římse. Spolu s Catrin ho uzdravily a on se pak Catrin svěřil se svými sny. Ta mu na oplátku prozradila, že jeho syn žije, že ho svěřili do rukou Dolgarových kněží. Seyonne se okamžitě rozhodl, že syna najde.
Po dlouhém pátrání se mu podařilo najít muže, jenž jeho syna přijal. Seyonne si okamžitě povšiml aury klidu, která muže obklopovala. Ten mu však odmítl říct, kam dítě dal. Seyonne se ho tedy pokusil sledovat, ale muž mu nenávratně zmizel stejně jako ostatní lidé, kteří mu poradili s cestou. A pak dostal zprávu od Aleksandera. Neprodleně se vydal na místo schůzky.
Trvalo osm dní, než se Aleksander objevil. Choval se obezřetně. Vypověděl Seyonnovi ten nejpodivnější příběh, který Seyonne kdy slyšel. V celém impériu se šířily nepokoje, rody postupně odpíraly princi poslušnost a on musel zasahovat pomocí svých válečníků. A do toho všeho se přidaly nájezdy neznámých banditů, kteří přepadaly karavany s otroky, sídla chamtivých Derzhi a snažili se vzít spravedlnost do vlastních rukou. Vedl je muž, o němž pověsti vyprávěly, že se ohání mečem lépe než císařovi Lidunni, putuje z místa na místo, jako by měl křídla, má dlouhé černé vlasy, tmavou pleť a mírně zkosené černé oči. Není divu, že si Aleksander myslel, že ho jeho přítel zradil. Popis totiž odpovídal přesně Seyonnovi. Když však princ opět přítele spatřil, jeho obavy se rozplynuly jako ranní mlha. A v tu chvíli vojáci chytli špeha. Nebyl jím nikdo jiný než Fiona. Seyonne zjistil, že ho ta tvrdohlavá ženská sledovala napříč celým impériem.
Seyonne Aleksanderovi slíbil, že se mu pokusí s Yvorem Lukashem, jak banditovi říkali, pomoct. Když však vypátrali jejich tábor, Seyonne zjistil, že Yvor Lukash je tím knězem, který vzal jeho syna. Vypadal teď úplně jinak, ale aura klidu se nedala pominout. Proto se Seyonne rozhodl, že se musí s tím mužem spřátelit. Nemohl princi moc vysvětlit, rychle ho trochu zranil a řekl, že už odmítá být jeho otrokem. Aleksander naštěstí pochopil, ale přesto mu dal vysázet padesát ran. Seyonne doufal, že se ho nájezdníci ujmou a on se tak dostane do jejich tábora. Vyšlo to. Byla to ale drastická metoda, takže ho musela vyléčit jejich ošetřovatelka. Když však zacelila jeho rány, zjistil, že je posedlá démonem. Připadal si pošpiněný a nic to už nemohlo zvrátit.
Blaise, jak se Yvor Lukash ve skutečnosti jmenoval, se rozhodl Seyonna vyzkoušet. Vzal ho na několik výprav, v nichž se Seyonne osvědčil. Ta poslední skončila katastrofálně. Měli ukrást Aleksanderovy koně. Seyonne se je pokoušel přesvědčit, že je to jistá sebevražda, ale nic nezmohl. Vydal se tedy na výpravu, aby Blaise chránil. Věděl, že kdyby se Blaise spojil s Aleksandrem, byl by svět zase o něco lepší. Nakonec se ukázalo, že to byla past. Koně hlídali vojáci a sám Kiril, princův bratranec. Ten naneštěstí Seyonna poznal. Aby se dostali bezpečně pryč, musel Seyonne zabít jednoho Derzhi a použít svou magii. Nic však nemohlo změnit skutečnost, že se stal psancem. A Aleksander uvěří, že ho Seyonne zradil.
Na této výpravě se ale Seyonne dozvěděl jedno Blaisovo tajemství, jak se dokázal nepozorovaně pohybovat. Přímo před jeho očima se Blaise proměnil v jestřába. Seyonne si až do té chvíle myslel, že jen on jako jediný Ezzarijec dokáže změnit svou podobu, a to ještě za portálem, když si může nechat narůst křídla. Seyonne si usmyslel, že musí vypátrat, jak to Blaise dokáže. Když se pak vrátili zpět do tábora, vzal Blaise Seyonna ke své sestře Elinor, která se svým manželem vychovávala dítě. Seyonnovo dítě. Seyonne pochopil, že Evan-diarghovi bude mnohem lépe s jeho adoptivními rodiči, než s ním. Blaise nechal Seyonna nahlédnout do své duše a on tam spatřil démona, stejně jako u svého syna. I Blaise narodil s démonem, a přesto by o něm Seyonne nedokázal říct nic špatného.
Chvílí nato chytili Blaisovi lidé Fionu a našli Seyonnův dekret, který ho osvobodil z otroctví. Oba byli uvězněni a Blaise nakonec nechal Seyonna naživu jen proto, že mu několikrát zachránil život. Seyonne se ale zařekl, že najde způsob, jak jeho i syna zachránit, aby jednou nezešíleli jako ona léčitelka. Pak uvažoval, kde by měl začít hledat odpovědi na své otázky, když mu Fiona poradila jednu osobu - Balthara, Ezzarijce, který vymyslel rituály, které zbavovaly jeho lidi melyddy, které zbavily melyddy i Seyonna.
S pomocí Lydie, Aleksanderovy manželky, se jim podařilo Balthara najít. Ten jim ukázal svůj životní objev - nejlépe zachovaný ezzarijský chrám, jaký kdy Seyonne viděl. Na mozaice podlahy byl vyobrazen všední život jeho lidí, ale i něco jiného. Skupinka pěti lidí prováděla jakýsi obřad, a když skončili, démoni byli na světě. Seyonne věděl, že se musí dozvědět víc. Na obrázku se objevovala žena měnící se v laň. A tu Seyonna osvítilo. Ezzarijci a démoni byli kdysi jednou bytostí, kterou obřad pěti čarodějů rozdělil do dnešní podoby. Děti posedlé démonem byly připomínkou toho, co Ezzarijci tehdy ztratili - naprostého klidu a harmonie těla a duše. Byl jediný způsob, jak se dozvědět víc. Seyonne musel najít onen zámek a démony, kteří v něm žijí. Posloužil mu k tomu Balthar. Fiona vytvořila do jeho duše portál, a když Seyonne vstoupil, zavřela jej. Seyonne se začal propadat do hlubin naprosté tmy. Když konečně přestal padat, démoni, ve kterých poznal Gastaie, lovce, ho zajali a začali ho mučit. Takovou bolest a strach ještě v životě nepoznal. Už po pár dnech začal ztrácet rozum.
Nevěděl, jak dlouho tam zůstal, ale nakonec, téměř zničeného, ho zachránil démon, který jej měl předvést před svého pána Denase. To byl nejsilnější démon ze společenství Nevaiů. Živý Strážce byl totiž něčím nevídaným, když ještě ke všemu tvrdil, že přišel beze zbraní. Denas ale na zlomeném muži nenašel nic zvláštního, co si představoval u Strážce, který porazil tolik raiki-rah. Někdo však přece jen o něho projevil zájem. Byla to Vallyne, Denasova láska, se kterou se ale pořád hádal. Jakmile se Seyonne octl v její blízkosti, zjistil, že poslední zbytky rozumu se rozplynuly jejím kouzlem. Ale jemu to vůbec nevadilo, hlavně když mohl zůstat u ní.
Uplynulo několik měsíců a Seyonne si už nevzpomínal, proč vlastně do Kir´Vagonothu, jak se země démonů jmenovala, přišel. Jediným přítelem mu byl jediný další člověk v zámku - Strážce Merryt. Ten Seyonnovi pomohl přežít mučení Gastaiů. Neustále nabádal Seyonna k opatrnosti před Vallynou. Ta jednoho dne vzala Seyonna na projížďku zmrzlou zemí, ale musela se vrátit. Seyonne se jen tak potuloval, když spatřil zříceniny nějaké pevnosti, která mu něco připomínala. Rozjel se k ní, a když vstoupil dovnitř spadly bariéry v jeho mysli a on v pevnosti poznal Col´Dyath. Vzpomněl si také na Fionu a zašeptal: „Aife.“ Tu uslyšel její hlas a před ním se rozvlnil portál. Teď spadly veškeré bariéry a kouzla, která kolem něj upletla Vallyne a on si vzpomněl na vše, na svůj život, svůj objev, i na to, proč přišel do Kir´Vagonothu. Omluvil se Fioně, že se ještě nemůže vrátit, že ještě musí zjistit pár odpovědí, ale že se vrátí. Nato odešel zpět za Vallyne.
Vallyne okamžitě poznala změnu, která se s ním udála - už se mu netřásly ruce. Od démona, který mu nosil jídlo, se konečně dozvěděl víc. Raddoman mu dal nahlédnout do svých vzpomínek na strach a zmatek, pocit ztráty, který pocítil, když byli lidé a démoni odděleni. To, co Seyonne zatím jen tušil, se ukázalo jako skutečnost. Od Merryta se Seyonne dozvěděl o plánech raiki-rah, kteří chtěli zpět do své vlasti, Kir´Navarrinu. Jeden z nich se měl spojit s člověkem a otevřít bránu. Stejnou bránu, kterou musel projít Blaise, aby se mohl uzdravit, až jednoho dne začne „šílet“. A Seyonne věděl, co musí udělat. Pomohl Merrytovi skrz portál a sám se na pár hodin vrátil také, protože zjistil, že Blaise konečně vyhledal jeho pomoc. Jeho čas nastal. Musel projít branou.
Když se pak Seyonne vrátil zpět, šel rovnou za Gennodem, kterého mu doporučil Merryt. Seyonne mu navrhl, že se s ním spojí dobrovolně, když nechá na pokoji Ezzarijce a pouze umožní raiki-rah vrátit se do své vlasti. Gennod souhlasil. Seyonne chtěl vyřídit už jen jednu věc. Zašel za Vallyne a oznámil jí, že končí hru. Že dobrovolně přijme démona, ale chce si sám říct, jak a kdy se to má stát. Nechce být ničí loutkou. Vallyne mu vyprávěla, proč se pokoušela zbavit ho rozumu. Vyprávěla mu svou verzi Merrytova příběhu, a i když se jí Seyonne rozhodl nevěřit, zviklala ho. Prohledal Merrytův pokoj a nalezl důkazy o jeho vině. Merryt nenáviděl lidi i raiki-rah. A Seyonne ho poslal k jeho lidem. Teď už věděl, že Merryt proti němu poštve všechny Ezzarijce. Bylo jediné východisko: uvěřit Vallyne a Vyxovi, démonu, který kdysi změnil Seyonnovi život. Podle nich se měl Seyonne spojit s démonem, který se ho jako první dotkne před celým shromážděním raiki-rah. Seyonne nakonec souhlasil. Když nastala ta chvíle, prozradil své jméno a natáhl ruku. V tu chvíli zíral do očí Denasovi. Bylo pozdě nadávat si do hlupáků. Spojil se s jediným démonem, kterého by normálně odmítl. Snažil se potlačit tu bytost, která se mu usídlila v hlavě.
Když konečně přestal s Denasem bojovat, musel se soustředit na to, co měl v příštích chvílích udělat. Prošel portálem. Když Fiona zjistila, čím se stal, byl už na cestě za Aleksandrem. Byl si jistý, že Fiona se od něj navždy odvrátila. Musel teď zabránit dvěma válkám: Ezzarijců proti démonům a Aleksanderovi proti odbojným rodům. Démoni totiž potřebovali k projití brány lidská těla, a tak poštvali rody proti princi. To oni zapříčinili nepokoje v impériu. Aby se Seyonne dostal do tábora, poprvé se ve skutečném světě, ne za portálem, proměnil. Zalila ho obrovská vlna melyddy, když spojil svou sílu s Denasem. Jako sokol vletěl do Aleksanderova stanu, kde se vrátil do původní podoby. Podařilo se mu přimět Aleksandera nezabít ho a vyslechnout, co se mu Seyonne snažil říct. Vysvětlil princi všechny pohnutky, které ho vedly k tomu, co předtím udělal a zavázal se princi, že druhý den, až vše skončí, vydá se sám do jeho rukou. Do té doby měl ale Aleksander uklidnit své lidi i druhé vojsko. Hned potom se Seyonne vrátil zpět k bráně, aby dokončil její otevření. Když ale pronesl poslední slova, objevil se Merryt.
Merryt chtěl už od začátku zničit Ezzarijce i raiki-rah a vypustit nebezpečí, které se skrývalo v Tyrrad Noru, pevnosti v Kir´Navarrinu. Než však mohl Seyonne Merryta zabít, objevili se Ezzarijci a spoutali ho. Sama Ysanne vytvořila do Seyonnovy duše portál, kterým prošli hned tři Strážci, aby vypudili démona. To už ale nebylo možné. Spojení v Kir´Vagonothu bylo nerozlučitelné. Pokud by zabili démona, zabili by i Seyonna. Naštěstí se jim to nepodařilo. Seyonne slyšel Vyxův hlas, který mu oznámil, že démoni prošli branou a situace v táboře Derzhi se uklidnila. Když se Ysanne ujistila, že démona nevypudí, sama vrazila svému muži nůž do boku, aby zemřel. Nikdo, ani Seyonne, nepočítal s tím, že ho přijde Fiona osvobodit. S pomocí Blaise, který prošel branou a vrátil se zdráv, unesla Seyonna Ezzarijcům před očima. Pak přivedla Aleksandera, který pronesl větu, která mě rozesmála: „Nedostavit se na schůzku s princem je jedna věc, ale umřít bez jeho dovolení je zatracená drzost.“ Blaise se s Aleksandrem usmířili a uzavřeli dohodu o spolupráci.
Když si královna se svými lidmi přišla pro svého manžela, aby dokonala své dílo, vmetla jí Fiona do tváře, že odmítá být následnicí královny, která zabije manžela jen proto, že odmítá přijmout jeho objev. Že sama svým pozorováním Seyonna se naučila spoustu nových věcí, které jí nikdy její vlastní lidé nedali. Že jí Seyonne svým jednáním a svým činem strhl tisícileté šupiny z očí, které jí nasadilo ezzarijské učení. V tu chvíli zmizela pohledu ezzarijských očí, když o ní Talar prohlásila, že je zkažená. Stejně jako kdysi Seyonne. Ezzarijci ji odmítli vidět a vymazali veškeré vzpomínky, které na ni kdy měli.
Spolu s Fionou, Blaisem a Aleksandrem se dostal do bezpečí Blaisova tábora, kde se po nějaké době zotavil. Věděl ale, že bude muset podstoupit vnitřní boj s démonem, kterého v sobě nosil a zjistit, co se skrývá za snem o temné pevnosti, na jejíž hradbě stál muž s křídly, dokonalé synonymum zla mající jeho tvář.
Klan Velkého medvěda 1
(Děti Země)
Jean Marie Auelová
Tento příběh dívky Ajly se odehrál před více než 30.000 lety. Ajla ztratila svůj lid při strašném zemětřesení, když jí bylo pouhých 5 let. Byla tedy donucena vydat se na cestu do neznáma, aby ukojila aspoň jednu ze základních potřeb. Šla podél řeky, která jí dávala po celou cestu vodu. To však k přežití nestačilo. Jeden z vodopádů řeky jí byl téměř osudným. Střetla se zde totiž s velkým jeskyním lvem. Protože byla Ajla dítě štěstěny, vyvázla ze střetu pouze se čtyřmi tržnými ranami na noze, které způsobila lvice. Ajla byla však příliš slabá na to, aby mohla pokračovat v cestě a poblíž řeky upadla do silného bezvědomí. Na pokraji smrti našla Ajlu tlupa lidí zaostalejších než byla Ajla sama, takzvaných ploskolebců. Tlupa putovala za novou jeskyní, protože starou zničilo zemětřesení. Ranhojička Iza se dívky ujala a pečovala o ni s láskou a péčí a tak nebylo divu, že se dívka velmi rychle zotavovala. Tlupa prošla mnoho jeskyní, ale žádná nebyla dost dobrá pro duchy, ve které lidé klanu úzkostlivě věřili. Ajla nosila štěstí - vždyť to byla právě ona, která jako první spatřila tu pravou jeskyni, ve které se tlupa usadila. Ajla žila u ohniště s Izou, kterou začala nazývat svou matkou a Iziným znetvořeným bratrem Krebem, jenž měl po náčelníkovi Brunovi nejvyšší postavení. Kreb byl nejvyšší mág zvaný mog-ur, nad nímž bděl totem Velkého medvěda. Kreb učil dívku s nejvyšším totemem (Ajlu) jeskynního lva znakové řeči, kterou se lidé klanu dorozumívali, učil jí také dobrým mravům a zvyklostem hodným ženám klanu. Iza, která mezitím porodila dceru Ubu, učila Ajlu poznávat a připravovat bylinky. Ajla se všemu rychle učila. Často byla bita náčelníkovým synem Broudem, který ji ze srdce nenáviděl, ale Ajla vše statečně snášela. Dokonce se naučila střílet z praku a zabíjela dravé šelmy, které kradly tlupě úlovky. Musela to však dělat potají, protože žádná žena klanu nesměla vzít zbraň do ruky, natož z ní střílet a zabíjet. Vše vyšlo najevo, když zabila zvíře, které uneslo dítě tlupy. Na Ajlu byla uvržena kletba smrti s podmínkou, že když se vrátí po měsíci ze světa duchů, vše bude zapomenuto a ona bude moct žít opět v tlupě jako dřív. Uběhl měsíc, u vchodu se objevila temná zasněžená postava... Ajla se vrátila!
Klan Velkého medvěda 2
(Děti Země)
Jean Marie Auelová
Ajla kupodivu ze všech členů tlupy přežije kletbu smrti a začne zase normálně žít s ranhojičkou Izou, která velmi zestárla, mog-urem Krebem a Izinou dcerou Ubou, která se začíná ranhojičkou učit. Krátce poté se tlupa vydává na dalekou cestu. Na setkání klanu, které se koná jednou za 7 let. Nejde pouze Iza a dva další členové tlupy, protože jsou již příliš staří na to, aby podstoupili tak dlouhou cestu. V klanu má vůdčí postavení Brunova tlupa, ve které žije i Ajla. A tak tomu bude i po dalších 7 let. Aby si tlupa zachovala své vůdčí postavení, musí vyhrát většinu soutěží, které se při setkání pořádají. Hlavní událostí je však zabití velkého medvěda, kterého chová hostitelská tlupa jako člena tlupy až do setkání klanu, na němž medvěda zabijí největší lovci klanu. Je pro ně dokonce ctí být zabit medvědem. Po celý den se nesmí jíst a z medvěda se navečer připraví hody. Poté jdou všichni uctívat velkého medvěda, každý však jinak. Ženy zvlášť, muži zvlášť a mog-urové zvlášť. Ajla na setkání najde ženu pro svého syna Durka, která vypadá stejně jako Durk. Jsou totiž z části jako lidé klanu a z části jako Druzí lidé. Když se tlupa vrátí ze setkání, zjistí, že jeden člen odešel do světa duchů a Iza je velmi nemocná. Ajla se snaží jakkoli Izu udržet při životě; nepodaří se jí to však ale. Než Iza umře, poví Ajle, aby odešla z tlupy a šla hledat své lidi někam na sever. Ajle je po matčině smrti jedinou útěchou její syn. Brzy se ze smrti své matky vzpamatuje; ne však na dlouho, náčelníkem se totiž stane nenávistivý Broud. Ten se chce Ajle pomstít za její neposlušnost a chce ji oddělit od jejího syna. Proti tomu se však Ajla vzepře a vtom udeří zemětřesení, které pohřbí Kreba navždy. Na Ajlu je uvalena kletba smrti, ale Ajla se nehodlá vzdát bez boje. Sbalí všechny své věci a odchází na sever hledat svůj lid, jak jí před smrtí radila Iza. Jediné, co jí drásá při odchodu srdce, je křik jejího syna, kterého nemohla vzít s sebou...
Údolí plavých koní 1 a 2
(Děti Zěme)
Jean Marie Auelová
Ajla nemohla jinak. Musela opustit Klan. Cestovala pozdním podzimem, až našla údolí, ve kterém chtěla přečkat zimu. Nalovila spoustu zvěře, ale zajíci a křepelky jí přes zimu nevystačí. Proto musela ulovit větší zvíře. V jejím údolí byla spousta koní a ona se rozhodla, že jednoho uloví. Nevěděla, jak lovci Klanu loví větší zvířata a prakem si na koně netroufla. Nakonec vykopala díru v zemi a stádo koní nahnala tím směrem. Doufala, že aspoň jeden kůň do jámy spadne. Tak se opravdu stalo a Ajla ulovila svou první větší kořist. Ale pak si všimla, že klisna, kterou ulovila, měla hříbě. Na malé hříbě doráželi hyeny, Ajla je odehnala, ale hříbě zabít nemohla. V údolí byla sama a hříbě bylo taky samo. Tak mu Ajla začala dělat náhradní matku. Teď už nebyla svázaná pravidly Klanu. Teď pomalu zjišťovala, že se nic nestane, když si věci bude dělat podle sebe. Mohla si vzít hříbě do jeskyně v údolí, teď už to pro ni tabu není. Alespoň nebude tak sama.
Ve stejné době, kdy Ajla lovila koně, se na opačné stráně Evropy, na území dnešní Francie, vydávali dva bratří na dlohou cestu. Chtějí dojit k ústí "Matky řek" - Dunaje. Jmenují se Jondalar a Thonolan. Jondalar je vysoký modrooký blonďák, lamač dívčích srdcí, a Thonolan menší temperamentní chlapík, kterého musí mít všichni rádi, i kdyby nechtěli. Jondalar se měl spojit se ženou, ale ona nebyla jeho typ, a tak, když se dozvěděl, že jeho bratr chce podniknout dlouhou a nebezpečnou cestu, rozhodnul se jít s ním (přece ho nemůže nechat jít samotného). Na své cestě se setkávají jak s ploskolebci (lidmi Klanu), které považují za zvířata, tak i s lidmi svého druhu, kteří vyznavájí, stejně jako oni, kult Matky. Uctívají ženu jako nadřazenou muži, vždyť ona má dar zplodit nový život, ne muž. Takže, jak je vidět, jejich smyšlení je úplně opačného rázu, než smýšlení Klanu. Thonolan je bouřlivák a hojně si dopřává každé příležitosti, kdy může poctít Matku. V pravěku se na věrnost moc nehrálo. A Jondalar? Stále hledá tu pravou.
Ajla ve svém údlolí žije už druhým rokem. Víha, hříbě které zachránila, se jí stáva jedinou společnicí. Stávají se z nich přítelkyně. Ajlu jednou napadne, že by se na koni dalo krasně jezdit a hned to taky vyzkouší. A světe div se! Ono to funguje. Víha klidně nese Ajlu na zádech. Od té chvíle se stává klisna velice prospěšnou. Ajla jí sestrojí dokonce smyk, na kterém převáží svou kořist do jeskyně, může se více přiblížit k lovené zvěři a nemusí chodit pěšky. Ajla loví starým osvědčeným způsobem. Vyhrabe díru a splaší stádo. Jednou spalešené stádo pošlapalo malé lvíče, které mu přišlo do cesty. Ajla byla léčitelka a malé lvíče přeci nemohla nechat zemřít. Lvíče vylečila a dala mu jméno Drobek. Když vyrostlo, bylo jí prospěšné hlavně v lovu. Často spolu lovily, a často se o kořist i dělily.
Jondalar s Thonolanem došly na své cestě k soutoku Tisy a Dunaje. Zde Thonolana zranil nosorožec, ale naštěstí jeli okolo místní a Thonolana zachránili. Oba bratři u těchto lidí zůstali asi dva roky. Thonolan se zamiloval do místní dívky a vzal si ji. Jondalar se zde seznámil s ženou, která klidně mohla být ta pravá. Thonolanova družka však zemřela při porodu. Thonolan byl zoufalý. Už nechtěl žít. Ale život je dar Matky, a nesmí se jen tak zahodit. Thonolan se tedy vydal dál ke konci Matky řek. A Jondalar, když viděl, jak je na tom bídně, znovu opustil svou nastávající a šel s ním. Přestože došli k cíli, nebyl Thonolan spokojený. Stále vyhledával nebezpečí a smrt. Jondalar to věděl, ale jako anděl strážný šel stále za ním. U ústí se potkali s místními obyvateli, s Mamutony. Ti se akorát připravovali na lov mamutů a Thonolan chtěl jít s nimi. Jondalar se těšil domů, ale bratra neopustil. Vyrazili jako předvoj, měli najít mamuty.
Ajla vyjížděla každé ráno na své Víze na sever, do stepi. Ale tohle ráno chtěla jet na jih. Tam ještě nikdy nebyla. Už se stmívalo a Ajla musela zpět. Ale co to? Křik! A řev lva?
Thonolan sledoval stopy zvěře. Vystopoval jelena a chtěl ho ulovit. Avšak, když hodil oštěp, ze křoví vyběhla lvice a jelena skolila. Thonolan si to nenechal líbit a zběsile se vydal za lvicí.
"To je Drobek! Vího, to je přece Drobek!"
Vběhla do rokle, naprosto zapomněla, že by tam mohli být i další jeskynní lvi, ano, nemyslela na to, že Drobek už neni její malý společník, ale vzrostlý lev. Byl to její Drobek a nic jiného nehrálo roli. Toho jeskynního lva se nebála. Lezla za ním přes pár rozeklaných skal. Otočil se a prskal na ni.
"Přestaň, Drobku!" poručila mu znamením ruky i hlasem. Jenom na okamžik se zarazil, avšak to už byla vedle něho a odstrčila ho, aby si prohlédla jeho kořist.
Znal tuto ženu příliš důvěrně, její držení těla nepřipouštělo odpor. Drobek ustoupil, jak to dělal vždycky, když k němu přišla a hodnotila, co ulovil, a možná si chtěla vzít pro sebe kožežinu nebo kus masa. Kromě toho nebyl hladový. Nacpal si břicho obrovským jelenem, kterého přivlekla jeho lvice. Zaútočil jenom proto, aby obhájil svůj revír, a i pak ještě váhal. Lidé nebyli pro něho kořist. Navíc příliš moc páchli jako žena, která ho vychovala. To byl pach matky a současně družky v lovu.
Jak Ajla viděla, byli dva. Poklekla, aby je prohlédla. V první chvíly jednala především jako ranhojička - ale byla i zvědavá a udivená současně. Věděla, že jsou to muži, i když to byli první muži Druhých, které kdy viděla. Neuměla si je sice představit, ale pochopila, proč Iza říkala, že muži druhých vypadají jako ona.
Tak okamžitě věděla, že pro muže s tmavými vlasy přišla každá pomoc příliš pozdě. Ležel v naprosto nepřirozené poloze - měl zlomený vaz. Známky tesáků na jeho krku prozrazovaly příčinu smrti.
Měla potřebu uctít jeho lidství pohřbem, avšak když se pozorněji zakoukala na druhého muže, poznala, že to nebude možné. Muž se světlými vlasy ještě dýchal: život mu trhavě odcházel ze zlého zranění na noze. Musela ho dopravit co nejrychleji do jeskyně, aby ho mohla ošetřit. Na pohřeb nebyl čas.
Ajla Jondalara zachránila. A on věděl, že Ajla je ta pravá. Zkoušel jí učit mluvit, ale Ajla nevěděla, proč vydáva ty zvuky a nemluví normálně. Nakonec vzájemě pochopili, jak ten druhý mluví a učili se. Když Jondalar naučil Ajlu svoji mateřtinu, chtěl vědět, kde jsou lidé, kteří ji vychovali. Když mu Ajla vysvětlila, že žila u Klanu (Ploskolebců), Jondalar jí nevěříl. Nechtěl pochopit, že ta zvířata mají city, že mají řeč, oheň, že jsou to lidé... Když mu Ajla řekla, že jí Broud znásilnil, Jondalar se zhnusil a slíbil jí, že jí ukáže dar slasti. Vlastně potom už v údolí ani nic jiného nedělali. Oba spokojeně žili v údolí další dva roky. Ajla objevila nový způsob rozdělávání ohně, což Jondalar považoval za zázrak. Jondalar zhotovil novou zbraň, se kterou dohodí oštěp dvakrát tak daleko. Víha porodila hříbě, kterému dal Jondalar jméno Vítěz, a když vyrostlo, osedlal ho. Jednou si udělali několikadenní výlet a potkali se s loveckou výpravou mamutonů.
U lovců mamutů 1 a 2
(Děti Země)
Jean Marie Auelová
Jondalar byl rád, že lovce potkali. Už ho nudila samota, ale Ajla se stále bála vydat na jih. Bála se druhých. A tak setkání s lovci uspíšilo nevyhnutélné. Jondalar měl táké strách, jak Ajlu přijmou. Vždyť jezdí na koni. I on to považoval za zázrak, a kdyby Ajlu neznal, strachy by utekl. Avšak tihle lidé jsou jiní. Jejich náčelník Talut sice údivem málem spadl na zadek, ale pak se rozzesmál při představě, jak on sedí na malém stepním koni.
Talut oba pozval do jejich jeskyně. Zaručil se za to, že jejich koně lovit nebudou. Když Ajla přijížděla do ležení mamutonů, celá jeskyně vylezla ven a na Ajlu zírala. Ajla tu nechtěla ani přenocovat. Ale viděla, že se zde Jondalarovi líbí. Pomalu poznávala celou jeskyni. Pomalu zjišťovala, jak to uvnitř jeskyně druhých chodí. Našla si tu přítelkyni, dceru načelníka Lacilji. Manželka náčelníka si ji také oblíbila, ostatně jako většina lidí v jeskyni. Proto se rozhodli, že se do jara zpět do údolí nevrátí, že zimu přečkají u Mamutonů.
Ajlu si zamilovali všichni, ale jeden muž více. Jmenoval se Renek. Měl tmavší pleť, jeho matka byla černoška. Ajle se líbil kontrast jejich kůží. Renek věděl, že žena není majetkem žádného muže, a tak se rozhodl, že se Ajla musí stát jeho družkou. A doufal, že Jondalar by mohl být popřípadě její druhý muž. Ale, jak už to tak bývá, žárlivost je a byla lidem vlastní, snad už od jejich vzniku. Jondalar vše zpozoroval a usoudil, že Ajle nebude stát v štěstí a svému sokovi šel z cesty. Ajlu to překvapilo a pomalu se začla smiřovat s tím, že si Reneka veme.
Mamot, šaman mamutonů, poznal v Ajle velkou sílu a začal ji vyučovat ve věcech záhrobních. Ajla byla nadaná a ráda se učila, ale ze světa duchů měla strach. Pořád se jí vracel obrázek toho, jak s Krebem cestovala na počátek věků. Tahle příhoda ji změnila, ona to cítila. Od té doby byla jiná. Mívala sny, které se pak staly. Dokázala se vcítit do druhého člověka, odhadnout jeho city. Tohle všechno starý šaman tušil. A proto přijmul Ajlu za svou.
Když musela Ajla odejít z Klanu, ztratila svůj lid, neměla nikoho. A tak, když jí mamot nabídnul, aby se stala jeho dcerou a mamutonkou, s radostí přijala.
Jondalar viděl, jak se mu Ajla vzdaluje. Teď už měla svůj lid, měla muže, který ji miluje. Už ho tu nic nedrželo, už chápal, jak se cítil jeho bratr, když mu zemřela žena. Ani jeho život netěšil. Rozhodnul se, že se vrátí domů.
Ajla Jondalara stále milovala. Když se dozvěděla, že se chce vydat bez ní domů, hluboce ji to ranilo. Renek jí nabídnul, že se spojí. Ajla proti tomu už nic neměla. Nechtěla zůstat sama, až Jondalar odejde.
Ale, jak už to v podobných příbězích bývá, vše se změnilo. Jondalar bez Ajly odejít nemohl a Ajla si Reneka taky nevzala. Odešla s Jondalarem k jeho lidem...
Širé pláně 1 a 2
(Děti Země)
Jean Marie Auelová
Ajla se zase cítila štástná. S Jondalarem si všechno vyjasnili a byli zase spolu. Renek to vzal taky statečně, i když ho hluboce ranila. Před nimi byla dlouhá cesta. Jondalar ji odhadl na čtyři roky. Měli sice koně, ale ty v neprostupných lesích spíše brzdili.
Cestou zpět se zastavili u Jondalarovích příbuzných, musel jim řici o smrti bratra. Jondalar s Ajlou u nich zůstali přes zimu. A jak už se ukázalo u Mamutonů, Ajla si dokázala rychle najít přátele. Jondalar se dokonce rozmýšlel, jestli zde nezůstane. Ale nakonec zvítězila touha po domově a znovu se vydali na cestu.
Potkávali spoustu tlup. Každá byla něčím zvláštní. A každý člověk, kterého blíže poznali, se ptal, kde Ajla prožila své dětství. Jondalar měl zpočátku strach z toho, že Ajlu kvůli dětství u Klanu budou lidé zavrhovat, že jí budou považovat za zrůdu. Ale postupem času mu to bylo jedno. Snad konečně i on pochopil, že lidé Klanu jsou také lidé, ne zvířata.
Cesta domů, do země Zelandonců, trvala opravdu čtyři roky. Oba museli překonávat nejen přírodní překážky, ale také překážky, které jim pod nohy házéli lidé. Ne každý byl otevřený novým věcem. Ne každý uznával nové, co Ajla s Jondalarem na své cestě pochopili a objevili. Lidé stěží chápali, jak může člověk ochočit koně nebo vlka. Lidé nechtěli přijmout nové nástroje, které vymysleli nebo poznali.
Když konečně přešli ledovec, za kterým ležela země Zelandonců, všimla si Ajla, že se s jejím tělem něco děje. Byla těhotná. A když konečně přišli k jeskyni, kde žila Jondalarova rodina, byla jeskyně Ajle povědomá. A pak si najednou vzpomněla. Byla to jeskyně, kterou vídala ve svých snech. Jeskyně, kterou jí Kreb ukázal, když vstoupil do její hlavy. Byl to její domov.
Dohazovač
Susan Carroll
Teprve ve svých devětadvaceti letech pocítil Anatole St. Leger touhu oženit se. Ten pocit měl v určitém věku každý toho rodu. Jednalo se rodinné dědictví podobně jako podivné vlastnosti zděděné po zakladateli rodu Prosperovi. Ten byl mocným čarodějem a upálili ho na hranici. Jeho duch ještě dnes obcházel po legerském hradě. Každý z jeho potomků sdědil něco jiného. Byly to nevšední vlastnosti, které ale mnoho obyčejných lidí děsily. Jako Anatolovu matku. Když se dozvěděla pravdu o svém manželovi a když se jí pak narodil syn, jen dokázal pohnout věcmi pouhým hnutím mysli, dokázal vycítit přítomnost všech lidí ve svém okolí a viděl útržky budoucnosti, nedokázala se s tím smířit. Syna odložila do jiné části hradu a nesměl jí jít na oči. Když bylo Anatolovi deset let, skočila strachem z útesu. On si ale nikdy nepřestal dělat výčitky, že za to mohl on. Jeho otec žalem skonal o pět let později a syn musel brzy převzít své dědictví. Anatolova matka ale nebyla pravou nevěstou St. Legera. Těm byli vybíráni partneři pomocí starosvata, člověka z vedlejší st.legerské větve, který dokázal vycítit vyvolenou osobu opačného pohlaví. Takto vytvořený pár pak prožil láskou naplněný život, který pokračoval i po smrti.
I Anatole tedy vyhledal starosvatovy služby. Netrvalo dlouho a konala se svatba v zastoupení. Když ale dívka přijela, poznal v ní Anatole ke své hrůze dívku ze svých vizí, ohnivou ženu, které se měl vyhýbat velkým obloukem. Také Madeline viděla, že muž, kterého si vysnila, neexistuje. Čekal na ni barbar jak svým vzhledem, tak i duší. Vyzařovala z něj aura obrovské síly, která jí docela naháněla hrůzu. Ale jednou dala slib před Bohem, tak se rozhodla překousnout hořké začátky. Nadešla jejich svatební noc, ale legendy St. Legerů se nenaplnily. Jejich srdce měla naplnit vášeň a jejich duše splynout v jedno. Nic z toho se nestalo. Anatole začínal pochybovat o správnosti starosvatova úsudku. Nejvíc se děsil toho, že jednou skončí jako jeho otec, jehož žena nebyla ta pravá a nedokázala snést pravdu. Proto chtěl Madeline co nejdéle nic neříkat.
Přesto jeho život změnila. Začal se chovat alespoň trochu jako gentleman a dělal jí společníka. Dlouho to ale nevydržel. Na rodinné večeři zpochybnila tradici pravé nevěsty a zbytek rodiny pochopil, že všechno není v pořádku. Ten večer se popral se svým bratrancem, který neměl žádnou schopnost a všechno Anatolovi záviděl. Koupil proto Ztracenou zemi, kterou kdysi obývali jejich úhlavní nepřátelé Mortmainové a hodlal se oženit s francouzkou šlechtičnou. Chtěl Anatola vydráždit a to se mu povedlo.
Toho večera si Madeline představovala, jaké by to bylo, kdyby se Anatole změnil. Zahleděla se do křišťálu saintlegerského meče a spatřila nádhernou vidinu, jak jedou spolu na koni, jsou šťastni a on ji zahrnuje láskou. Ani ne o dva dny později se jí vidina vyplnila. Anatole totiž požádal o radu Prospera, jak má svou ženu získat. Ten mu poradil, aby ji prostě miloval. A tehdy na vřesovišti jeho radu pochopil. Krásný den jim ale přerušila zpráva, že si Will Sparkins poranil nohu. Anatole přesně tohle předvídal a hocha varoval. Neštěstí se ale stalo a nohu museli amputovat. Když se pak Anatole vrátil do svého pokoje, čekala ho jeho žena a požádala ho, aby se jí svěřil s tím velkým tajemstvím, které mezi nimi tvoří zeď. Naléhala tak dlouho, až nakonec souhlasil. Předem se ale děsil výsledku.
Zavedl ji do staré části hradu, kde sídlil duch a rozhodl se jí předvést své schopnosti. Vyprávěl jí celou historii rodiny, vyjmenoval schopnosti, ale jeho žena si pořád myslela, že jde o pěknou historku. Pak ho ale požádala, aby jí tedy předvedl své schopnosti a pohnul Prosperovým obrazem. Anatole nakonec svolil a soustředil mysl. S obrazem ale nepohnul, protože se s ním přetahoval sám Prospero. Nastal urputný boj vůlí a Anatolovi se málem rozskočila hlava, jak se pokoušel obrazem pohnout. Když pak Prospero obraz pustil, Anatolova síla vytryskla nekontrolovaně a ničila všechno v místnosti. To se mu už dlouho nestalo. Jeho žena tam stála v šoku. Než se ale zmohl na slovo a uklidnil ji, s výrazem strachu v očích vyběhla z hradu. Věděl, že by nebylo rozumné běžet za ní, a tak ji nechal u Fitzlegera, starosvata jejich rodiny.
Madeline však nebyla vystrašená, spíš překvapená, že něco takového je vůbec možné. Byla totiž realista a na nadpřirozeno nevěřila. Její manžel ji přesvědčil o opaku. Co jí však bránilo v návratu na hrad, byla událost, kterou viděla v křišťálu st.legerského meče. Včera pochopila jeho skutečnou moc a nyní viděla ženu s ohnivě rudými vlasy, jak se sklání nad jejím mužem a na rukou má jeho krev. Někdy v následujících dnech má zabít svého manžela! Teprve teď si uvědomila, jak moc ho miluje. Nemohla dopustit, aby se vidění naplnilo. Musela co nejdál od něho. Doufala v pomoc Yvese, Romanova francouzského architekta, který jí slíbil pomoc. Jenže se ukázalo, že Yves není muž, ale žena, ještě ke všemu Mortmainová. Hodlala se pomstít celé rodině St. Legerů a Madeline jí k tomu dala skvělou příležitost, protože Anatole ji určitě najde. Starý Fitzleger totiž prozradil Anatolovi skutečný důvod, proč jeho žena utekla.
Když se ale Anatole podíval do křišťálu, spatřil rudovlasou ženu, ale poznal v ní ne svou ženu, ale jediného přeživšího potomka Mortmainů. Věděl, co se stane, když svou ženu pojede hledat, viděl svou budoucnost, ale musel ji zachránit. Když svou ženu našel, visela z útesu nad mořem. Snažil se jí pomoct a přestal vnímat okolí, takže si nevšiml ženy, která mu hned nato vpálila kulku do hrudi. Madeline ale nemohla připustit, aby její manžel zemřel, když k sobě konečně našli cestu. Poprala se s ženou a Anatole ji pak posledními zbytky sil zachránil, když ženu svrhl z útesu.
O týden později už bylo Anatolovi mnohem lépe. Jeho žena byla nejlepším lékem na světě. Konečně přišel na to, proč se jeho vize poprvé nenaplnila. To Madeline změnila jeho život a tím pádem i budoucnost. Když pak konečně mohl znovu chodit, zjistil, kolik změn se zatím událo i s jeho hradem. Madeline sama osobně zašla za Prosperem a laskavě ho požádala, aby už nikoho nerušil svou přítomností, v čemž jí duch kupodivu vyhověl. Doslova ´kupodivu´, protože do té doby nevyhověl nikomu ze St. Legerů v ničem. Pokud měl Anatole ještě nějaké pochybnosti ohledně jeho pravé nevěsty, v tu chvíli nadobro zmizely. Když pak v noci zavítal do ženiny ložnice, překvapila ho aura dvou nových osob na jeho hradě. Jeho žena čekala dvojčata!
Poutník
Susan Caroll
Rod St. Legerů byl ve svém okolí znám podivnými událostmi a jevy, které se na jejich hradě občas udály. Zakladatel rodu, Prospero, byl údajně upálen na hranici za čarodějnictví. Jeho potomci pak bezezbytku zdědili nějakou zvláštní schopnost. Ale za celou historii rodu jen Lance získal schopnost uvést se do transu a putovat jako duch odpoután od těla. Naopak jeho bratr Val měl dar léčit lidi a přejímat na sebe jejich bolest. Kdysi když Lance zranila kulka ve válce a roztříštila mu koleno, Val zašel trochu dál a převzal na sebe nejen bolest, ale i celé bratrovo zranění. Od té doby byl chromý a Lance si to nikdy nepřestal vyčítat.
Jednoho večera po maškarním bále, kam se vydal převlečen za rytíře, ho někdo zezadu přepadl, a když se probral, jeho meč, zbraň nesmírné historické ceny a součást jeho dědictví, byl pryč. Saintlegerský meč se předával z otce na syna už od dob Prospera a jeho síla umocňovala schopnosti svého majitele. Tradovala se také legenda, že když vyvolená manželka dědice vezme meč do rukou, může jí poskytnout část manželových schopností, i když ona sama žádné nemá.
Lance byl celý bez sebe, protože nechtěl otce opět zklamat. Měl pocit, že cokoli v životě udělal, bylo špatně. Ani se nepřevlékl a jako duch se vydal do vesnice, kde meč ztratil. V hostinci ale narazil na mladou ženu. Věděl, že nesmí porušit slib otci a snažil se tedy vymyslet způsob, jak svou přítomnost vysvětlit.
Rosalind, která nedávno ovdověla, se rozhodla prozkoumat místa, o kterých slýchala ze starých příběhů, které jí učarovaly. Zajímala se o legendy o králi Artušovi a jeho rytířích a vždy si přála potkat nějaké dobrodružství. A tak ji duch v brnění sice ohromil, ale nakonec s ním v hovoru probděla celou noc.
Lance kdysi složil otci slib, že nikomu nikdy neprozradí svou schopnost. Proto když potkal mladou dívku, která se ani nelekla, když ho spatřila, rozhodl se hrát na její důvěřivost v duchy mrtvých a představil se jako sir Lancelot, rytíř Kulatého stolu. Samotného ho překvapilo, jak snadno na ten výmysl skočila.
Lanceův bratr Val měl už delší dobu nutkání najít si ženu. Vhodného partnera ale musel najít Starosvat, jinak by manželství neklapalo. Lance si vždy myslel, že jde o pouhou pověru, až do chvíle, kdy s bratrem za Starosvatem zašel a narazil tam na onu dívku z jeho noční toulky. K jeho velkému překvapení Starosvat zvolal, že to je jeho vyvolená až na věky. Rosalind ale toto tvrzení rázně odmítla.
V ten večer, kdy od ní Lanceův duch odešel, našla pod prknem v podlaze nádherný meč. Myslela si, že našla Lancelotův Excalibur, který v hospodě hledal. Vydala se tedy k jezírku, odkud meč podle pověsti pocházel a chtěla jej do něj vrátit. Někdo ji ale sledoval a postřelil ji. Lance ji našel o chvíli později a odvezl ji na svůj hrad. Jenže tím jen podnítil řeči ve vsi a poškodil Rosalindinu pověst. Požádal ji tedy o ruku, ale ona ho odmítla. Teprve na prosbu sira Lancelota, který za ní v noci chodil, souhlasila.
Po svatbě hodlal Lance vysvětlit své ženě, že sir Lancelot je on sám, ale zjistil, že zatímco jeho Rosalind nesnáší, sira Lancelota miluje. A on ji miloval natolik, že nebyl schopen ji ranit, i když tak musel nadále podstupovat nebezpečí transu.
Val podezříval Lanceho nejlepšího přítele z krádeže meče a rozhodl se vypátrat pravdu. Jednou v noci se vplížil do Rafeova pokoje, ale ten ho přistihl. Ráno našli Vala mrtvého před vchodem do hospody. Lance, který svého bratra miloval, se vydal za Rafem s myšlenkou na pomstu. Nedokázal ale svého přítele zabít, protože něco v jeho chování a řeči Lanceho zviklalo v jeho přesvědčení. Pak ho ale někdo udeřil zezadu do hlavy, a když se probudil, zjistil, že leží v kajutě na pašerácké lodi, která patřila Rafemu. Byl svázaný. Napadl ho způsob, jak se odtud dostat. Jako duch se vznesl nad loď a zamířil si to k hradu. V tu chvíli ale viděl, jak bouře poslala loď ke dnu i s ním. Věděl, co se stalo. Zůstal vězet mezi životem a smrtí bez naděje odejít na onen svět. Ještě naposledy se vydal za Rosalind, aby jí to vysvětlil a pak aby odešel.
Tu noc, kdy našli Vala, Rosalind zjistila, že toho arogantního chlapa, kterého si vzala skutečně miluje a taky zjistila, že její manžel a duch rytíře jsou jedna a táž osoba. Ve Valově historii rodu St.Legerů se dozvěděla o svém manželovi pravdu a odpustila mu. Když pak za ní přišel v podobě ducha a řekl jí, že jeho tělo se utopilo, myslela si, že zemře. Nemohla tomu uvěřit. Už se málem vzdala naděje, když služebnictvo našlo Lanceho tělo na břehu moře. Lanceův duch byl ale daleko, aby ho mohla zavolat. Tehdy si vzpomněla na pověst, která se tradovala o st.legerském meči. V určitých situacích dokáže meč propůjčit část schopností dědice jeho manželce. S jeho pomocí tedy Rosalind vyhledala svého muže a přivedla ho zpátky. Na poslední chvíli.
Když se Lance vzpamatoval, odešel do kaple, kde se chtěl vyzpovídat před svým mrtvým bratrem. Náhle ho někdo udeřil prudce do obličeje, a když otevřel oči, zjistil, že pachatelem je jeho bratr. Lance byl sice zvyklý na různé úkazy, ale toto s ním otřáslo. Když mu Val pověděl, že dokáže sám sebe uvést do transu, který se podobá smrti, a vyléčit se z těžkých zranění, nebyl Lance schopen slova. Poprosil svého bratra o odpuštění a vylíčil mu, kdo ho okradl. Byl to sice Rafe, ale Vala napadl hospodský. Rafe se snažil Lanceho zachránit.
O několik dnů po těchto událostech přijeli jejich rodiče. Lance se chtěl dobrovolně vzdát svého dědického práva ve prospěch Vala, ale otec mu řekl, že nemohl vybrat dědice svého panství líp, než když dal meč Lancemu. Se znovuzískaným mečem se Lance vydal za Rosalind a položil jí ho k nohám jako důkaz své věčné lásky k ní.
Kniha tří zjevení
Lloyd Alexander
Taran, pasáček vepřů, nebyl se svým dosavadním životem spokojený. Celou dobu žil v Caer Dallbenu, nikdy nevystrčil paty z domu a staral se o věšteckou svini jménem Hen Wen. Rodiče nikdy nepoznal. Už od narození se o něj staral stařec Dallben, kterému bylo nyní tři sta devadesát sedm let. Taran se chtěl naučit bojovat, chtěl konat hrdinské činy stejně jako princové, kteří chránili Prydain před Arawnem, pánem Annuvinu, země mrtvých. Ani netušil, že za chvíli si bude přát, aby mohl v klidu plét svou zahrádku.
Začalo to tím, že jednoho rána z ničeho nic uletěly slepice a záhy i včely. Dallben, který už nějakou dobu dostával podivné zprávy o blížícím se nebezpečí, se na věc hodlal zeptat Hen Wen. Ta ale byla poděšena a Taranovi utekla do lesa. Při jejím hledání narazil na jezdce v čele s Rohatým krále. To byli sluhové Annuvinu. Říkalo se, že jen jeden muž se Rohatému králi vyrovná silou, princ Gwydion. A ten, právě ten Tarana zachránil. I on hledal Hen Wen. Arawn dostal na svou stranu krále okolních území a hodlal si jednou provždy Prydain podrobit.
Při společném hledání Hen Wen je však přepadli čtyři jezdci, mrtví rytíři oživení v kotli Annuvinu. Pro jejich nesmrtelnost se jim podařilo Gwydiona a Tarana zajmout. Byli odvedeni na Spirálový hrad, kde je Achren, zlá královna, chtěla mučit, aby jí prozradili, co vědí. Taran byl ale naštěstí zachráněn dívkou, která byla u Achren v učení. Eilonwy, ta dívka, znala podzemní chodby a v pohřební síni, na kterou narazili, si opatřili zbraně. Eilonwy si vzala meč krále a sotva se dostali ven, hrad se zřitil. Meč byl totiž úzce spojen se svým dřívějším mrtvým majitelem. Dívka měla rovněž osvobodit i Gwydiona, ale protože nevěděla, jak vypadá, vysvobodila potulného barda. Teď už bylo pozdě, hrad byl v ruinách a princ patrně mrtvý. To si alespoň mysleli. Achren však odvlekla Gwydiona na vedlejší hrad a po dlouhém mučení se mu podařilo uprchnout. Viděl však ruiny hradu a myslel, že Taran zemřel.
Vojska Rohatého krále mířila na královské město Caer Dathyl a Taran převzal úkol doručit zprávu o chystaném útoku. Eilonwy i bard se vydali s ním. Přes mnohé útrapy a pronásledování „syny kotle“ se jim podařilo vojska předběhnout. Jenže se ztratili. Taran nechal princovu koni plnou volnost, aby našel cestu domů a ten je zavedl k poustevníku Medwynovi. Ocitli se v údolí přetékajícím mírem a zvířaty a Taranovi se nechtělo odejít. Medwyn mu navrhl, že u něj může zůstat, protože se mu zamlouvá. Ale on musel splnit svůj úkol.
Při jedné nepodařené zkratce se dostali do říše trpaslíků. Problém byl, že jejich král je nechtěl pustit zpět. Teprve po objasnění jejich úkolu jim dal průvodce a Hen Wen, kterou chytil a oni opět dohonili ztracený čas. Jednoho dne narazil Taran na Gwythainta, ptáka sloužícímu Arawnovi. Bylo to ještě mládě a Taran je ošetřil. Mládě však ulétlo, ale nezapomnělo na jeho dobrodiní. Princi zachránilo život a nadobro se zřeklo svého pána, který je mučil.
Den cesty od Caer Dathylu se však přihodilo neštěstí. Naše skupina se pokoušela přejít kolem vojenského ležení. Byli však spatřeni a vyjel proti nim sám Rohatý král. Taran chtěl bojovat, ale jeho meč se zlomil. Popadl tedy meč mrtvého krále. Na jeho pochvě však stálo, že jej nesmí použít než člověk královské krve. Meč Taranovi ožehl ruku. Náhle se ale za Rohatým králem objevila postava, uchopila meč a ten sežehl Rohatého krále zářivým plamenem. Tím zachráncem byl princ Gwydion. Jménem svého lidu jim poděkoval za jejich statečnost a obdaroval dary. Jen Taran si přál být zpět doma na své zahrádce.
Tak se taky stalo a Dallben svolil, aby Eilonwy, ze které se vyklubala princezna, zůstala též.
Nemrtvý
Jenny Nowak
Bela je upír, a tudíž se živí lidskou krví. Jednou se však zamiluje do krásné dívky jménem Liane. Později jsou však oba nalezeni v kostele a zabiti puškou jednoho vesničana
O třicet let později tou samou krajinou utíká Branico, oloupený lupiči. Náhodou spadne do kostela, který byl zahrabán. Při snaze dostat se ven se však zraní a kapka jeho krve smáčí rty mrtvého Bely. Tím Bela přichází k vědomí, Liane je ale mrtvá. Spolu s Branicem se dostává ven, Branico se vydává hledat svou milou a Bela odjíždí do Ameriky.
Na lodi potkává Pembryho, který okamžitě zjistí, že Bela je upír, a rozhodne se mu sloužit. Po příjezdu do Ameriky se Bela potkává s Betty, která ho dovede k herectví. Stává se z něj slavný broadwayský herec. Je však obviněn z napadení dívky, a i přesto, že obvinění bylo staženo, jeho zaměstnavatel Reilly ho propustí. Odjíždí tedy i s Pembrym do Hollywoodu, kde se na jednom večírku setkává s Bridget a zamilují se do sebe. Bridget mu dává pít vlastní krev a žárlí, když Bela pije krev někomu jinému.
Po návštěvě Belovy rodné Transylvánie se Bridget daří stále hůře. Až jednou uvidí, jak Bela pije krev mladé dívce a odtrhne ho od ní. Bela ji v záchvatu hladu napadne, neudrží se a vypije z ni všechnu krev. Když si uvědomí, že je Bridget mrtvá, je už příliš pozdě. Neunese její smrt a umírá hlady uzavřen v jednom pokoji. Jeho smrt je prohlášena za zástavu srdce. Pembry jeho tělo odveze do Anglie, kde mu koupí hrobku se slibem, že ho jednou znovu oživí.
Po několika letech Pembry při pokusu otevřít hrobku umírá a hřbitov je zničen. Někde pod zemí však stále leží pověstný představitel filmového Draculy - upír Bela Lugosi.
Mravenci
Bernard Werber
Poté, co se pohlavní samec 327 probudil z hibernace, byl vyslán s bojovnicemi na výpravu za potravou. Byl však jediný, kdo se z výpravy vrátil. Celá výprava zemřela naráz bez zjevného důvodu. 327 to nechápal. Doma, ve městě Bel-o-kan, hlavním městě Federace, kterou tvořilo 64 dceřiných měst, se pokoušel sdělit ostatním, že trpaslice, malinký druh mravence, vynalezl novou ničivou zbraň. Nikdo mu ale nevěnoval pozornost. A pak se ho pokusily zabít dvě bojovnice s pachem kamene, které rozhodně patřily do jeho města. Jen tak tak unikl a dlouho sháněl někoho, s kým by se podělil o svůj zážitek. Jenže to nebylo tak lehké. Obě bojovnice ho zbavily feromonů Bel-o-kanu, takže každý mravenec měl právo ho na místě zabít - byl pro ně vetřelcem. Na útěku ale narazil na pohlavní samičku 56, která mu porozuměla a spolu začali plánovat, jak se bojovnic zbavit. Darovala mu část svých feromonů. Přidala se k nim ještě bojovnice 103 683 se svým komandem, které bylo vzápětí celé zabito bojovnicemi s pachem kamene. Podařilo se jim objevit tajné zásoby potravy v nejnižším patře mraveniště a nějakou záhadnou chodbu přímo v žule. Zpravili o tom královnu Belo-kiu-kiuni, která se ale zalekla, protože její tajemství bylo odhaleno.
Mezitím se odehrál svatební let, při kterém se z 56 stala nová královna, které se podařilo překonat všechny překážky a najít nové místo pro domov. Byla však jen jedna ze šesti, které přežily z celkového počtu 1500 samiček. 327 byl ale ještě před letem zabit bojovnicemi. 103 863 se vydala na výpravu k předsunuté hlídce federace, kterou ohrožoval drak (ještěrka). Nevrátila se ale hned zpět, protože se rozhodla zjistit, co že je na konci světa. Hrozné zjištění. Všude samí Strážci, kterým neunikl skoro žádný mravenec. Spousta černých ploch dopadajících všude kolem. Raději se vrátila domů. 56, která si dala nové jméno Chli-pu-ni, konečně zjistila, co jsou bojovnice s pachem kamene zač. Měly za úkol zabít každého, kdo by narušil klid mraveniště a způsobil tak paniku. Ta totiž pouze oslabovala. Chli-pu-ni se podařilo založit 65.město Federace, ale z Bel-o-kanu nedošla zpráva o přijetí do Federace. Proto se rozhodla uchýlit se k válce.
Edmond Wells byl entomolog, kterého zajímali nade vše mravenci. Zemřel a zanechal po sobě svou Encyklopedii relativního a absolutního vědění a taky byt, který zanechal svému jedinému synovci Jonathanovi se vzkazem, aby nechodil do sklepa. To však Jonathan porušil. Chodil do sklepa stále častěji, nosil tam nářadí, až se jednou nevrátil vůbec. Jeho žena Lucie šla na policii, která poslala komisaře a 8 požárníků, aby případ vyřešila - ve sklepě se přece nemůže nikdo ztratit! Požárníci se ale nevrátili. Lucie se proto do sklepa vydala sama. Nevrátila se. Malý Nicholas musel do dětského domova, ale utekl, aby po rodičích pátral sám. Ani on se nevrátil. Byt proto přešel do vlastnictví Edmondovy matky Augusty, která se do sklepa přestěhovala. Jednoho dne ji navštívili dva bývalí Edmondovi kolegové. Spolu s nimi se proto vydala do sklepa i ona. Nejprve tisíce schodů, potom dlouhá chodba, kterou přehrazoval panel s hádankou, jak ze šesti sirek poskládat čtyři rovnostranné trojúhelníky. Tajenku rozluštili a když konečně dorazili na konec cesty, jaké bylo jejich překvapení, když je přivítali všichni, kteří před nimi do sklepa vešli. Byli v podzemním chrámu, který vybudovali sektáři a další uprchlíci v minulých stoletích. Tady si Edmond zřídil svou laboratoř, kde zkoumal mravence. Pracoval na projektu, jehož výsledkem měla být společná řeč mravenců a lidí. Podařilo se mu zjistit, jaké feromony vysílají za jaké situace a v počítači dal těmto molekulám slova. Takto mohl napsat na počítači otázku, kterou ten zpracoval jako složeninu molekul různých prvků a vyslal ji k mravenci. Fungovalo to. Na povrchu bylo totiž na jedné větrací šachtě založeno mraveniště. Jednalo se o Bel-o-kan. Edmond se dorozuměl s jeho královnou, kterou lákalo poznání těch Strážců, o kterých toho tolik slyšela. Rozhodla se udržet jejich známost v tajnosti. Proto nakladla v podzemí nové bojovnice, které měly strážit toto tajemství. Jelikož byl Bel-o-kan bohatý, rozhodla se člověka tam dole zásobovat medovatkou, kterou potřeboval, protože jí vysvětlit svou situaci (to už mluvila s Jonathanem) a poučila ho, jak pěstovat houby. Díky tomu mohlo tolik lidí uvězněných v chrámu snadno přežívat. Jonathanovy překážky totiž znemožňovaly cestu zpátky. To byl Edmondův plán.
Jenže co se nestalo. Nicholasovi kamarádi z děcáku objevili na zahradě mraveniště a rozhodli se Nicholase pomstít. Vyhodili celé mraveniště do vzduchu a zabili královnu. Chli-pu-ni, která byla nedaleko se svou armádou, se nakonec stala novou královnou Belo-kiu-kiuni. Objevila pravdu o Strážcích a bojovnicích s pachem kamene a vyslala člověku otázku Proč? Jonathan, který nic nevěděl o událostech na povrchu, nebylo jasné, co se stalo, ale otázka zůstávala stejná: Proč?
Den mravenců
Bernard Werber
Chli-pu-ni si tu otázku kladla pořád. Proč Prsty zabíjejí její bojovnice, proč zapalují lesy a mraveniště? Rozhodla se proto, že je nechá zemřít hlady. Stejné bojovnice, které kdysi zabíjely každého, kdo se o Prstech pod Městem dozvěděl, teď vytvořily vzbouřenecké hnutí, které shánělo Prstům potravu i za cenu vlastních životů. Kvůli nedostatku potravy byli Jonathan a jeho druhové nuceni prodělat krizi, kterou jeden z nich nepřežil. Ale nakonec z nedostatku udělali přednost a dokázali se adaptovat na nové podmínky.
Chli-pu-ni se však rozhodla, že Prsty jsou příliš nebezpečné, než aby je nechala žít a ničit její dílo, a proto vyhlásila křížovou výpravu s cílem vyhubit všechny Prsty na Zemi. 103 683 získala pozici vůdce výpravy. Byla však seznámena i se vzbouřenkami a měla proto o čem přemýšlet. Jsou Prsty bohové? Během výpravy se jim podařilo málem zabít jeden Prst, který byl alergický na včelí žihadlo. Přepadli proto včelí úl, který jim pak poskytl jed i celou jednotku bojovnic, stejně tak termiti a brouci nosorožíci. Celá křížová výprava však byla nakonec u cíle zdecimována kbelíkem mýdlové vody. Přežila pouze 103 683, kterou ostatní zkrátili na 103.
Paralelně se odvíjí případ několika vražd. Komisař Mélies vyšetřuje tento téměř dokonalý zločin, kdy se pachatel dostane do zamčeného bytu a nezanechá jedinou stopu. Až pitva odhalí maličké dírky v tkáních. Nakonec ho napadne řešení: mravenci. Jediný, kdo ví o jeho pátrání, je Laetitia Wellsová, dcera Edmonda Wellse, Jonathanova sestřenice. Je podezřelá a má i motiv: nemá ráda lidský druh a sama doma chová celé mraveniště. Zatímco je ve vazbě, dojde k dalším vraždám. Je proto zproštěna viny a spolu s Méliesem se pokouší případ rozluštit. Řešení je nečekané. Jeden starý pár objevil v roztržené obálce Wellsovu Encyklopedii 2.díl, která byla poslána jeho dceři. Arthur Ramirez se zajímal o robotiku a tak ho zaujal přístroj, který umožňoval komunikaci s mravenci. On i jeho žena se tím nadchli a přístroj sestavili, ale v tom se objevila zpráva, že vědci vyrábějí revoluční přípravek na hubení mravenců. Poslali tedy mravenčí komando na všechny vědce, kterých se výzkum týkal. Mélies se rozhodl nechat manžele na svobodě, protože chápal jejich důvody. Arthur měl stejně rakovinu v pokročilém stadiu a už mu nebylo pomoci.
V tom se na světě objevuje 103, která čirou náhodou narazila právě na komisaře a Laetitii a předala jim maličký složený papírek, který celou dobu nesla. Byl to vzkaz od Jonathana. Než se ale rozhodla Prsty dovést domů, chtěla nejdřív vědět, jací jsou a udělat si o nich nějaký názor. Pustili jí proto televizi a za deset dnů 103 vynesla verdikt. Prý jsou Prsty na jedné straně velmi špatné, že by zasloužili vyhubit, ale zároveň v sobě mají tolik lásky, kterou dokážou rozdávat, že se jim mravenci v tom ohledu nikdy nevyrovnají. Než je však mohla dovést do Města, spadla z balkonu na jedoucí auto a Mélies s Laetitií ji našli až v metru, kde ji Laetitia přišlápla. 103 však přežila a 17 lidí uvězněných pod mraveništěm se podařilo zachránit.
Mélies a Laetitia se dali dohromady a rozhodli se o svém objevu říct ostatním. Obrátili se na ministra vědeckého výzkumu, který se 103 nadchl a chtěl o ní vyprávět prezidentovi. Ten však nechtěl o takové „hovadině“ ani slyšet, ještě by prý byl ostatním pro smích.
Chli-pu-ni byla nakonec zabita vzbouřenkami, když se vydala dolů promluvit si s Prsty. Ve Městě byl proto vyhlášen předčasný svatební let, aby dynastie přetrvala dál.
Morganův úděl
Colleen McCulloughová
Richard Morgan se narodil v rodině hostinského v Bristolu. Už jako malý měl smysl pro pečlivost a jeho trpělivost mu mohl kdekdo závidět. Díky těmto vlastnostem se vyučil u věhlasného puškaře Thomase Habitase. Bylo to velmi dobře placené řemeslo, které sice za dob míru moc neneslo, ale za války po něm byla velká sháňka. Poté se oženil s neteří své matky a po třech letech se jim narodila dcera Mary. Jenže neuběhly ani tři roky a v Bristolu propukla epidemie neštovic a jejich dcera se nakazila. Brzy nato zemřela. Pro oba rodiče to byl nesmírný šok, obzvláště pro Richarda, kterému přirostla k srdci. On totiž miloval své děti víc než svůj život. Proto když se jim o pár let později narodil syn William Henry, nespustili z něj rodiče oči a byl jimi tak omezován, aby se mu něco nestalo, že bylo až k nevíře, že z něj nevyrostl rozmazlený kluk. Když dovršil šesti měsíců, opět propukla epidemie neštovic a Richard přiměl svého strýce, aby malému naočkoval neštovice, které už byly ve fázi praskajících pupínků. A kupodivu, dítě to ve zdraví přežilo, přestože mělo správně zemřít. Léta běžela a z dítěte vyrostl chlapec tak podobný svému otci, že to kdekoho zaráželo. Zdědil jeho povahové rysy a jednoho dne by z něj mohl být ještě lepší puškař než otec. Nebýt jeho učitele ve škole. Ten učitel ho jednoho dne potkal na procházce za městem a neudržel se a chtěl chlapce políbit. William Henry ale raději skočil z útesu do Avonu a utopil se. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno. Krátce nato se učitel zastřelil. Pro Richarda to byla obrovská rána. Před rokem mu zemřela manželka na mrtvici, protože se celé roky trápila výčitkami svědomí, že už nemůže mít děti. Richard tedy zůstal sám.
Skončila válka s Amerikou o její nadvládu a Richard si našel práci v palírně, kde kontroloval potrubí. Úplně náhodou se mu podařilo objevit velký daňový podvod a šel to tedy oznámit příslušným orgánům. Ty ale nikoho nechytily a ještě ke všemu prozradily jeho jméno. Jeden z pachatelů, syn zámožné rodiny Trevillianů, na něj nachystal past a obvinil ho z vydírání. Richarda zatkla policie a byl převezen do Gloucesteru, kde neznal živou duši a kde živá duše neznala jeho, aby mohla svědčit v jeho prospěch. Po půl roce byl odsouzen k sedmi letům deportace. Kam, to se ještě nevědělo. Při zdraví se udržel jen díky svému strýci apatykáři, který mu poslal tufit, kámen, přes který si filtroval vodu. Kdyby o sebe nepečoval, skončil by brzo jako troska někde v koutě na podlaze.
Vláda nakonec přišla s řešením, kam vyvážet stále nové trestance. Před sto lety Cook objevil novou zemi na jižní polokouli. Richard a jeho spoluvězni měli být zkušební králíci. Po dalším roce stráveném v lodním vězení na Temži v Londýně přišel povel k odplutí. Na loď bylo nacpáno dvě stě trestanců a Alexander - jak se jejich loď jmenovala - a dalších deset lodí se vydaly na roční plavbu do neznámé země. Po celou dobu plavby Richard a jeho skupina ani jednou nezastonali, což byl na lodi, kde téměř pořád řádily nemoci, zázrak. I důstojníci si už povšimli, že Richard je osobnost a často se s ním dali do řeči jako se sobě rovným. Mezi důstojníky si Richard našel svého nejlepšího přítele. Byl jím seržant Stephen Donovan. Dívky se za ním v jednom kuse otáčely a mnohá si přála, aby se na ni byť i jen podíval. Jenže Stephen se na první pohled zamiloval do Richarda. Byl však natolik rozumný, že věděl, že u něj nebude mít nikdy šanci. Přesto se z nich stali přátelé na život a na smrt. Stephen Richardovi často pomáhal vylepšit situaci na lodi, která patřila otrokářské společnosti.
Konečně 19. 1. 1788 v devět hodin ráno dorazili k cíli - do Botanické zátoky. Z dvou set trestanců se vylodilo jen 177. Jenže skutečnost byla ještě otřesnější. Botanická zátoka neoplývala žádným bohatstvím jak Cook tvrdil. Téměř žádná úrodná půda, domorodci a ke všemu špatné zásobení z domova. Rok tu Richard živořil, než byl poslán na ostrov Norfolk jako puškař a pilař. Před odplutím se oženil s Lizzie Lockovou, kterou poznal už ve vězení. Udělal to ale jen ze soucitu a taky aby ji ochránil. To se mu nakonec vymstilo.
Ostrov Norfolk byl narozdíl od Botanické zátoky kouzelné místo. Richardovi okamžitě přirostl k srdci a už ho nepustil. Jako trestanec pracoval celé dny v pilařské jámě a řezal borovice na stavbu budov a po částech si stavěl svůj vlastní dům. Postupně se dostal do takové kondice, jakou by mu mohl závidět každý dvacetiletý muž. A jemu už táhlo na čtyřicet. Díky úrodnější půdě nezůstávali trestanci na Norfolku o hladu a tak zde život byl mnohem lehčí než v Novém Jižním Walesu. Richard pracoval usilovně a jeho dům mu záviděl i viceguvernér ostrova. Jen zůstával pořád sám. Když přijela Lizzie, odřekl se jí, jenže sňatek už nešel zrušit. Nikdy ji nemiloval ani to nepředstíral.
Když došel rum, zjistil major Ross, že Richard mimo jiné dokáže vyrobit destilační aparaturu. Díky své píli a spořádanému životu byl nakonec dva roky před vypršením trestu omilostněn. Koupil si pozemek daleko od osady, ale v práci nepolevil. Z Anglie nadále přiváželi nové vězně a nad mnohými transporty se všichni zděsili, když z lodí vynesli pouhé chodící kostry. Otrokářské společnosti se nezajímaly o to, v jakém stavu svůj náklad přivezou, zaplaceno přece dostali. A pak přijela loď Juliana, která přivezla trestankyně. Každý, kdo vlastnil dům, měl poskytnout přístřeší jedné z nich. V noci, když se Richard vracel z přístavu, zaslechl z lesa volání a našel tam dívku, kterou napadl jeden z trestanců. Sotva spatřil její oči, byl ztracen. Bezhlavě se do ní zamiloval, byl ale natolik trpělivý, že chtěl počkat na její city a nic jí nenutit. Stephen mu jeho sebekázeň jen tiše záviděl. Richard Kitty ubytoval ve svém domě, ale ona nemohla spustit oči ze Stephena. Pocházela ze sirotčince a moc toho o životě nevěděla, takže nepochopila, ani když jí někdo řekl, že je gay, co to znamená. Postupně však obracela svou pozornost na Richarda, takže ji zjištění o Stephenovi nijak nevadilo. Kdyby ale jeho nebylo, žili by Richard a Kitty ještě dlouho vedle sebe jako cizí lidé. Richard dal konečně najevo své city a už o rok později se těšili z krásné dcerušky Kateřiny. Kitty ale nedokázala říct, že Richarda miluje. Lásku si představovala jinak. Nikdy se nemohla stát Richardovou ženou, dokud bude Lizzie naživu, což Richarda velice rmoutilo.
Týden po Kateřininých narozeninách se s nimi Stephen rozloučil jako plukovník lodi Kitty, která měla odplout do Anglie. Richard odchodu přítele nesmírně želel a poslal po něm dopis domů. I když na Anglii jako na domov už dávno přestal myslet. Země, která dokázala poslat do nejistých podmínek své vlastní občany a zapomenout na ně, pro něho přestala existovat. Jeho nový domov byl na Norfolku po boku Kitty.
Cizinec z Tonta
Zane Grey
Starý prospektor, Bill Elway, se vydal se svým mladým přítelem Kentem Wingfieldem do sonorské pouště, kde slyšel o nalezišti zlata. Nevydržel však útrapy putování a vražedné klima pouště a před svou smrtí prozradil Kentovi tajemství svého života.
Byl kdysi členem nejobávanější bandy lupičů jižního Utahu, jíž říkali Díra ve stěně, a kterou vedl muž jménem Bonesteel. Ten měl u sebe dceru, nedospělou Lucy, jíž byl Elway ochráncem a vychovatelem v době Bonesteelovy nepřítomnosti. Lucy, nevinné dítě divokého světa kaňonů, nevěděla nic o činnosti svého otce a Elway, jenž ji miloval pěstounskou láskou, ji chtěl vymanit ze života ve společnosti lupičů.
Před svou smrtí si vynutil na Kentovi slib, že se tohoto úkolu ujme a Lucy zachrání. Kent se po svém návratu z pouště opravdu vydal splnit svůj slib a po dlouhé cestě kaňony a skalami našel Bonesteelův úkryt. Lucy byla právě tou dobou v Díře sama, protože otec byl na lupu. Kent se do Lucy zamiloval a ona jeho city opětovala. Mnoho týdnů s ní strávil ukrytý a vyprávěl jí o sobě a o vnějším světě. Pokusil se ji odvést, ale nechtěla opustit otce, i když už věděla, co je její otec zač.
Potom se tlupa vrátila a Kent předstíral, že je rovněž na útěku. Při domluvě na další lupičský podnik mezi ně vtrhla Lucy a řekla otci, co si o něm myslí. Bonesteel, který se už dlouho snažil s dosavadním způsobem života skoncovat, řekl Kentovi, ať řekne Lucy, že je mrtev a ať odejdou někam daleko. Kent ale zůstal s ním, protože zjistil, že to není špatný člověk, a většinu tlupy společně s několika věrnými pobili.
Kent Lucy odvedl a teprve až byli daleko, Lucy řekl o jejím otci pravdu. Potom Lucy odvedl do života, který dosud nepoznala - života v normálním světě a plného lásky k milovanému muži.
Zálesák
Zane Grey
Milt Dale náhodou vyslechl úklady rančera Beasleyho a tlupy lupičů Hada Ansona. Chtěli unést neteř starého Berta Auchinclosse, aby se mohl Beasley po Bertově smrti zmocnit ranče. Dale to chtěl oznámit Bertovi, ale ten ho vyhodil. Dale tedy šel za svými přáteli, bratry Beemanovými. Helena, Bertova neteř, vzala s sebou na Západ sestru Bo. V Magdaleně se jich ujali Milt, Roy a John. Milt dívky dopravil do Rajského údolí, kde zůstaly ukryty. Po dlouhé době přijel Roy Beeman s Bertem a odvedli Helenu s Bo na ranč. Dale zůstal přes zimu v údolí. Už ho ale neutěšovalo. Něco tu chybělo. Konečně se sám sobě přiznal, že Helenu miluje.
Zatímco byly dívky v Rajském údolí, přijel na ranč kovboj Tom Carmichael - Las Vegas. Bo ho poznala už před tím a řekla mu, že jestli přijede do Pinu, určitě dostane práci. Tom byl po celou zimu Heleninou podporou. Miloval Bo a ona jeho, ale často se hádali. Potom Bert zemřel a Bo unesli. V tu dobu přijel do Pinu Milt a hned se vydal Bo zachránit. Pomohl mu jeden z Hadovy tlupy, Jim Wilson.
Mezitím Helenu lupiči vyhodili z ranče. Hned jak se Las Vegas vrátil, vyzval Beasleyho na souboj a zabil ho. Druhý den se vydal na cestu a po dlouhé době se vrátil s nádherným mustangem. Bo ho měla dostat teprve tehdy, až si Toma vezme. A vzala si ho ještě dopoledne. Dale zatím spravoval ranč. Toužil po Rajském údolí, a tak se tam jednoho dne všichni vydali. Roy nakonec Milta s Helenou sezdal a odjel. Po večeři potom manželé seděli na skalní římse a snili o tom, co bylo a ještě bude . . .
Divoký Tex
George Goodchild
V Hučících peřejích se poprvé konaly dostihy. Sjelo se na ně široké okolí. Dokonce i Livingstonovi s dcerou Sylvií. (Rodiče ji přemlouvali, aby si vzala anglického hraběte Bertieho Rickketa). Jako poslední se k dostihům přihlásil Tex Inskip se svým koněm Pocahontasem a vyhrál všechny první ceny.
Po skončení dostihů pozval Sylvii na vyjížďku a zamiloval se do ní. Druhý večer s ním jela opět a v náhlém popudu mu řekla své ANO! Otec se to dozvěděl a uspíšil jejich odjezd, takže Texovi nemohla vysvětlit, že ho nemiluje. Tex se ale vydal za ní do Toronta a odtud si ji odvedl do své chaty v horách. Začala ho nenávidět a neustále pomýšlela na útěk. Přece se ale nakonec ujala domácích povinností.
Před třemi lety Tex zajal nebezpečného zločince, Rudého Ryana, který ale utekl z vězení a vrátil se do Rajského údolí, kde oba manželé žili. Jednoho dne Sylvii Ryan unesl a chatu spálil. Tex je pronásledoval a vysvobodil ji. Avšak Ryan unikl. Potom Tex s pomocí Pocahontase postavil novou chatu. Sylvie s Texem sice žili vedle sebe, ale byli si šíleně vzdáleni.
Potom přišel do údolí vyhladovělý cizinec, se kterým nakonec Sylvie utekla. Na cestě potkali Ryana, kterému dal Withers Pocahontase výměnou za dva jiné koně. Ryan koně zmlátil a spráskal a odvedl do údolí. Uprchlíci ztratili potraviny, Withers se opil a snažil se Sylvii políbit, když vtom přišel Tex a Sylvii odvedl zpět. I když ji držel v údolí proti její vůli, musela uznat, že si k ní nic nedovolil (a jako manžel na to měl právo) a vždy myslel především na ni.
Kousek od chaty žila mladá Indiánka, Jitřní hvězda, s dítětem. Tex za ní často chodil a ona k němu vzhlížela jako k bohu. V Sylvii klíčilo podezření, jestli s ní Tex něco neměl. Vždyť tu bylo to dítě! Pak Jitřní hvězdu unesli a Tex ji neprodleně stopoval, aby ji přivedl zpět. Sylvie se nakonec vydala za ním a našla Ryana, kterého Poc ukopal. Také Ryanova chata byla spálena. Byla zima a pod ní se ulomil vršek skály a ona spadla do řeky. Tex však skočil za ní a zachránil ji. Byl raněn, ale s pomocí Jitřenky ho Sylvie dopravila domů a ošetřila.
Když se Tex uzdravil, rozhodl se, že jí vrátí svobodu. Řekl jí tedy, že dítě Jitřenky je jeho a jí už nic nebránilo odjet domů do Toronta. Oddací list však nedala z ruky. Po návratu domů si totiž stále častěji uvědomovala, že k němu něco cítí. Proto se na jaře vydala do Hučících peřejí, aby ho na dostizích opět spatřila. On ale nepřišel. Po jejím odchodu se vydal na osamělou toulku světem.
V Hučících peřejích ale potkala starou ženu, která hledala Jitřenku. Sylvie se dozvěděla o Jitřence pravdu a rozhodla se zůstat s Texem celý život. Jitřenka tedy odešla s paní Pattersonovou a Sylvie čekala v chatě na Texe. Přišel až na podzim a nemohl úžasem notně dlouho mluvit. Na severu našel zlato. Sylvie mu oznámila, že bude muset ale brzy odejít. Nechápal ji. Řekla mu, že musí nakoupit vše potřebné do chaty. Teď konečně pochopil. Dozvěděl se, že ho miluje a skoro ji rozdrtil v náručí. Ještě pořád byla jeho ženou!!!
Divý plamen
Zane Grey
Lin Slony, po dlouhém, vyčerpávajícím stopování, konečně chytil červeného koně, kterého pojmenoval Divý plamen, kvůli jeho barvě. Při jeho krocení ho kůň shodil, ale už neuprchl, protože spadl do kaktusů.
V tu dobu cvičila Lucy Bostilová Krále pustiny na závody konající se každoročně v Bostilově brodu. Při jedné vyjížďce nalezla Lucy Lina a ošetřila ho. Druhý den mu přivezla jídlo a ostatní věci, které potřeboval. Divý plamen si ji okamžitě oblíbil. Lucy chtěla někdy v závodech porazit Krále. Lin jí navrhl, aby jela na Divém plamenu. Souhlasila. Každý den trénovala jeho koně a Lin se do ní zamiloval. Nakonec ji políbil a ona Divý plamen odmítla. Ale nakonec přece jen neodolala.
V den závodů přijela do Brodu na SVÉM koni a všechny ohromila. Bostil ze strachu, aby jeho kůň neprohrál, odřízl několik dní předtím pramici a zamezil přejití rozvodněného Colorada Kríčovi a jeho koni Modrému ryzáku a Peg.
Lucy v závodě zvítězila, Bostil chtěl koně koupit, Lin odmítl, Bostil se naštval a Lin si koupil chatu kousek od Bostilova brodu. Chata ale patřila Bostilovi. Říkalo se, že Lin odřízl pramici. Lucy se s ním scházela v noci. Pak Kríčové Lucy unesli a Lin je stopoval. Zabil přitom Joela Kríče, který těsně před tím zabil svého otce, přivázal Lucy nahou na koně a zapálil trávu. Zešílel. Koně se splašili, vběhli do lesa, který začal hořet a začal závod jak Divého plamene s Králem, který měl velký náskok, tak i s ohněm.
Nakonec vyjeli z lesa, Plamen porazil Krále, ale puklo mu srdce. Lucy zabila Cordse, zloděje koní usilujícího o ni i o Krále a vrátila se s Linem domů, kde si ho vzala za muže. Svého otce nechala při tom, že Král Divý plamen porazil a Bostil přestal být krutým mužem, co se týkalo lepších koní, než byli ti jeho.
Mstitel z Farewelu
Ch. P. White
Když bylo ve Farewelu ukradeno dopravní společnosti 50 000 dolarů, vydala se četa mužů za zloději. Po nějaké době se rozdělili a Zrzek Kane s bratrem Tomem dojeli až na donedávna opuštěný ranč, kde nalezli hnízdila, Bena Lorimera s dcerou Dot. Zrzek se do ní okamžitě zamiloval. Avšak ona u něj viděla sedlo ranče 88 a vyhnala je. Majitel tamního ranče totiž vyhrožoval jejímu otci vyhnáním.
Po nějaké době přijel Lorimer do města a Zrzek s Kansasem si řekli, že jej budou sledovat a možná tak zjistí o něm víc. Našli ho pod kmenem stromu, který na něj spadl. Zda náhodou či úmyslně? Kansas, šerifův zástupce, řekl, že se Lorimer podobá jednomu zločinci, Johnu Hudsonovi. Ten měl mít na pravé ruce jizvu, avšak Lorimerova ruka byla celá odřená, takže poznávací znamení zmizelo. Takže úmyslně?
Lorimer byl tedy upoután na lůžko a Zrzek jel k Dot, aby ji požádal o ruku. V horečce vykřikoval její otec něco o penězích, na které měl právo. V tu chvíli přijížděli k domu muži, kteří byli přesvědčeni, že to Lorimer ukradl společnosti peníze a chtěli jej lynčovat. Mnoho z nich pocházelo z ranče 88. Zrzek musel Lorimera přivázat k posteli, aby se neprozradil, a když na něj Dot namířila ručnici, přemohl i ji. Před muži pak prohlásil, že dům je prázdný a Lorimer zřejmě utekl. Bohužel mu to neuvěřili, a tak došlo k přestřelce, při které Zrzek několik mužů zranil a sám dostal taky svůj díl. Dot měla hned o pacienta víc.
Po dvaceti dnech byl jakžtakž schopen jízdy na koni a rozhodl se odjet do Flipupu v Coloradu, aby zjistil pravdu. V městečku narazil na nesdílnost tamějších občanů a několikrát se jej někdo pokusil zastřelit. Už to pro něj byla pobídka, aby své pátrání nevzdal. Očividně šlo o něco nekalého. Z jednoho chlapíka se mu podařilo vytáhnout, že pravé jméno Lorimera je Lenton, a zatykač že je na něj vydán proto, že zabil svého bratra. Pravda však byla poněkud jiná. Několik lidí, se kterými byl Lentonův bratr spřízněn, na něm začalo vymáhat peníze, které prohrál v kartách. Věděli, že příbuzný Lentonů zemřel a odkázal jim majetek. Lentonův bratr schoval peníze do krbu, a když jej navštívili tito lidé, jeden z nich v něm zapálil. Strhla se rvačka, která skončila několika výstřely. Lentonova bratra zabil jeho někdejší přítel a vše bylo svedeno na Bena. Protože by ale nikdo neuvěřil pravdě, byl nucen s dcerou utéct.
Zrzek s bratrem se vrátili do Farewelu se zajatci a zbavili tak Lentona viny. Ukázalo se, že zlato dopravní spol. ukradl majitel ranče 88, a proto si taky nepřál, aby se blízko jeho ranče usadili noví lidé. Zrzek potom Lentona požádal o ruku jeho dcery Dot.
Ztracená řeka
Zane Grey
Ben Ide se kdysi pohádal se svým otcem, protože nechtěl být rančerem, sedět doma, prostě dělat práci chovatele dobytka. Odjakživa si přál vést svobodný život lovce divokých koní, který není na nikom závislý, a proto, když jej otec vyhodil z domu, postavil si chatu na Ztracené řece.
Jednoho dne našel nedaleko chaty postřeleného muže a vzal ho k sobě. Muž se uzdravil a stali se z nich přátelé. Společně lovili divoké koně a žili, ale nikdy se Ben nedozvěděl mužovo pravé jméno. A tak mu začal říkat Nevada, protože přijel z nevadské strany. Oba byli se svým životem spokojeni, do doby, kdy přijela Benova dávná láska Ina Blaineová ze škol domů. Tehdy vše začalo. No vlastně už dříve.
Už nějakou dobu městem kolovaly zvěsti, že okolním rančerům mizí dobytek. V podezření byla tlupa Hash Knife (sekáček) a kupodivu i Ben. On ale o ničem neměl ani potuchy. Kdo jiný, podle lidí, měl takovou možnost skrýt dobytek v horách, které zná jako své boty? Dokonce i Benův otec tomu věřil.
Snad jediný, kdo těm povídačkám od počátku nevěřil, byla Ina. Na Bena nikdy nezapomněla a věděla, že něčeho podobného není schopen. A ve chvíli, kdy se oba spatřili, pochopili, že jejich dětská láska přerostla v něco víc. Ani jeden se však nedokázal vyznat ze svých citů. Hned, jak Ina přijela domů, zjistila, že se vše změnilo. Už nebydleli v rozpadajícím se domku, ale na krásném ranči. Její otec měl obchodního partnera, který, jak Ina zjistila, má otce pod palcem. Blaine skupoval pozemky kolem města a dělal si velký zálusk na území Bena Ida, které bylo široko daleko nejlepší, protože na něm vyvěral potok.
Blaine byl natolik oslepen bohatstvím, které se mu sypalo do klína, že se nestaral, co provádí jeho partner. Ten měl v plánu mnohé věci. Tak například oženit se Inou. Došlo to tak daleko, že se neodvažovala vycházet z domu. Blaine chtěl pro svou dceru nechat chytit Kalifornského ryzáka, krásného divokého koně. Nikomu se to ale ještě nepodařilo.
Sotva to Ben uslyšel, věděl, že si nedá pokoj, dokud toho koně nechytí. Tehdy už věděl, z čeho je podezírán a začal pátrat na vlastní pěst s Nevadou po pachatelích. Koneckonců jeho otci toho ukradli nejvíc. Nevada poznal v Blainově partneru zločince, který mu kdysi usiloval o život. Přišla doba, kdy Benovi oplatí jeho dobrodiní a záchranu života.
Přišel suchý rok a mnoho usedlíků se snažilo prodat své pozemky a odejít do úrodnějších krajů. Ben po té šanci skočil a skoupil jejich pozemky. Blaine a jeho partner byli zlostí bez sebe. A tak Slater, Blainův partner, přišel s novým nápadem. Benovi byl do chaty nastrčen pytel s kravskýma ušima a dva šerifové s Montany je u něj čirou náhodou našli.
Benovi se zatím podařilo chytit obrovské stádo koní a taky tlupu Hash Knife do jeskyně. Po mnoha týdnech hladovění se jim konečně lupiči vzdali. Ben byl tak šťastný, že se oprostí od nařčení z krádeže, ale jakmile přijel ke své chatě a zjistil, že na zamrzlém jezeře stojí Kalifornský ryzák, vše se rozplynulo v nic. Slíbil mužům, že je pustí, pokud mu ho pomohou chytit. To se taky stalo a muži byli volní.
V té chvíli se k nim přidali kovbojové z Blainova ranče a Bena zajali. Kvůli těm uším. Byl to důkaz o jeho vině. Tlupa Hash Knife uprchla a Ben řekl, že za všechno, co se stalo, může on. On ale myslel na to, že nechal utéct tu bandu a ne, že by kdy něco ukradl. Ina na chvíli opravdu uvěřila tomu druhému.
Blaine i Slater se už tvářili vítězoslavně, když vtom přijel Nevada. Za sebou táhl bandu zlodějů, které se mu a kovbojům, poté co jim objasnil celou situaci, podařilo znovu lapit. Už z dálky vystřelil a Slater padl mrtev k zemi, stejně tak i oba falešní šerifové. Nevada stačil ještě zavolat pozdrav Benovi a v okamžiku zmizel v oblaku prachu. Jeho dluh byl splacen.
Nevada
Zane Grey
Poté, co Nevada odjel, se vše urovnalo, Blaine musel splatit vše, co ukradl a Ina se provdala za Bena. Narodil se jim syn, kterého pojmenovali Blaine po Ině. Ben teď měl vše, po čem v životě toužil, rodinu, uznání, ale ztratil Nevadu a věděl, že si nedá pokoj, dokud ho nenajde.
Nevada se odebral do Arizony, posledního kraje, kde na něj dosud nebyl vystaven zatykač. Chybělo mu Benovo přátelství a hlavně Hettie, Benova sestra. Tady, v Arizoně chtěl začít nový život, bez přetvářky, aby jednoho dne mohl říci, že si ji zasloužil. Jenže šlo to těžko. Pomáhal sice jedné staré přítelkyni s domácností, ale jako vždy přitahoval problémy. Jednou se snažil bránit dívku z tančírny proti sprostému chlapovi, ale celá věc přerostla v přestřelku a on se zase vydal na cestu.
Čtyři roky se Ben snažil zapomenout na ty chvíle strávené s Nevadou na lovu koní, ale marně. Prodal ranč a vydal se s rodinou vstříc neznámému osudu, aby našel milovaného člověka. Hettie ho v tom úsilí podporovala. A tak se vydali z Kalifornie na dalekou cestu do Arizony, protože byla stejná šance najít ho tam jako jinde. Ben konečně koupil ranč na překrásném místě, ale jak brzy zjistil, mnoho věcí bylo jinak, než se předtím zdálo. Počet kusů dobytka neodpovídal dohodě a dům potřeboval opravit. Ale to ho neodradilo. Hned jak se usadili, nechal Ben roznést letáky, že hledá muže slyšícího na přezdívku Nevada.
Rančeři v okolí si od první chvíle mysleli, že jde o blázna, když kupuje ranč na úpatí Apalačského pohoří, kde sídlí všechny bandy lupičů z nejširšího okolí. Soudce tamějšího kraje a nejbohatší muž v okolí v jednom se vydal na návštěvu k novému sousedu, aby zjistil, jak se věci mají. Na první pohled zjistil, že řeči se mýlili, že nejde o blázna, a když mu Ben objasnil své pohnutky, snažil se mu v jeho hledání pomoci.
Jim Lacy, jak se Nevada ve skutečnosti jmenoval, pracoval už dva roky u soudce, když zjistil, že Ben koupil ranč nedaleko a snaží se ho najít. Jim Lacy byl známý pistolník, ale u soudce pracoval pod pseudonymem Texaský Jack. Ta zpráva jej trefila nepřipraveného, ale věděl, že se Benovi nesmí ukázat, dokud nebude vhodná chvíle. A ta ještě nenastala.
Benovým předákem na ranči byl vůdce tlupy Sosnového stromu, který se snažil ukrást Benovi i to málo dobytka, který mu ještě zbyl a hlavně usiloval o Hettii. Jim věděl, co je Rolling zač, a proto požádal soudce, aby směl předstírat, že je jedním z lupičů a dostat se Rollingovi na kůži. Řekl soudci, kdo doopravdy je, že to jeho Ben hledá a jemu že vděčí za svou záchranu. Soudce mu slíbil, že ať se stane cokoli, on že jeho jméno očistí. Jim totiž nepředpokládal, že vyvázne živ.
A tak se stalo, že Jim se vydal do města, kde si chtěl nakoupit zásoby, než odjede do hor. Opět se ale strhla přestřelka, ve které figuroval a Hettie byla zrovna ve městě. Poznala ho. Z toho, co slyšela kolem sebe, se dozvěděla jeho pravé jméno a zamrazilo ji. Věděla, že nesmí Benovi nikdy říct, co zjistila, protože Ben by to určitě neunesl. Od té doby se modlila za to, aby nikdy nezjistila pravdu a dál žila ve svém snu o krásném kovboji, kterého kdysi poznala.
Jim se vydal do hor a vetřel se do tlupy tak rychle, až ho to samotného udivilo. Rozhodně se mu protivilo olupovat svého nejlepšího přítele a tajně doufal, že Ben neuvěří tomu, že je skutečně lupičem. Pomalu, ale jistě se dopátrával tajemství tlupy a její činnosti a sbíral důkazy. Když byl proveden poslední zátah na Benův dobytek, Jim začal jednat.
Na Benův ranč se zatím sjeli šerifové z širokého okolí, kteří měli za úkol totéž co Jim, s tím rozdílem, že oni měli zatknout i jeho. Ben už věděl, že v tlupě, která mu krade dobytek, je obávaný zločinec, ale Hettie se mu chránila říct, co zjistila. Právě, když se radili, co podniknout, vjel na volné prostranství ranče Jim a vrhl se na Rollinga. Vmetl mu do tváře svoje důkazy a pak ho zastřelil. Ben tam v tu chvíli nebyl. Pak už Jima spoutali a on se nebránil. Teď viděl výčitky v Hettiiných očích a nebyl schopen se pohnout nebo říct něco na svou obhajobu. Když Ben uviděl Jima sedět na schodech, vrhl se k němu a objal ho. Pak ale spatřil pouta na jeho rukou a řekl, že to je nějaké nedorozumění a ať mu je sundají. Teprve pak se dozvěděl o Jimovi pravdu, a přesto hned všechna obvinění stáhl a přivítal ho jako přítele.
Když přijel soudce, ještě jednou Jima ospravedlnil před ostatními rančery. Kraj byl díky Jimovi zbaven nejhorší bandy zlodějů a rančeři mu mohli být vděční. Nevada pak požádal Bena o ruku jeho sestry a Ben nadšeně souhlasil. Hettie Jimovi řekla, že mu i přes to, co se o něm dozvěděla, nepřestala věřit a že ho miluje od první chvíle, kdy ho spatřila raněného v Benově chatě.
Zane Grey
Když se Clifton Forrest vracel domů z války ve Francii, byla to jen troska jeho bývalého já. Doktoři mu dali měsíc života. Na lodi potkal dívku, která mu někoho silně připomínala. Nemohl si však vzpomenout. Cestou domů, když ho opět zradily nezhojené plíce od plynu, ho několikrát ošetřovala, na lodi i ve vlaku. Když pak konečně přijel domů do Topolova (tak se jmenovala otcova usedlost), objevila se na prahu jeho domu opět ona dívka z lodi a on se dozvěděl, že jeho otec ranč ztratil a obě rodiny si vyměnily své domovy, takže jeho rodina teď bydlela v rozpadlé chatrči na okraji ranče. Tímto způsobem se dozvěděl, že dívka je ta malá čertice z jeho dětství, Virginie Lundeenová.
Virginie odvedla Cliffa domů, ale jeho otec ji vyhnal. Dosud nezapomněl, co mu její otec udělal. I přes své bolesti začal Cliff pracovat v obchůdku u San Luis. Chtěl rodičům alespoň trochu pomoci a rozhodně nestál o nesouhlasné pohledy svého otce, který nikdy nechtěl svého syna do války pustit. Bezpochyby si myslel, že tak by se Cliff mohl postavit za jeho zájmy a bránit svou rodinu proti bezpráví. Ale teď . . .
Virginin otec, když se stal novým majitelem ranče, si vzal za společníka Malpasse, Mexičana, který ho svou uhlazenou řečí naprosto ovládal, takže bylo sporné, kdo je opravdovým majitelem. Malpass usiloval o Ginii a měl tak velký vliv na jejího otce, že se Virginie obávala nejhoršího. Když se Malpass dozvěděl, že se Ginie nějak moc zajímá o Cliffa, v náhlé zuřivosti spálil jeho obchod.
Pak se však Virginie dozvěděla, že Cliffův otec byl podveden. Malpass na ni naléhal, a tak požádala Cliffa, aby si ji vzal. Ale nejen proto. Milovala ho. Stalo se to v kanceláři bankéře, kde Cliff v tu dobu pracoval a ona přišla vyzvednout peníze. Nevěděla, že ho tam najde. Přišel Malpass a jakmile začal Ginii obtěžovat, Cliff se neudržel a řekl, ať nechá jeho ženu na pokoji a zpráskal ho. Celé město se tak dozvědělo o těch dvou mladých lidech pravdu.
Cliffa vyhnal jeho otec z domu, protože si prý vzal dceru nepřítele a Virginie na tom nebyla o nic lépe. Její otec zase držel s Malpassem, a tak bylo po jeho. Cliff se vydal jako pastýř s ovcemi na zimu do Guadaloupe. Doufal, že jeho trápení bude brzy u konce. Vůbec nepochyboval, že se s ním Virginie nechala rozvést po té ostudě a vůbec netušil, že ji potkal podobný osud. Po celou zimu se potýkal s svými zraněními, a i když tomu nechtěl věřit, uzdravoval se. Pustina jej vyléčila, a když se vracel, byl z něj úplně jiný člověk.
Ginie byla zatím v Denveru u své kamarádky Ethel. Poslední věcí, kterou by kdy udělala, by bylo rozvést se. Ještě na ranči zaslechla, že Lundeen se s Malpassem spojil kvůli dolům na svém pozemku, které údajně obsahovaly bohatou zlatou žílu. V Denveru si najala důlního inženýra Jarvise, aby Padeův důl prozkoumal a řekl, co je na tom pravdy. Tomu bylo už na první pohled jasné, že jde o podvod. Zlatý prášek tu byl vyhozen do vzduchu, a tak se objevoval na různých místech.
Když Ginie čekala na Jarvise, přišel Malpass, který si všiml jejího auta. Porvali se. Prý když ji nemůže mít dobrovolně, tak tedy po zlém. Jarvis se v té chvíli vrátil a Malpass ho střelil. Do toho všeho přišel Lundeen a Malpass se hned začal obhajovat, že to on nebyl. Už to vypadalo, že Malpass zabije i jejího otce, který mu tu historku nechtěl věřit, ale Lundeen byl rychlejší, i když ne tak moc. Na následky zranění zemřel také.
Teď zbývalo Virginii jediné. Odkoupila ovce od Cliffova zaměstnavatele, a když se Cliff vrátil domů, Ethel mu řekla, že Ginie jej miluje a nerozvedla se s ním. Cliff si totiž do té doby myslel, že Ginie si jej vzala jen proto, aby unikla Malpassovi. A on souhlasil, protože si myslel, že nepřežije zimu. Jaké bylo tedy jeho překvapení, když našel své rodiče zpět na ranči a doma svou milovanou manželku. Přes to všechno chtěl ale vždy nějaký čas strávit na poušti, která ho uzdravila.
Texasan
Joan Johnston
O dva roky později. Bey už rok pracovala jako veterinářka. Bey už rok pracovala jako veterinářka. Calliina zodpovědnost teď přešla na ni. Mnoho věcí se zlepšilo, tedy až do doby, kdy její bratr Luke obvinil Owenova bratra Claye, jeho jednovaječného dvojčete, z krádeže nervového plynu. Owen se stal texaským rangerem, zatímco Clay získal funkci státního prokurátora. Clay neměl žádnž motiv. Pak Luke náhle zmizel a jeho motorka našli blízko místa, kde končily stopy lupičů. A v tu ránu byl na seznamu podezřelých.
Bey přiměla Owena, aby ji vzal s sebou, až se ho pokusí najít. Stopy vedly do pouště Big Bend, kde dodnes umírají desítky lidí žízní. Potkala je ale nehoda. Beyin kůň utekl i s jejich ochrannými obleky, takže jim proti plynu zůstaly jen injekce s protilátkou. Owena Bey přitahovala už od pohřbu jejího otce, kdy si jí všiml a tahle výprava jeho pocity pouze prohlubovala. Nejinak se cítila i ona. Pak našli jejího koně zastřeleného. Byla to jasná výstraha. Podařilo se jim však najít lupičský úkryt, ale Bey omylem zavadila nohou o tenký drát u vchodu a bomba s nervovým plynem vybuchla. Nebýt injekce, byli by mrtví. Výbuch zavalil jediný východ ze skrytého údolí, kde byly bedny s bombami schovány.
Ve chvíli, kdy oba vešli do údolí, zahlédli helikoptéru a v ní Lukea s Clayem a další dva lupiče. Bey v nich poznala agenty FBI. Něco tady nehrálo. Měli víc než týden na to přemýšlet, jestli Clay Lukea pouze zachránil nebo unesl. Za tu dobu málem Owen zemřel, když se mu zanítily rány po trnech kaktusu, do kterého spadl. Během toho týdne taky oba zjistili, že k sobě cítí něco víc než jen sympatie. Bey se ale bála mužům znovu uvěřit, když ji jeden znásilnil a druhý zlomil srdce. Po potratu měla malou šanci mít opět děti. Owen se však nenechal odradit. Pak přiletěla helikoptéra, aby se přesvědčila, jestli jsou ještě naživu. Opět v ní seděli agenti FBI. Owen byl nucen je zastřelit.
Bey naštěstí uměla s helikoptérou létat, a tak je dostala až na letiště. Owen však nevěděl komu ještě důvěřovat. Clayův tchán, šéf FBI, jim doporučil svou chatu v horách. Dal jim ale téměř vybitý mobil a benzín jen na cestu tam. Agenti, které Owen zastřelil, pracovali ve službě pro něj. Nějak to smrdělo. Owen se rozhodl pro jiné řešení. Podařilo se jim dostat se do jeho letadla, ale cestou zjistili, že někdo poškodil motory. Během letu k lovecké chatě Blackthorneů oba ztichly. Owen i Bey si uvědomili, že možná nastal jejich konec. Teprve teď si uvědomili naplno své city. Owenovi se ale podařilo doplachtit a přistát jen trochu pošramoceně. Z chaty vyběhli jejich bratři a vše se vysvětlilo. Clay předstíral, že je na straně svého tchána Paula, který zřejmě zešílel, protože chtěl podminovat celou hranici s Mexikem, aby pomstil smrt své dcery. Tak se Clayovi podařilo Lukea osvobodit a dopravit až sem. Nikdo ale netušil, že právě tady se mají stát ještě další důležité věci.
V ten stejný den si tu dali rande i paní Creedová s Blackjackem a Sam je sledoval až k chatě. Tu ale obklíčili Paulovi muži, aby se zbavili nepohodlných svědků. Naštěstí jim to nevyšlo. Někteří uprchli, ale většina zločinců zaplatila smrtí. Obě rodiny stály na začátku cesty k míru. Sam Owenovi odpustil a ten požádal Bey o ruku. Při svatebním obřadu mu pak Bey oznámila, že čeká dítě. Vlastně dvojčata.
Zmizelá karavana
Zane Grey
Po vyvržení z lidské společnosti odešel Stephen Latch na Západ a založil nejhorší tlupu zlodějů, lupičů a vrahů na pohraničí. Spolu s kiowským náčelníkem Satanou chtěl přepadat karavany a odklízet všechny důkazy.
První takovou karavanou byla Bowdenova. Po boji zůstala naživu jen jedna dívka. Leighton, vzdálený Latchův příbuzný, ji chtěl mít pro sebe, ale Cornwal, věrný Latchovi, na to přišel a vše oznámil šéfovi. Latch zabil Leightonova stoupence a svému vzdálenému bratranci ustřelil kus obličeje. Od té doby ho Leighton nenáviděl. Když pak Latch spatřil dívku, zjistil, že je to tatáž dívka, kvůli které se dal na tohle řemeslo. Cynthie Bowdenová! Přemluvil tlupu, ať ji nechá žít a oženil se s ní.
Po nějaké době byl nucen Satanou podniknout nové přepadení, při němž byl zraněn. Lester Cornwal ho po celou dobu roku a půl ošetřoval. Lester byl Latchovi skoro jako syn. Když se Latch vrátil do Pavučinového kaňonu a na Latchovo pole, zjistil, že Cynthie zemřela. Po celých šest dalších let se potloukal po tvrzích a občas loupil. Potom ho Lester přemluvil vrátit se na Latchovo pole, kde ho čekal ranč v opatrovnictví věrného Keetche. Ještě ten večer Lestera zastřelila jedna dívka z tančírny. Latch se tedy vrátil sám. Doma ale zjistil, že Cynthie po sobě zanechala děvčátko Estelle. Vrhl se na poctivý život a poslal dceru do škol na Východ. Jeho ranč se stal druhým Maxwellovým.
O několik let později se Estie vracela domů s přítelkyněmi, ale jejich dostavník byl přepaden. Znenadání se na scéně ale objevil mladík, který oba lupiče zastřelil a následoval dostavník až na Latchovo pole, kde dostal práci. Corny, od teď si říkaje Slim Blue, po celou dobu na pastvinách hledal svého bratra Lestera Cornwalla. Na první pohled se do Estie zamiloval a řekl jí to. Potom začal shromažďovat informace o Latchových nepřátelích. Leighton chtěl Latche zabít, aby se mu pomstil. Slim Blue mu ukradl dokumenty o Estie a jejím původu, které Leighton ukradl ještě předtím Cynthii. Kradl Latchovi stáda dobytka, aby ho zničil, ale Slim mu to překazil. Potom odjel Latch do Pavučinového kaňonu, aby našel jiné důkazy o původu své dcery, protože o listinách, které našel a zabavil Slim, nevěděl. Našel je nakonec ve voze, který tam kdysi svrhli a s nimi i zlato, které tam bylo celou dobu ukryto.
Leighton ho ale zajal. Slim je sledoval a Latche osvobodil. Latch mu dal svolení, aby si Estie vzal. Corny se dozvěděl, že Lester byl věrným druhem Latche a že zemřel s revolvery v rukou. (Pravdu si raději Latch nechal pro sebe). Nato oba mladí lidé odjeli na svatební cestu.
Ivanhoe
Walter Scott
V zemi čím dál víc rostla nespokojenost s vládou Richardova bratra Jana, který plně prosazoval Normany a po Sasech šlapal jako po něčem, o co si člověk může leda tak utřít boty. Do Anglie proudily zprávy, že král Richard Lví srdce spolu s věrnými byl ve Svaté zemi poražen, a to jen kvůli zradě rytířů templářského a johanitského řádu, kteří viděli lepší vyhlídky na budoucnost, když se přidají na stranu Filipa Francouzského. Král Richard byl zajat a uvězněn vévodou rakouským.
Převor Aymer a Brian de Bois-Guilbert, templářský rytíř, mířili na turnaj pořádaný v Ashby. Zastihla je však noc, a proto požádali o nocleh na panství Cedrika Sasa. Obě rasy se musely velmi přemáhat, aby neporušily nepsané zákony pohostinství a slušného chování.
Lady Rowena, která žila na Cedrikově panství, byla právoplatnou dědičkou anglického trůnu, pokud by se podařilo vyhnat Normany ze země a Cedrik ji střežil jako oko v hlavě. Když se do ní zamiloval jeho syn Wilfred z Ivanhoe, vykázal ho otec z domu a zřekl se ho. Ivanhoe se přidal ke králi Richardovi a spolu s jeho věrnými vybojoval četná vítězství.
Podařilo se mu, jakožto jednomu z mála, probojovat se domů a zde v převlečení za svatého poutníka usedl k otcově stolu. Taktéž mířil do Ashby, aby bojoval proti Brianovi na život a na smrt. Nikým nepoznán vybojoval hlavní cenu prvního dne, ale jeho soupeř zůstal na živu. Jako královnu krásy pak vyvolil krásnou Rowenu. Když ji Brian spatřil, hned věděl, která by se měla stát jeho ženou.
I druhý den si Ivanhoe uhájil prvenství, ale byl zraněn. Princ Jan dostal dopis, ve kterém stálo, že král Richard je na svobodě. Předčasně proto ukončil turnaj, předtím však se odehrál závod lukostřelců. Robin z Locksley, který se nepřestával princi vysmívat, porazil všechny do jednoho.
Ivanhoe vrátil zbroj Izákovi, Židovi, kterého zachránil před Normany. Jeho Roweně však hrozilo nebezpečí. Rytíř de Bracy se rozhodl získat si krásnou nevěstu a Brian de Bois-Guilbert mu měl pomáhat. Teď však byl Ivanhoe raněn a ležel v ošetřování Rebeky, dcery Izáka. Jen co se ale jeho rány poněkud zacelily, vydal se Izák na cestu do Yorku, kde měl být plně uzdraven.
V tu dobu se vydali na cestu domů i Cedrik s Rowenou. V lese se obě skupiny potkaly, ale Izák byl bez průvodce, proto ho Cedrik vzal do svého průvodu. Jenže právě tento les si de Bracy zvolil ke svému přepadení. Cedrikova skupina byla přepadena a uvězněna na hradě Torquilstone. Šašek Wamba ale unikl. Podařilo se mu sehnat zbojníky ze Sherwoodského lesa a taky Černého rytíře, který v turnaji zachránil Ivanhoemu život. Sešla se pětistovka mužů a po nedlouhé době začal hrad hořet. Hlavně díky Ulrice, dceři bývalého majitele hradu. Jediný, kdo z hradu unikl, byl Brian de Bois - Guilbert s Rebekou. Unesl ji do Templestowské preceptoře, kde ji chtěl přemluvit, aby si ho vzala. Ale velmistr ji objevil a rozhodl, že ji jako židovku, která očarovala templáře, upálí. Dostala ale možnost vybojovat svoji nevinu pomocí některého rytíře.
V bitvě na hradě Torquilstone byl zabit poslední mužský potomek saské královské krve, Athelstane z Connigsburgu. Konal se velkolepý pohřeb, ale při pohřební hostině se jako přízrak objevil v síni a vypověděl, co se ve skutečnosti stalo. Když mniši zjistili, že člověk, po kterém měli dědit, žije, uvěznili ho v márnici, odkud se mu ale podařilo uprchnout.
Na hradě Connigsburgu byl také Černý rytíř a Ivanhoe. Černému rytíři se podařilo usmířit otce se synem, a pak se sám nechal poznat. Nebyl to nikdo jiný než král Richard Lví srdce. Athelstane přísahal králi poslušnost a vzdal se svých nároků na trůn i na lady Rowenu.
Izák dojel na Connigsburg včas, aby poprosil Ivanhoa, aby bojoval za jeho dceru. Ivanhoe beze slova přijal, a i když nebyl ještě vyléčen, utkal se s templářem. Brian de Bois - Guilbert však zahynul jako obět svých nezkrotných vášní. Zřejmě mu selhalo srdce.
Krátce nato dorazil i král Richard. Obvinil templáře z velezrady a zrušil jejich sídlo. Jeho oficiální návrat vyvolal v řadách jeho nepřátel velké zmatky. Příznivci prince Jana se rozprchli a trůn byl opět volný. Král Richard svému bratru vše odpustil, ale nevládl dlouho. Pár let nato umírá.
Sir Ivanhoe a lady Rowena byli oddáni v Yorské katedrále a Rebeka se svým otcem odjeli do Španělska, kde byli Židé alespoň trochu chráněni před křesťany.
Quo vadis
Henryk Sienkiewicz
Marcus Vinicius se právě vracel z tažení ve východních zemích, když ho těsně před branami Říma potkala nehoda. Zranil se, ale naštěstí jel kolem Aulus Plautius, který jej vzal do svého domu, kde se mu dostalo ošetření. V jeho domě také poznal dívku tak neskonalé krásy, že mu brala dech. Zamiloval se do ní na první pohled. Od Aula se dozvěděl, že je římským rukojmím, dcerou krále Lygů, poraženého národa. Aulovi přirostla k srdci jako vlastní. Když se Vinicius uzdravil, spěchal do sídla svého strýce Petronia, který byl významným římským občanem, caesarovým rádcem. Když mu Marcus vyprávěl o Lygii, navrhl strýc plán, jak dívku získat. Protože byla rukojmím, zmínil se o ní Neronovi, který ji nechal povolat k sobě do paláce. Odtud ji měl pak získat pro sebe Vinicius. Plán ale nevyšel jak měl. Lygii doprovázel její ochránce, mohutný Lyg Ursus. Na Neronově hostině se Vinicius opil a prozradil Lygii, že ji chce odvést do svého domu. Nepočítal ale s tím, že jeho vyvolená je vyznavačkou náboženství, které přikazovalo volit smrt než zhanobení. Proto když měla být přenesena do Viniciova domu, Ursus a jeho lidé přepadli nosiče a unesli ji. Když to Marcus zjistil, myslel, že zemře. Nemohl bez ní žít. Dlouho nemohl přijít na způsob, jak ji najít. S tím nápadem přišel jeho strýc. Chilón byl podvodníkem, který se vydával za filosofa a kdoví co všechno, ale znal v Římě každý kout, a tak byla naděje, že uspěje tam, kde by Vinicius neuspěl ani náhodou. Žádal za to ale tučnou odměnu. Po mnoha týdnech se mu podařilo zjistit, že Lygie patří ke křesťanům, kteří byli označováni za pachatele krutých činů, zabíjení a otravování studní. Vyšlo ale najevo, že nic z toho není pravda. Chilón se dostal mezi křesťany a předstíral, že je jedním z nich, a tak se mu podařilo zjistit, že Ursus je teď dělníkem a zanedlouho že se bude konat obrovské shromáždění křesťanů, protože má přijet Ježíšův učedník Petr, aby kázal. To byla Marcova šance. I on se na shromáždění vydal a sledoval pak Lygii k ní domů. Měl v úmyslu ji unést, jenže nepočítal s obrovskou silou Ursa. Ta všechno zhatila, když Vinicia zbavil vědomí. Když se druhý den probral, zjistil, že je ošetřován ve stejném domě, ze kterého chtěl dívku násilím unést. Jeden z jeho ošetřovatelů poznal v Chilónovi vraha své rodiny, ale odpustil mu. Vinicius to nemohl pochopit. Bylo to proti jeho vychování. Vždycky si dělal, co chtěl, a byl zvyklý, že každý uposlechne jeho rozkaz. Mezi křesťany ale nic takového neexistovalo. Nevěděl, jestli má Krista nenávidět, protože mezi ním a Lygií vytvořil propast tvořenou rozdílným náboženstvím, nebo ho milovat, protože vytvořil tak nádhernou a dokonalou bytost. Během svého léčení se pomalu seznamoval s novým učením a aniž sám chtěl, přece se začínal měnit. Když pak Lygie utekla, aby mohla počkat, až se z něj stane úplný křesťan, odešel do svého domu, ale svět se mu náhle zdál nějaký jiný. Hostiny ho nudily a nechutnosti v císařově paláci, kterých se občas zúčastňoval, ho teď naprosto znechutily. Ještě pořád nebyl rozhodnut, jestli si chce zvolit život křesťana, ale když se vydal se dvorem do Antia, poprosil Petra, aby ho doprovodil a učil ho. Jeho víra stále rostla, aniž sám chtěl. Byl jí naplněn až po okraj. Jenže přišla zpráva, že Řím hoří. Vinicius okamžitě vyrazil do města a začal Lygii hledat. Našel ji u přítele v chatrči, kde ho později apoštol Petr pokřtil. Petronius věděl naprosto jistě, že město zapálil císař, který už nějakou dobu tesknil, že nemůže napsat skvělý hymnus, protože nikdy neviděl hořící město. Jenže teď potřeboval Nero svalit vinu na někoho jiného. Příležitost mu k tomu dal právě Chilón, který si dosud pamatoval, jak ho dal Vinicius potrestat. Vyzradil tedy úkryty křesťanů a hned v tu chvíli začalo hromadné zatýkání. Mezi zatčenými byla i Lygie s Ursem. Vinicia nezatkli jen proto, že by lidé těžko uvěřili, že takový bohatý patricius by dobrovolně zničil svůj dům. Vinicius teď šílel. Snažil se přijít na nějaké řešení, jak dostat milovanou osobu na svobodu, ale vše ztroskotalo. Při životě ho udržovala už jen víra v Krista, protože křesťané měli zemřít strašlivou smrtí v circích. Když už pak nezbývala žádná naděje, snil s Lygií o posmrtném životě a bolest odplouvala. Chilón se při pohledu na to, co způsobil, zhrozil. Přesto všechno mu Glaukos podruhé odpustil a Petr ho pokřtil. Nakonec zemřel na kříži jako ostatní, ale věřil, že mu Bůh jeho činy odpustí, když je odpustil i Glaukos. Když pak přišel den, kdy měla Lygie zemřít, Vinicius se málem zhroutil. Musel ale jít s ostatními dívat se, jak Lygie umírá. Nakonec se ale stal zázrak. Ursus svou nadlidskou silou přemohl tura, který se na ně hnal, aby je roztrhal a lid zvedl palec vzhůru. Nakonec i caesar. Lygie byla teď pod ochranou lidu. Vinicius děkoval Bohu a rozhodl se odvézt Lygii na své statky v Sicílii. Chtěli s sebou vzít i apoštola Petra, ten ale zůstal v Římě, kde byl nakonec spolu s Pavlem zajat a ukřižován. Jejich práce byla ale skončena. Zrno, které zaseli, se vzmáhalo dál navzdory neustálým čistkám. Nero už zešílel úplně. Každý den byli popravováni další a další patriciové a členové senátu, jejich rodiny i přátelé a nikdo si nebyl jist svým životem. Zdálo se, že Řím spěje do neodvratného konce. Petronius dostal dopis, ve kterém stálo, že bude popraven. On však nečekal. Naposledy uspořádal skvělou hostinu a spolu s Euniké si nechali doma přetnout žíly. Před tím však ještě napsal dopis Neronovi, ve kterém urážka stíhala urážku. Na druhý den byl praetoriány a augustiány zvolen nový císař Galba. Proti Neronovi se postavily i jeho legie a on pochopil, že přišel konec. Přiložil si nůž ke krku, ale nakonec mu musel pomoci jeho propuštěnec.
Křesťané sice umírali po tisících, ale jejich utrpení se změnilo ve vítězství. Místo jejich vyhubení dosáhli Neronovi lidé jen mnohonásobnému nárůstu Kristových přívrženců. Nero nakonec spáchal sebevraždu, ale Petrův chrám stojí v Římě dodnes.
Válka žen
Alexandre Dumas
Příběh odvíjející se během hrozící občanské války roku 1650 ve Francii začíná u městečka Libournu, kde se setkal vévoda d´Épernon s maskovaným mužem, který mu výměnou za blanket předal dopis vévodovy mladé ženy Nanon, dokazující její nevěru. Maskovaný muž však nebyl nikdo jiný než Nanonin bratr, který si říkal Cauvignac a který se chtěl malicherně pomstít sestře za nepůjčené peníze. Vévoda měl ale v úmyslu soka zastřelit. To by se také nepochybně stalo, kdyby přípravy na zákeřnou vraždu nezpozoroval mladý šlechtic a přijíždějícího milence nevaroval. Nanon se v vévodova obvinění vykroutila přiznáním „pravdy“, že muž, kterému psala, je její nevlastní bratr. Vévoda na tuto lež skočil, a dokonce pro Canollese, jak se muž jmenoval, hodlal připravit lepší budoucnost. Chtěl barona poslat s dopisem ke králi, který by ho mohl za prokázanou službu snadno povýšit.
Baron de Canolles měl ale v plánu něco jiného. Velmi ho zaujal onen mladík, který ho zachránil před jistou smrtí, jenže ten nijak netoužil po jeho další společnosti. Avšak ve chvíli, kdy mladý šlechtic, který se představil jako vikomt de Cambes, odjel, našel Canolles na schodech malou něžnou rukavičku, která ho přivedla na prapodivnou myšlenku. Ihned se za mladíkem vydal, ten však jeho společnost nadále odmítal. Měl totiž doručit spěšnou zprávu princeznám de Condé, které stály proti královně a kardinálu Mazarinovi. Ve chvíli, kdy se Canolles ujistil, že mladík není mladíkem, ale mladou ženou, zapomněl na Nanon a jejich schůzku. Jeho rodící se láska ale musela počkat. Dostihl ho totiž posel s vévodovým dopisem a Canolles se okamžitě vydal na cestu.
Když se vikomtese de Cambes podařilo dostat do Chantily a předat své princezně dopis, byly už princezna vdova, princezna de Condé i malý vévoda d´Enghien připraveni lstí opustit své vězení, kam je uvrhl kardinál Mazarin. Avšak jejich záměr byl přerušen příjezdem králova muže, který měl rozkaz kontrolovat každý krok Jejich Výsostí. Tímto mužem nebyl nikdo jiný než baron de Canolles, kterého královna pověřila tímto úkolem. Princezny se ho ale pokusily znovu přelstít, a tak za sebe nachystaly náhradu. Canolles však ihned poznalv nepravé princezně vikomtesu, a proto nečinně přihlížel odjezdu princezen, aniž hnul brvou. Rozhodl se riskovat hněv kardinála i královny, rozhodně ne ale hněv milované ženy. Složil jí tím k nohám celý svůj život a napsal královně, že pozdě prokoukl past a požádal o propuštění z jejích služeb. Pomalu se rodící láska přiměla vikomtesu de Cambes svolit ke schůzce v nedaleké vesničce. Jenže ani tam jim nebyl dopřán klid. Cauvignac měl pověření naverbovat muže do královské armády a natrefil i na barona, kterého neměl moc v lásce. Kdyby však šlo jen o armádu. Cauvignac měl rovněž příkaz Canollese zatknout za zradu. Měl ho dopravit do pevnosti na ostrově Saint-George na řece Dordogne. Cestou ho ale zastihl posel od jeho sestry, která přesvědčila královnu o milencově nevinně. Dokonce byl i vyznamenána ze dne na den se stal guvernérem oné pevnosti, kde měl být pověšen. Nanon byla totiž jednou z nejvlivnějších postav ve Francii, i když ne oblíbených.
Klára de Cambes zatím pospíchala za princeznou do Bordeaux, aby si vymohla její pomoc. Tam už ale probíhaly přípravy k útoku na Saint-George. Opět se zhrozila, protože si byla jistá, že její Canolles bude pevnost hájit do posledního dechu. A tak vymyslela plán. Po dvou prohraných útocích byla pevnost dobyta, ale ne tak, jak se na první pohled zdálo. Vikomtesa, jíž pevnost patřila, pronikla tajnou chodbou dovnitř a přiměla barona vzdát se a získat pro své muže svobodu. On sám pak byl vzat na své slovo jako zajatec do Bordeaux, kde se jeho vězením stalo celé město. Lidé si okamžitě krásného barona oblíbili.
To už láska obou mladých lidí propukla naplno a Klára svolila, že si barona vezme za muže. Šlo jen o to dostat svolení princezny. Než však k tomu došlo, nastaly nové, mnohem závažnější komplikace. Kapitán Richon, jeden z nejvěrnějších a nejlepších princezniných mužů, získal díky Cauvignacovu blanketu hodnost guvernéra pevnosti Vayres, důležitého bodu v hrozící občanské válce. Po zradě vojáků byl ale zajat a pevnost padla do rukou nepřítele. Královna se rozhodla udělat z Richona odstrašující příklad a nechala ho pověsit jako buřiče. Nanon už jí v tom nedokázala zabránit. Chtěla totiž učinit výměnu zajatců. Jenže teď už mohla očekávat to nejhorší: že bordeauxští udělají totéž s jejím Canollesem. Vévoda, její manžel, se ujal úkolu vysvobodit manželčina drahého „bratra“. To už se ale ve stejném vězení ocitl i Nanonin skutečný bratr Cauvignac. A tak vévoda vysvobodil nesprávného člověka. Nanon mu ale nic vyčíst nemohla. Vydala se proto sama vysvobodit svého milého i za cenu vlastního života. Co však nevěděla, bylo, že komtesa de Cambes si vymohla na princezně svobodu pro svého snoubence výměnou za život druhého vězně. Po Cauvignacově útěku ale princezna musela slib zrušit. Nanon poslala svého bratra napřed se zprávou, že vymění svůj život a majetek za svobodu pro barona. Cauvignac však přijel pozdě. Jediné co mohl pro Canollese udělat, byla kulka do jeho hrudi dřív, než se baronovi zadrhla kolem krku smyčka. Dvěma ženám se ale v tu chvíli převrátil naruby celý svět. A to jen kvůli malicherné pomstě za nepůjčené peníze.
Klára požádala princeznu o poslední službu, aby se mohla stát abatyší a pohřbít v klášteře milované ostatky. Princezna nedokázala odmítnout, protože si uvědomovala, že kvůli nesmyslné válce zničila své nejlepší přítelkyni život. O měsíc později přijela do téhož kláštera i Nanon, aby zasvětila svůj život Bohu a památce statečného barona. Jaké bylo jejich překvapení, když se obě sokyně poznaly. U hrobu muže, kterého obě milovaly, bylo vše náhle zapomenuto a ony se vydaly na novou cestu životem.
Židovka z Toleda
Lion Feuchtwanger
Desítky a snad stovky romancí, balad a písní opěvují nevšední milostný příběh o veliké lásce krásné židovské dívky Raquel a kastilského rytířského krále Alfonse jako izolovanou epizodu, dokládající věčnou nepřemožitelnost lásky, nebo jako osudově neodvratný úděl a křehkost lidského života.
Děj se odehrává ve středověkém Španělsku 13. století v době prvních křižáckých tažení, kdy dochází ke střetnutí moslimského Východu a křesťanského Západu.
Do Toleda přijíždí kupec Ibrahim ze Sevilly. Ve skutečnosti se jmenuje Jehuda ibn Ezra a je žid. Rozhodl se, že se opět vrátí do domu svých předků Castilla Ibn Ezra se svými dvěmi dětmi, 17letou dcerou Raquel a 14letým synem Alazarem.
Jehuda se stane královým ministrem a díky němu začne říše krále Alfonse vzkvétat. Samozřejmě, že se král Alfonso setká s Jehudovými dětmi. Alazara přijme na královský hrad jako panoše. (Později se chlapec zřekne své víry a stane se křesťanem). Co se ale nestane: Alfonso zcela podlehne kouzlu mladičké židovky. Tvrdohlavě si umíní, že ji musí vlastnit. Nešťastný otec vůbec nemá na vybranou a královu přání, mít Raquel pro sebe, se podřídí. Alfonso se s Raquel uchýlí na několik dlouhých let do zámečku Galiana, který pro ni nechal přestavět.
Mezitím královna doňa Leonor Alfonsovi porodí čtvrté dítě, syna Fernána Enriqua. Jejich syn ale nenadále umírá. Mnozí zlí jazykové tvrdí, že je to boží trest za Alfonsovy hříchy spáchané s židovkou.
Raquel královi také porodí syna. Alfonso ho chce pokřtít, ale to Raquel nedovolí a dítě před ním ukryje. Rozzlobený Alfonso, hnán válkychtivostí a nesmyslným hrdinstvím, Raquel kvapně opouští, aniž by si uvědomil, jak bezmezně ji miluje. Žene se do nesmyslné války a pošetilého boje. Neví, že vzápětí ztratí polovinu své říše.
Královna Leonor nemůže snést pomyšlení, že Alfonsa ztrácí. Nenávidí Raquel, a proto vydává nepřímý příkaz, příkaz, kterým Alfonsa ztratí navždy...
Černý hřebec
Walter Farley
Alek Ramsay se vracel z Indie na lodi Drake. Byl tam u svého strýce, který jej naučil věc, po které toužil nejvíc na světě - jezdit na koni. Pár dnů po vyplutí dorazili do jednoho arabského přístavu, kde na palubu nalodili nádherného, uhlově černého hřebce. Podle nenávisti v jeho očích, jeho nezkrotného chování a mrazícího hvízdání nebylo pochyb, že jde o divokého koně, kterého dosud nikdo nezkrotil a ani nezkrotí. Alek mu každou noc položil na okno kostku cukru, která pak po chvíli vždy zmizela.
Ve Středozemním moři se náhle rozpoutala ničivá bouře a loď zasáhl blesk. Rozpůlil ji a ta se začala rychle potápět. Majitel koně spadl do moře a už se nevynořil. Záchranné čluny se převrhly a všichni zmizeli pod hladinou. Alek otevřel Blackovi, jak koně pojmenoval, vrata, aby mohl bojovat o svůj život. Ten se vrhl do moře a chlapce strhl s sebou. Alek se stačil zachytit lasa, které měl kůň kolem krku, a nechal se táhnout. Po mnoha hodinách se na obzoru objevil malý ostrůvek. Tam kůň zamířil.
Ostrůvek byl skoro celý pustý, až na pár stromů, keřů a trsů trávy. Po zvířatech ani památky. Naštěstí tam ale bylo jezírko sladké vody.
Několik dní se Alek živil bobulemi z keřů než ulovil rybu. Hřebec se mu zpočátku vyhýbal, což dalo na ostrůvku s obvodem dvou mil dost práce. Alek naštěstí jednoho dne objevil při odlivu řasy, o kterých se učil ve škole. Ty mu a Blackovi zachránily život. Alek vždy nechal část svého úlovku Blackovi a ten si začal uvědomovat, že se bez sebe neobejdou, pokud mají přežít. Jednoho dne se k němu hřebec přihnal a vypadalo to, že na něj zaútočí. Black však Alekovi zachránil život, když usmrtil jedovatého hada chystajícího se Aleka uštknout. Mezi hřebcem a chlapcem se pomalu vyvíjelo silné pouto.
Pak se Alek odhodlal a pokusil se na Blacka nasednout. Po několika pokusech, kdy končil na zemi, se mu podařilo se na něm udržet. V dalších dnech už Black zpomaloval, zatáčel i zrychloval, jak si Alek přál. A pak přišlo další neštěstí. V noci přeletěla jiskra na jeho stříšku a suchá vegetace naráz vzplanula. Ten oheň však zahlédla projíždějící loď a zakotvila. Po dvaceti dnech byl konečně Alek zachráněn! Bez Blacka se však nehodlal z ostrova vzdálit.
Po dlouhém boji se mu podařilo zapnout kolem něho pás a vyzdvihnout ho na kladce na loď. Jeho vyprávění sebralo kapitánovi dech a ten Alekovi slíbil, že se bezpečně dostane domů. To se taky stalo. Rodiče byli bez sebe radostí, protože on a Black byli jediní, kdo přežili. A když jim Alek vypravoval, jak mu Black zachránil život, nic proti hřebci nenamítali.
Alek Blacka ustájil do staré stáje patřící Henrymu Daileyovi, bývalému žokeji a trenéru. Hned jak Blacka uviděl, byl si jist, že má před sebou šampiona. A taky to Alekovi řekl, že by jej mohli dostat na dráhu. Alek teď po škole pracoval, aby vydělal peníze na krmivo pustil se s Henrym do výcviku. Black však nesnesl ve své blízkosti nikoho kromě Aleka. Jednou ho tak vyděsil zvuk letadla, že přeskočil 7 stop vysoký plot (asi 210 cm). Naštěstí ho v parku chytili.
A pak bylo náhle 1. Dubna, den, kdy měli použít poprvé sedlo a uzdu! Netrvalo dlouho a Black si zvykl, hlavně když u něj byl Alek. A jakmile si zvykl, začal noční, opravdový trénink. Co druhý den jezdili v jednu v noci do Belmontu na dráhu, aby připravili Blacka na dostihy. Hned poprvé zlomil světový rekord a ani se moc nesnažil. Jediným problémem byly papíry o rodokmenu, které byly nutné při zapsání koně na dostih.
Ale Joe Russo, novinář, který o Alekovi napsal článek, měl řešení. Pozval známého dostihového zpravodaje na trénink a ten v důsledku vlastní zkušenosti, když uviděl čas na stopkách, napsal reportáž o koni, který překoná i dva současné šampiony, Cyklona a Sun Raidera. Ti dva se dosud na dráze nepotkali, ale jejich majitelé hodlali uspořádat společný závod, aby se zjistilo, který z nich je nejrychlejší kůň v Americe. A díky obrovské kampani byl na závod přihlášen i Black. Nejednalo se totiž o oficiální závod.
Naštěstí otec dovolil Alekovi jet. A tak se všichni vydali do Chicaga, kde se dostih konal a kam mířily tisíce lidí. Jakmile lidé Blacka poprvé spatřili, zatajili dech. Tohle byl jistě rovnocenný soupeř. Na startu se však Sun Raider a Black pustili do boje a Black byl raněn. Startér si bohužel nevšiml, že Alek seskočil, aby ohlédl zranění a vypálil. Než se Alek dostal do sedla, měli soupeři sto metrů náskok. I když se Alek pokoušel Blacka zastavit, aby si neublížil, kůň mu vytrhl opratě a začal zkracovat vzdálenost mezi nimi. Diváci křičeli napětím a Alekovi se nedostávalo dechu, jak rychle Black běžel.
Po nerovném boji nakonec Black proletěl cílem dvě délky před soupeři a zajel tak nový světový rekord!
Černý hřebec se vrací
Walter Farley
Nedlouho po tom, co Black zvítězil v onom velkém, slavném dostihu, se někdo pokusil hřebce zabít. Alek na zemi objevil injekci s jedem a přívěsek ve tvaru ptáka fénixe. A krátce poté se objevil pravý majitel Blacka, Abu Já Kub ben Ishak, a odvezl si jej zpět na Východ. Prý mu byl ukraden.
Alek se ani nestačil z šoku vzpamatovat, když k nim asi dva týdny poté přijel pan Volence, majitel Sun Raidera. Chtěl si Blacka pořádně prohlédnout. Byl zrovna na cestě do Anglie, aby doplnil svůj chov o lepší plnokrevníky. Alek okamžitě začal kout železo, dokud bylo žhavé. Navrhl panu Volencovi, aby jel hledat plnokrevníky do Arábie a že by jej mohl vzít s sebou. Pan Volence souhlasil a už o týden později seděl s Alekem a Henrym v letadle do Adenu.
Po další cestě vlakem dorazili do Haribwanu, kde žil Volenceův přítel. Ten jim zajistil průvodce, beduína vyvrženého vlastním kmenem, aby je dovedl přes poušť do hor na východě Arábie. Tam někde totiž žil abu Já Kub ben ishak. Volenceův přítel jim dal také k ruce Raje, chlapce, kterého našli kdysi v poušti u zavražděné karavany a kterého on sám vychoval. Alek se s Rajem ihned spřátelil.
Jednoho dne však na poušti propukla bouře, a když skončila, našli průvodce zavražděného a ostatní muži s potravinami uprchli. Na pokraji smrti žízní se jim ale podařilo dosáhnout kraje pouště a tam se jich ujala skupina beduínů, kteří je doprovodili skoro až k ben ishakovi. Dál ne, protože oba klany byly znepřátelené.
Abu Já Kub ben Ishak byl velmi překvapen a ubytoval je u sebe. Řekl panu Volenceovi, že mu sice žádného koně neprodá, ale možná daruje. Alek byl zase u svého koně! Jednou v noci jej probudilo Blackovo ržání a on uviděl, že se Blacka někdo pokouší ukrást. Skupina mužů s Abu Já Kub ben Ishakem se vydala po zlodějově stopě, která vedla k sídlu klanu Abd-al- Rahmana. Vypadalo to, že opět propukne válka. Kdysi bývaly rody přáteli, ale když byla zavražděna karavana s Abd-al-Rahmanovou rodinou a našel se Abu Já Kubův nůž v zádech Rahmanova otce, byl konec. Celá věc však byla jenom narafičena tak, aby vina padla na Abu Já Kuba. Jediný, kdo z karavany přežil, byl malý chlapec. Jak se později ukázalo, byl jím právě Raj.
Alek s Rajem se ke stopařům přidali a v noci spatřili, jak se někdo plíží z pevnosti do skal. Pro jistotu jej sledovali a zjistili, že jde o stejného člověka, který s Alekem cestoval v letadle, Ibn al Khalduna. Teď to Alekovi začalo docházet. To on měl na triku ten útok na Blacka. Ibn al Khaldun je nechtěně dovedl až k údolí plnému ozbrojených zločinců, vyvrhelů společnosti. Raj spěchal pro pomoc, když zjistil, že jeho bratr, Abd-al-Rahman, nemá na věci žádnou vinu. Alek se pokusil Blacka osvobodit a málem za to zaplatil životem. Zachránila ho Blackova rychlost a přišedší muži.
Když se konečně celá věc srovnala a nepřátelství bylo zapomenuto, začala příprava dostihu, který se konal každých pět let. Jelikož Alek byl jediný, kdo na Blackovi dokázal jet, měl právě on na dostihu závodit. Ze začátku byl všem pro smích, když viděli ty krátké třmeny, ale o výsledku se už pochybovat nedalo. Black zvítězil na celé čáře a Abu Já Kub ben Ishak mu slíbil, že první Blackovo hříbě bude posláno do Ameriky pro Aleka. Dokonce i pan Volence si odvážel čtyři plnokrevníky ben Ishakova chovu, ne o moc horší než byl Black.
Pak už se konala svatba ben Ishakovy dcery Tabari s šejkem Abd-al-Rahmanem, Rajovým bratrem, ale to už byl Alek na cestě domů.
Syn černého hřebce
Walter Farley
Konečně přišel tolik očekávaný dopis z Východu. Alek už málem ani nedoufal. Opravdu, Blackův syn přijíždí. Alek se s otcem vydal do přístavu, kde mu hřebečka díky papírům, přiloženým k dopisu, vydali. Henry se právě vrátil z Kalifornie, kde teď pracoval jako trenér pro Boldta, největšího chovatele koní v Americe. Hned jak Henry hřebečka spatřil a uviděl jeho pohled prosycený nenávistí a ještě něčím, co nedokázal popsat, věděl, že jeho výchova určitě neproběhne tak lehce, jak si přál. Zatím nikomu nic neřekl, ale už teď se toho obával.
Jelikož Alek musel odjet na střední školu, zrušil Henry svou smlouvu s Boldtem, aby se mohl o Satana, jak Alek koně pojmenoval, náležitě postarat. Alek však nemohl na dostihu na koni jet a zároveň ho vlastnit, to bylo pravidlo. Proto sepsal smlouvu a prodal Satana otci za 1 dolar.
Když se pak Alek vrátil na vánoční prázdniny domů, zjistil, že Satan pořádně vyrostl. Zanedlouho mu měl být rok, což hodlal pořádně oslavit. Ale pak uviděl ten nenávistný, pohrdavý pohled a jeho sny se poněkud otřásly v základech. Henry mu řekl, že Satan je čím dál nevyzpytatelnější a vůbec nejeví zvámky toho, že by si zvykal. Oslava naštěstí proběhla v klidu, ale matka odmítla jít se na koně podívat. Příliš se děsila toho, co uvidí. Netrvalo dlouho a Alek opět seděl ve vlaku do školy.
Konečně přišlo léto a s ním velké prázdniny. Po celé pololetí četl Alek o Boldtově Hromu, hřebečkovi, který měl obrovskou šanci stát se šampionem. Zato Satan nevypadal, že by chtěl nějak změnit svůj přístup k Alekovi. Dál soptil vzteky a Alek začal ztrácet trpělivost. Tohle léto měli začít trénovat a jak to tak vypadalo, nedojde k tomu snad nikdy. Alek si však usmyslel, že na něm pojede a Henry mu v tom nedokázal zabránit. Podařilo se jim ho osedlat a Satan kupodivu nic nenamítal. Když však na něj Alek nasedl, začal se vzpínat a nakonec schválně přepadl dozadu. Alek naštěstí uskočil. Henrymu se potvrdily jeho obavy, že Satan zdědil hodně krve po Blackově otci - byl zabijákem. A tu chvíli si vybral Boldt, aby navrhl panu Ramsayovi nabídku ke koupi. Pro Alekova otce bylo 35000 dolarů fůra peněz, ale Alek, po tom všem, co mu Satan udělal, odmítl koně prodat. Tehdy si Boldta znepřátelil. Boldt se totiž bál každého rychlého koně, který by mohl jeho favority ohrozit.
Když Henry viděl, jak Alek koně miluje, rozhodl se mu pomoct. Rozhodl se, že Satana zkrotí, aby jednou provždy zlomil toho nezkrotného ducha. Satan se však ještě více rozdivočel, a tak ho Henry po prohrané bitvě přivázal ke stromu. Satan však na provazy nedbal a přeskočil plot. Pak se však provazy zatáhly a on padl do trní. Kdyby tam zrovna Alek nedorazil, asi by se uškrtil. A právě tehdy nastal v Satanově postoji zlom. Když ho Alek osvobodil z provazů a potom ošetřoval, mizelo postupně ono záludné světlo v jeho očích. Henrymu ale Satan neodpustil. A od té doby měl také panický strach z bičů.
Alek přestoupil na střední školu v New Yorku, a tak mohl být každý den se Satanem a trénovat ho. Satan sice Aleka nemiloval tak jako Black, ale v jeho očích se zračila naprostá důvěra. Pak začaly noční výcviky v Belmontu. Teprve na jaře začal Satan trénovat ve dne. Všichni se divili, jak takový obrovský kůň může vyvinout velkou rychlost. Měl sice pomalý start, ale svému otci nedělal ostudu. Alek začal napravovat škodu, kterou Henry napáchal - začal Satana učit nebát se bičíku. Docela se to dařilo, i když na jeho prvním dostihu Sanford v Belmontu s tím měl docela problém. Nakonec ale všechny hravě předběhl a zařadil se na listinu soupeřů Boldtova Hroma.
A pak přišel podraz. Boldt je obvinil, že porušili pravidla, že Satan patří žokeji a to se nesmí. Naštěstí měli doma důkaz. Trvalo však dlouho, než jej objevili - v sklepě. A pak přišli Nadějní, dostih dvouročků, na který trénovali. Přijel dokonce i Abu Já Kub ben Ishak a Volenceův kůň také závodil. Hromův žokej zkoušel na Aleka podrazy s bičíkem, ale tentokrát neuspěl. Satan vyrazil kupředu a jako první po dech tajícím dostihu prolétl cílem.
Když bylo konečně po všem, stal se zázrak: Satan olízl Henrymu ruku!
Bouřlivé objetí
Johanna Lindseyová
Když se Georgina Andersonová v šestnácti letech zasnoubila, ještě netušila, že její snoubenec bude odveden do té nenáviděné války s Anglií. Ta si totiž nechtěla připustit, že její největší kolonie si vydobyla svobodu a nezávislost. Šest let Georgie marně čekala na svou lásku, i když jí to bratři neustále vymlouvali. Podle nich to byl jen dívčí vrtoch. Jenže Georgie pomalu ale jistě ztrácela svou pověstnou trpělivost. Chtěla za každou cenu zjistit, co se s Malcolmem stalo. Prosila bratry, aby zajeli do Anglie, jenže všichni se zařekli, že s Anglií nechtějí nadosmrti nic mít. Jejich rodina totiž vlastnila obchodní lodě Skylark a Anglie jim svou válkou pokazila obchody. A tak jednoho dne Georgie sama, jen ve společnosti Maca, věrného přítele rodiny, vstoupila na půdu Anglie.
Pro své větší bezpečí zvolila chlapecký úbor, jenže smůla se jim lepila na paty. Hned na začátku je někdo okradl, a když se jim konečně podařilo najít člověka, který údajně Malcolma znal, dostali se do rvačky. Tehdy přišli do hospody dva lordi, soudě podle jejich oblečení a chování. Bohužel si je s někým spletli a než zjistili pravdu, vyšlo najevo, že Georgie je žena. Jeden z lordů, ten světlovlasý, kterému dala v duchu přezdívku „cihlová zeď“, protože byl samý sval, se ji pokusil odnést pryč, ale ona ho kopla a utekla. A aby všeho nebylo dost, podařilo se jim objevit, kde Malcolm bydlí. Jenže jaké to bylo pro dívku překvapení, když se objevil ve dveřích s dítětem v náručí a ženou v závěsu za sebou. Georgii se naráz změnil svět. Toužila odjet z té proklaté země, která jí ukradla manžela. Žádná loď však do Ameriky nejela. Aspoň ne v nejbližších měsících. A ke všemu pomalu zjišťovala, že Malcolma ani nikdy pořádně nemilovala. Málem si rvala vlasy, že promarnila svá nejlepší léta čekáním na toho budižkničemu.
Od té chvíle, kdy Georgii poprvé spatřil, nemohl na ni James Malory zapomenout. Celý měsíc prohledával Londýn, ale po malé dívce převlečené za chlapce jako by se slehla zem. Jamesi táhlo na pětačtyřicátý rok, ale ženy ho přitahovaly stejně jako dřív. Byl to pověstný sukničkář a svůdce, i když ženy se mu vrhaly do náruče i proti jeho vůli. A díky své zkušenosti s ženskou nevěrou se zapřisáhl, že se nikdy neožení. Vždycky se snažil odlišit se od své rodiny, která se ho dokonce na pár let zřekla a vydědila, protože zjistila, že se na moři zabývá pirátstvím. Tam byl znám jako kapitán Hawke a na jeho hlavu byla vypsána odměna. Jenže James se nikdy nechoval nečestně. Vždy dal tomu druhému šanci. Už několik let však vyjížděl na moře jen pro zábavu. Po svém neúspěšném pátrání po děvčeti se hodlal vydat na Jamajku, aby urovnal záležitosti na své plantáži. A jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že jeho novým plavčíkem se stalo právě ono děvče přestrojené za chlapce. Nedal ničím najevo, že ji poznal a že ví, co je opravdu zač. A v hlavě se mu rodil plán, jak dívku svést. V první řadě dívku ubytoval ve své komnatě, aby mu jako plavčík byla neustále k ruce. Myslím že postačí říct, že po dvou týdnech psychického napětí, aby nepoznal pravdu, a jeho neustálé fyzické blízkosti podlehla. A to byl její konec. Nedokázala si pomoct. Za chvíle strávené s ním hodila za hlavu svoji budoucnost. Věděla, že z toho bude skandál, až se všichni dozvědí, že čeká nemanželské dítě.
Když o pár týdnů dorazili do cíle, Georgina spatřila v přístavu loď svého bratra Drewa a šla se s ním přivítat. Jenže on zatím odrazil od břehu a ona neměla možnost se s Jamesem ani rozloučit. Probrečela celý týden plavby domů. Její bratři ji chtěli potrestat za její lehkovážnost, že odjela sama do Anglie, ale brzo zjistili, že jejich malá sestřička si už nenechá nic líbit. Snažili se zjistit, co se jí stalo, ale ona nenašla odvahu přiznat, že je těhotná.
U příležitosti, že se celá rodina sešla pohromadě, uspořádali Andersonové večírek. V půli slavnosti se ale uprostřed sálu objevil James a zlost mu čišela z očí. Georgina tušila, že se něco strhne, a tak Jamese a bratry odvedla do pracovny. James sám okamžitě přiznal, že měl poměr s jejich sestrou, a když v něm jeden z nich poznal kapitána Hawka, nezapíral. Pět bratrů se ho postupně snažilo zmlátit, ale podlehl až jejich společnému útoku. Když se pak probral, přinutili ho, aby se s Georgií oženil, a pak ho šoupli do vězení za pirátství. Georgina však nehodlala dopustit, aby jejího manžela pověsili. Přemluvila jeho posádku a ta ho vysvobodila. Jenže James, stále pod vlivem několika nedorozumění, Georginu unesl. Ta na něj byla tak naštvaná, že s ním týden nepromluvila ani slovo, ale stačil jeho polibek a odpustila mu i jeho dřívější kariéru piráta.
Poté, co dorazili do Anglie, si Geogina nebyla jistá, zda ji James rovnou pošle domů nebo má v úmyslu si ji nechat. Nevěděla totiž, že ji James miluje jako ještě žádnou ženu před tím. On taky nechtěl přiznat své city, už z principu. A přece, celé to vystoupení na večírku a jeho přinucení ke svatbě měl předem naplánováno. Aspoň mohl tvrdit, že se nezpronevěřil své dávné přísaze. Netrvalo však dlouho a bratři si přijeli pro svou sestru. Viděli, jak ji její manžel unáší a přišli se pomstít. Georgie se jim pokoušela vše vysvětlit, ale oni ji místo toho zamkli na palubě, kam ji dovlekli z jejího domu.
Druhého dne se James vydal pro svou ženu. Byl rozhodnutý její bratry i zabít, kdyby to jinak nešlo. Georgina mu to vyčetla z očí a hodlala obě strany za každou cenu usmířit. James náhle přes celou palubu zakřičel, že ji miluje a že ji nikam nepustí. To pro ni znamenalo náhlý zvrat. Konečně si mohla být jistá, že po jeho boku ztráví zbytek svého života. Vrhla se mu do náruče a on kupodivu klidným hlasem pozval její bratry na večeři.
Dědictví
Joan Johnston
Ve svých osmi letech byl Nicholas vyhnán i s matkou z Anglie, protože jeho otec uvěřil, že mu byla nevěrná a Nicholas není jeho syn. Cestou do Ameriky byli okradeni, a tak musela Nicholasova matka vydělávat prostitucí. Když v jeho třinácti letech umírala, řekla mu, že nikdy nebyla svému muži nevěrná. Několik roků třel Nicholas bídu s nouzí až do chvíle, kdy zjistil, že jeho dívka je těhotná. Nechtěla si ale dítě ponechat. Nicholas se proto stal kovbojem, aby jí mohl dát všechny peníze, jen když dítě donosí. Tak se stal v šestnácti letech otcem.
I po těch devatenácti letech měl noční můry, protože neznal pravdu o svém původu. Stal se z něj nelítostný lovec zločinců. Pak ho ale zčistajasna navštívil právník jeho otce, lorda Windermera, a sdělil mu, že se stal dědicem panství, protože jeho příbuzní všichni zemřeli. Spolu s Colinem se vydal na cestu domů, hodlal totiž panství okamžitě prodat. Pak ale spatřil vdovu po bratranci, krásnou Daisy, a věděl, že už nikdy nebude tak klidný jako dřív. Byli k sobě přitahováni a rozhodli se pro sňatek, čistě z obchodních důvodů. Daisy si myslela, že tak ho donutí panství uchovat. Po svatební noci od něj utekla domů, nechtěla si ho totiž pouštět k srdci. Věděla, že pokud panství prodá, tak ji určitě opustí a ona by podruhé zlomené srdce neunesla. Služebnictvo se domnívalo, že jí ublížil a snažilo se mu pomstít. Nový vévoda totiž vydapal i choval se necivilizovaně jako „divoch“. Pak zjistil, že nějaký lord Estleman mu může říct víc o tehdejších událostech, ale musel počkat, až se vrátí z Indie. Colin se zatím bezhlavě zamiloval do Roanny, dcery Nicholasova přítele z dětství, teď hraběte. Věděl však, že vztah nemůže fungovat. Roanna se snažila pomáhat chudé rodině v domácnosti, aby mu dokázala, že zvládne život v Americe.
Pak Nicholas zjistil, že Daisy je těhotná, ale že těhotenství je rizikové. Věděl, že k ní cítí něco víc, ale odmítal uvěřit ženě po tolika jiných, které ho zradily. Začal chovat dobytek na panství, aby zvýšil výdělečnost a zajistil nájemníky. Panství mu nakonec přirostlo k srdci. Už věděl, že je neopustí. Estleman se nakonec vrátil a Nicholase zaskočila podoba jich obou. Byl to ale jeho strýc. Nicholas konečně zjistil, že lživou zvěst o nevěře rozšířila jeho teta, která chtěla sestřina manžela dostat. Byl tedy legitimním potomkem!
Na jaře se mu narodila dcera Beatrice. Teprve po porodu však řekl své ženě, že ji nikdy neměl doopravdy v úmyslu opustit. Roanna prchla s Colinem do Ameriky i přes zákaz rodičů.
O rok později se Nicholas s Charlesem, manželkami a dětmi vydali navštívit své děti, Roannua Colina. Roanna byla podruhé těhotná, jakož i druhé dvě manželky.
Drsný cizinec
Joan Johnston
Od občanské války panovalo mezi Creedovými a Blackthorneovými nepřátelství. Blackthorneoiv byli označováni jako dobytkářská šlechta, zato Creedovi žili z ruky do pusy. Trace a Calie se seznámili už na střední škole a zamilovali se. Trace měl jednou zdědit Blackthorneovu farmu a Calie zase Tři duby, statek Creedů. Jenže rozpory a nenávist obou rodin jim znemožňovaly společnou budoucnost. Ve chvíli, kdy Trace málem přemluvil Calii, aby s ním uprchla, její bratr Sam byl zraněn při fotbalu a upoután na vozík. Bohužel nešťastnou náhodou nehodu zavinil Traceův bratr Owen. Trace si myslel, že ho Calie dost nemiluje, když s ním nechce uprchnout, což mu potvrdilo i to, že se pár týdnů po jeho odchodu provdala za jiného. Netušil, že to bylo kvůli dítěti, které čekala. Nehodlala říct Tracemu, že bude otcem, když nechce zůstat. Trace odjel na cestu kolem světa a vrátil se až za jedenáct let, aby pomohl otci, který měl potíže se srdcem. Chtěl se ale rychle vrátit do Austrálie, kde pobýval už sedm let a kde zdědil ranč dvakrát tak velký jako ten otcův.
Calii zatím vše padalo na hlavu. Sam pil, Bey dodělávala školu a Calie byla na všechno skoro sama a ještě měla na krku dvě děti. Nedávno jí zemřel manžel a tehdy se objevil Trace. Někdo jim ukradl poslední koně, měli dluhy a ona nevěděla, kam dřív skočit. Pak byl náhle její otec zastřelen a matka zraněna. Všechno ukazovalo na Traceova otce Blackjacka. Ten Jessemu vyhrožoval, že ho zabije. Teď teda musela Calie uhradit dědickou daň pět milionů dollarů.
Trace chtěl dostat druhou šanci, aby Calii opět získal. Snažil se jí co nejvíc pomoci, pomáhal s dětmi a dokonce zaplatil celou daň. Za to požadoval Caliino tělo. Nakonec souhlasila, protože to byla poslední možná záchrana Tří dubů. Ztratila však i srdce. Jediné, co jí bránilo odejít s Traceym, byla její povinnost vůči rodině, která ji teď potřebovala. Trace dal tedy její matce práci trenéra koní a Samovi auto, které mohl řídit muž s ochrnutýma nohama. Pak přišla poslední rána, která nakonec vše napravila. Když si Calie uvědomila, že Trace málem uhořel při požáru jejích pastvin, když hledal její dceru Hannah, a málem zemřel, nehodlala se už od něj nikdy odloučit. Konečně svolila s odjezdem. Trace zjistil, že Eli je jeho syn a Owen vypátral skutečného vraha jejího otce. Vraždu naplánovala Traceho matka. Zavřeli ji do sanatoria, aby nemohla dokončit své dílo a zabít paní Creedovou. Blackjackovi teď v usilování o Caliinu matku bránil jen rozvod.
Jeptiška
Denis Diderot
Jedno z nejznámějších děl tohoto francouzského spisovatele vyšlo až v roce 1817 po jeho smrti, protože nevyhovovalo soudobé cenzuře. Jedná se o jednu z jeho nejlepších a nejpřelomovějších prací.
Mladá Marie Zuzana Simoninová je výsledkem matčiny nevěry, a právě proto ji tvrdý a přísný pan Simonin nikdy nepřijme za vlastní a nechová se k ní dobře. Aby jí nemusel vyplatit žádné věno, rozhodne se, že ji jako sedmnáctileté děvče zavře do kláštera a udělá z ní jeptišku. Talentovaná Zuzana plná chuti do života tak přijde do kláštera Panny Marie, kde se začne připravovat na složení slibu. Čím déle ale v klášteře je, tím více se jí tento stav a lidé, kteří do něj vstoupili, protiví. Rozhodne se, že slib nesloží, ale rodiče ji nutí k opaku. V den svého slibu odmítne svatou přísahu před zástupem lidí a její rodiče jsou nuceni ji vzít domů, kde ji za trest zavřou do malého pokoje, odkud nesmí vycházet. Zuzana svoje rodiče ale upřímně miluje, a tak se nakonec po mnoha slzách, rozhovorech a vysvětlování rozhodne, že do řádu přece jen vstoupí. Tentokrát přichází do kláštera Longchamp, kde slib opravdu složí. Její těžký úděl jí zpříjemňuje představená de Moni, kterou má Zuzana velmi ráda. De Moni ale záhy umírá a na její místo nastupuje nová matka představená, která se Zuzanu snaží všemožně trápit, protože dívka je stále odevzdaná učení a smýšlení spravedlivé de Moni. Dívka je bičována, odstěhována na samotku, svázána provazy, je jí zakázán vstup do kostela, musí nosit cýlium, do potravy se jí sype popel atd. Ve chvíli, kdy zahájí za pomoci advokáta Manouriho soudní proces za zrušení slibu, její postavení se ještě tisíckrát zhorší. Je obžalována z obcování s ďáblem a dohnána před inkviziční soud. Spor ale vyhraje a je přeložena do jiného kláštera.
Zuzaniným třetím klášterem je Arpajon. Zuzanu si zde zamiluje matka představená, která je ale lesbicky orientovaná a udržuje intimní vztah se sestrou Terezou. Naivní a krásná Zuzana, která však nikdy nepoznala lásku, nepovažuje projevy její náklonnosti za hříšné. Matka představená si ale sama uvědomí, že pochybila, zešílí a umírá. Zuzana se domluví se svým zpovědníkem a uteče z kláštera. Nakonec zemře opuštěná, zbědovaná a toužící po návratu do kláštera v Paříži.
Celý příběh je založen na pravdivých životních osudech jeptišky Margarity Delamarrové, jejíž soudní proces za zrušení řeholního slibu sledovala celá Francie. Markýz de Croismare byl osudem této dívky velice zaujat, a tak Diderot společně s několika dalšími přáteli utvořil spiknutí, které se vydávalo právě za tuto jeptišku. Diderot napsal formou dlouhého dopisu její paměti a i nadále si s markýzem de Croismarem vyměňoval dopisy jejím jménem.
Ústřední myšlenkou Jeptišky je kritika náboženské morálky, pokrytectví překypujícího všeobjímající láskou, které panuje v klášterech. Kláštery - a především ty ženské - byly od středověku vnímány jako odbytiště přebytku ženské populace, a tak není divu, že mezi lidmi, kteří se většinou pro řeholný způsob života nerozhodli dobrovolně, vznikaly často velmi vyhrocené konflikty. Diderot si pro svůj příběh vybral půvabné, talentované, chytré a mladé děvče plné ambicí, a o to více a naléhavěji vyznívá tragika jejího osudu. Morální poklesek matky má za následek obětování nevinného dítěte v zájmu rodinného pokoje ale především finanční situace a cti.
Autor sleduje hrdinku od zoufalého počátečního boje až do tragického konce. Zuzana je nesmírně inteligentní, dokáže se velmi dobře ovládat i v krizových situacích, vždycky se pořádně zamyslí, než něco řekne. Čtenář pozoruje hrdinku od počátečního pasivního postoje, kdy dívka ignoruje veškerou vnitřní bolest, až do chvíle, kdy už nevydrží nátlak, který je na ní vyvíjen, a začíná se svou malou osobní revoltou, která pro ni ale má dalekosáhlé a katastrofické následky. Příběh alegoricky zobrazuje touhu člověka po svobodě, základním lidském právu.
Do kontrastu se Zuzanou je postavená druhá matka představená z kláštera Longchamp a její favoritka, kterým pobyt v klášterním "vězení" natolik zatemní mysl, že si nudící se ženy najdou jediné povyražení a zábavu v tom, že mladou jeptišku od rána do večera trápí a týrají.
Jeptiška je psychologickým románem (vezmeme-li v potaz až skoro klinickou studii lidské duše a hlavně vnitřního světa hlavní hrdinky) a zároveň sžíravá náboženská satira, která po svém vydání sehrála významnou roli v protináboženském boji. Církevní kruhy se proti tomuto dílu velmi bouřili, a je zajímavé, že nedávné filmové zpracování této knihy se po jistou dobu vůbec nesmělo pro širší veřejnost vysílat.
Jazyk je velmi moderní a srozumitelný, nevyskytují se zde téměř žádné archaismy a zastaralé výrazy.
Jeptiška je velmi pozoruhodné a emotivní dílo, které nás svým naléhavým sdělením dokáže oslovit i v dnešní době, kdy je moc církve oslabená. Určitě stojí za přečtení.
Krysař
Viktor Dyk
Na světě existovalo mnoho krysařů, ale žádný nebyl takový jako tento. Posláním krysaře bylo vyhánět drzé krysy z jejich úkrytů. Tento krysař neměl jméno, byl to prostě - krysař. Tento ale vlastnil čarovnou flétnu, jejíž píseň krysy následovaly kamkoli.
Jednoho dne přišel krysař do města Hameln. Tamní obyvatele krysy obtěžovaly natolik, že požádali o krysařovy služby. Byla mu slíbena odměna, když svou práci vykoná. V Hameln žila i dívka jménem Agnes. Krysař se do ní zamiloval, jakmile ji spatřil. I ona do něj. Přesto krysaři konkuroval mladý hejsek Kristián. Krysař pomocí své píšťaly odvedl krysy do řeky, zaplaceno ale nedostal. Konšelé byli poněkud lakomí. Krysař jim sliboval pomstu, ale vzdal se jí jen kvůli Agnes.
Ve městě žil i rybář Jörgen. Byl trochu pomalejší a vše mu docházelo až druhý den. Často se mu kvůli tomu lidé smáli. I on ale chtěl být milován. Jednoho dne Agnes krysaři řekla, že čeká Kristiánovo dítě. Prosila krysaře, aby odešel a zapomněl na ni. Krysař se o to pokusil, ale něco ho nutilo vrátit se. Našel ale pouze šílenou matku, která hledala svou dceru, která odešla do země sedmihradské. Byla to jedna z hamelnských pohádek. Brána do oné země byla v propasti na hoře Koppel. Krysař pochopil, že musí Agnes následovat, aby se s ní mohl setkat. Už ji nevinil z ničeho. Tehdy poprvé zapískal naplno. Nejen krysy šly za ním. Lidé ustávali v práci a přidávali se k němu na cestě na horu Koppel. Ve městě nezůstal nikdo. Lidé následovali flétnu do propasti. I krysař ji následoval. Jen rybář Jörgen pochopil až druhý den. I on si vzpomněl na píseň píšťaly, když uslyšel nářek dítěte. To jediné zůstalo ve městě. Spolu s ním se vydal na horu, ale u propasti ho dítě jako by probudilo ze snu. Uvědomil si, že musí dát dítěti jíst a zajistit tak lidstvo.
Krysař zemřel a spolu s ním i obyvatelé Hameln, které chtěl ušetřit. Jestli našli zemi sedmihradskou, nikdo neví.
Malevil
Robert Merle
Sám autor považuje toto dílo za futurologický román, protože domněnka, kterou zde vyslovuje, není fantastická, ale možná. Zmíněnou domněnkou je výbuch tzv. čisté lithiové pumy ve výšce 40 km nad Paříží. Tepelná vlna bez radioaktivního spadu zničí celou Francii, snad i celou Evropu a zbytek světa. Náhodně se zachrání jen ti, kteří byli právě někde v podzemí, zůstanou však jen trosečníky na zcela spálené, zuhelnatělé zemi.
Merle se ztotožňuje s hlavní postavou Emmanuelem Comtem. Děj knihy je psán v několika liniích. V úvodu hlavní hrdina realisticky popisuje své nepříliš šťastné dětství, odchod od rodiny ke strýci Samuelovi, vznik „Kroužku“ – společenstva čtyř chlapců, jejichž přátelství vydrží až do dospělosti. Po strýcově smrti Emmanuel dědí jeho koně a peníze, za něž koupí a zrestauruje nedaleký hrad Malevil. Přesídlí sem, rozšíří tu chov koní a pěstuje také víno. V této části autor používá zrychleného děje – Emmanuel se pozastavuje jen u mezníků svého života „před dnem D“. až jednoho dne, roku 1977, kdy Emmanuel stáčí ve sklepě svého hradu víno za přítomnosti celého Kroužku, své služebné a jejího syna a mladého geofyzika Thomase, vybuchne atomová puma a děj knihy se výrazně zpomalí. Kniha se nyní stává historickým románem, jenž popisuje zápas o přežití a problémy současných lidí, kteří se náhle ocitliv primitivních podmínkách.
Emmanuel se postaví do čela skupiny, nepovyšuje se však nad ostatní, naopak se vzdá svého majetku ve prospěch všech a vytváří demokratické společenství lidí na bázi prvobytně pospolné ekonomiky. Po nějaké době zjistí, že nejsou samotní, kdo přežili. Porazí chamtivého vládce nedalekého klanu a Malevil se rozroste o další tři lidi, přičemž jednou z nich je mladá Miette. Obavy z vymření lidského rodu jsou zažehnány.
V tomto díle se také promítá autorův přísný postoj ke katolické církvi, která si po výbuchu začala osvojovat nevybíravé způsoby středověké církve. Postav falešného kněze Fulberta, který lstivě ovládl hrstku přeživších v blízkém městě La Roque a tyranizuje je pomocí přídělů potravin, zavítá i na Malevil a zakrytě se snaží získat moc i zde. Přestože Emmanuel není pravým věřícím, nechá se zvolit malevilským abbém, aby sem Fulbert nemohl dosadit svého kněžího. Emmanuel také městečku poskytne krávu, ovšem výměnou za zbraně, náboje a pár koní, čímž získá jasnou převahu. Z La Roque na Malevil utíká Catie s čtrnáctiletou Evelyne. Catie se vdá za Thomase a Evelyne se ujme Emmanuel. Časem se mezi nimi vytvoří silný platonický vztah.
Kromě boje s hladovými lidmi, které nouze proměnila ve zvířata a oni hlady spásali obilí na malevilském políčku, se objeví vojsko pod vedením krutého Vilmaina, jež se usadí v La Roque, spolčí se s Fulbertem a hodlá zaútočit na Malevil. Pomocí dvou mladým zběhů z Vilmaninovy tlupy – Maurice a Hervého – se malevilským podaří zvítězit, ačkoli nemají tak dobré zbraně. Emmanuel poté nechá larocké obyvatele, aby sami učinili zadost spravedlnosti – a zabili Fulberta. Jako starostu nechá zvolit nejschopnějšího z Kroužku a vrátí se na Malevil.
Nyní děj opět nabírá rychlost, protože vyprávění převezme Thomas. Stručně vylíčí Emmanuelovu smrt na zánět slepého střeva, sebevraždu Evelyne, tyranskou vládu jednoho z Kroužku. Po smrti tohoto špatného vládce se do čela postaví Thomas, obnoví vztahy s La Roque a uklidní poměry na Malevilu. Poslední věcí vylíčenou v závěru knihy je spor ohledně vědy: pohřbít všechno vědění a nastolit zpátečnictví, anebo se znovu pustit do studia, jež by umožnilo vyrábět nástroje usnadňující život a zbraně k obraně? Thomas nakonec rozhoduje ve prospěch pokroku, ačkoli v sobě skrývá hrozbu další pohromy a zločinného zneužití, čímž autor vyjadřuje svůj optimismus a víru, že lidský rod zničit nejde jednou pokroku zneužíváno nebude.
V románu tvoří důležitou postavu geofyzik Thomas, a to nejen díky svým vědomostem. Emmanuel totiž autorovi narůstá do nadlidských rozměrů – všechno předvídá, vítězí, kde může, neodolá mu žádná žena, je vždy tam, kde je ho potřeba. Proto vždy po několik a kapitolách vsouvá autor stručnou, kritickou Thomasovu poznámku. V ní se Emmanuel Thomasovým prostřednictvím sám sobě vysměje, zkoriguje ty příliš velké rozměry, přizná lidský neúspěch a nezdar.
Marie Stuartovna
Friedrich Schiller
Děj začíná hádkou Pauleta a Hanny Kennedyové, Mariina strážce a komorné. Sir Paulet zde vystupuje jako muž, který se nenechá ničím obměkčit ani uplatit.
Od té doby, co Alžběta uvěznila svou sokyni, klesla Marie Stuartovna až na nejnižší stupínek, co se týče živobytí i své pýchy a domýšlivosti. Alžběta ji doslova srazila na kolena, ale ani potom neměla klid. Už několikrát se ji pokusili zabít a téměř celá Evropa se proti ní bouřila. A přitom jediné, čeho bylo potřeba, byl pouhý podpis, kterým by Marii odsoudila k popravě. Dosud jí však přece něco bránilo. Byla to obava z reakce na popravu královské hlavy.
Marie se už téměř smířila s vidinou života stráveného ve věži, když jí opět vytanula naděje. Naděje v podobě mladého Mortimera, synovce jejího žalářníka Pauleta. Měl už plán, jak ji dostat z hradu a taky spoustu pomocníků. Jenže Marie, aniž si to tehdy uvědomila, udělala chybu, která ji nakonec stála život. Poslala Mortimera se vzkazem k hraběti Leicesterovi, kterého milovala a který ji ujišťoval sovu pomocí. Vzkaz byl ale vypátrán, a tak když Leicester uskutečnil schůzku Marie a Alžběty, byl tajně sledován. Marie sice chtěla Alžbětu obměkčit, ale nakonec ji ovládl hněv, jehož důsledkem byl konečný podpis rozsudku smrti. Hned potom se opět někdo pokusil královnu zabít, což jen utvrdilo její rozhodnutí. Papír pak dala do úschovy Davisonovi, dokud nedá poslední pokyn k vykonání rozsudku. Burleigh, strážce královského pokladu, však na pokyn nečekal a s listem pospíchal uskutečnit popravu. Alžběta se o ničem nedozvěděla dřív, než bylo pozdě.
Marie vešla na popraviště s hrdostí a s čistým svědomím, protože nikdy vraždu královny neplánovala, což Alžběta zjistila jen chvíli potom, co jeden z mužů, kteří proti Marii svědčili, vypověděl skutečný příběh. Mariini příznivci jednali bez jejího vědomí. Bylo však pozdě chybu napravit.
Horlivý Burleigh byl vyhnán ze země, hrabě Leicester se zbavil obvinění a přenesl své city na Alžbětu. A Mortimer? Ten se raději sám probodl, než by dopustil, že by mučením vynucenou výpovědí ublížil své královně.
Maryša
Alois a Vilém Mrštíkové
Maryšin otec dohodne svatbu své dcery s ovdovělým mlynářem Vávrou. Maryša ale se svatbou nesouhlasí, protože už miluje chudého Francka. Nakonec se ale přesto musí podrobit. Nepomůže jí ani argumentace, že Vávra svou ženu mlátil. Maryšin otec ji radši uvidí s Vávrou než s Franckem. Ten je ale na vojně a vrátí se až po třech letech. Tři roky uběhnou a on se vrací domů. Maryšin otec je nemocný muž, kterému spílají všichni vesničané za to, co provedl své dceři. Mlynář svou ženu bije a Maryša chodí jako tělo bez duše. Když ji tak spatří Francek, přestane se na ni zlobit, že na něj nepočkala, jak slíbila, a řekne jí, že spolu uprchnou do Brna. Maryša odmítne, protože by tím na sebe uvalila hanbu a ona je přece lepší než její otec a mlynář. Ten se ale dozví o Franckově návštěvě mlýna a hodlá svou manželku potrestat. Nakonec vezme pušku a vydá se za Franckem. Maryša, která si uvědomí, že takhle Francka ztratí, se rozhodne jednat. Když po nezdařené střelbě přijde Vávra domů, Maryša mu podá kávu, do které mu přisypala jedu. Rozhodla se nedbat následků svého činu.
Navzdory básník zpívá
Jarmila Loukotková
Tato kniha je životopisem francouzského básníka Francoise Villona, který se narodil v měštanském domě v Paříži v době morové epidemie. Historie jeho narození je zajímavá. Jeho rodiče patřili k nevolníkům, kteří po upálení Panny Orleánské utekli ze svých zpustošených polí do Paříže za vidinou lepšího života. Tam však řádil mor. Jediné přístřeší jim skýtal prázdný dům nějakých urozených lidí. Otec zemřel záhy na mor, když si vydělával na živobytí pohřbíváním nakažených. Několik dalších let jen tak živořili, ale pomáhal jim kanovník Villon, na kterého udělala dojem ženina oddanost svému mrtvému muži. Později se tento dojem proměnil v lásku, kterou ale kanovník držel pečlivě pod pokličkou a nikdy nedovolil, aby city zvítězily nad jeho rozhodnutím k dráze služebníka božího. V sedmi letech potom Francoise přijal do kláštera, kde se chlapec naučil číst a psát, protože si přál psát básně, které by šuměly jako když déšť crčí za oknem. Chlapec přijal kanovníkovo jméno, protože si ho zamiloval jako otce, kterého nepoznal. Po pár dalších letech nastoupil na univerzitu, kde se brzy stal jedním z nejlepších studentů. Jeho jméno se mezi spolužáky stávalo stále známějším, protože začal psát první básně a jeho osobnost byla velmi vítaná na večírcích vyšší společnosti pro svou duchapřítomnost a dar bavit lidi. V posledním ročníku si ale udělal hned dva nepřátele: kněze Filipa Charmoye a malíře Noela. Oba sžírala žárlivost, prvního kvůli Kateřině de Vausseles a druhého kvůli paní Ambře, místodržitelově ženě. Villon byl totiž velice pohledný mladík, ale pouze paní Ambra zasáhla jeho srdce. Byla však pro něj nedosažitelná, proto svou touhu potlačil a malíř neměl žádný důvod k žárlivosti.
Dlouhá léta se táhla historie bojů mezi univerzitány a strážníky. Avšak v den, kdy celá Sorbonna slavila svátek a slavnostně šla nakupovat pergamen, se večer studenti rozhodli pomstít babě Bruyerové od Ďáblova prdu a odnesli oplzlý kámen, který dal domu jméno, na kopec za městem. Noční legrace ale přerostla v nevinné vraždění studentů ozbrojenou stráží a celá záležitost putovala až ke králi, který měl rozhodnout, zda parlament má splnit požadavky církve, která držela nad univerzitou ochrannou ruku a vyhlásila nad Paříží interdikt. Král nakonec univerzitě její výsadní práva zrušil, protože kdysi podpořila anglického krále a nechala upálit Pannu Orleánskou.
Tou dobou byl už z Villona mistr. Kněz od Matky boží jej však nepřestával pronásledovat. Vyhrožoval mu smrtí, ale Villon si z něj dělal jen dobrý den. Pak jednou po skončení bohoslužby na Boží hod na něj kněz vytasil dýku. Villon jednal reflexivně a v obraně protivníka zabil. Jeho poklidný život studenta a básníka, který lehkovážně chodil Paříží, skončil.
Jeho kamarádi ho ale nenechali jen tak zlému osudu a on vstoupil do Ulity, tajné organizace zlodějů a všech lidí na špatné straně zákona, kteří měli dostatek filipa a zasluhovali takové pocty. Villon dostal příkaz odejít do Chartres a vyčkat, až se situace v Paříži dost uklidní, aby se mohl bezpečně vrátit. Ale ještě než byl příkaz zrušen, vyhledal ho kněz patřící k Ulitě a přinesl zprávu a básníkově omilostnění. Sám král podepsal listinu, když si vybavil mladíka, v němž by dnes spatřil ‘osobnost vyztuženou utrpením a propálenou láskou, osobnost přetavenou zkušenostmi, kalenou věděním, otesanou nenávistí a uhnětenou příkořím, osobnost, v jejíchž plamenných černých očích hoří všechny city divokého, pravdivého srdce´, který kdysi doprovázel zástupce univerzity při řešení sporu o Ďáblův patník. Villon byl štěstím bez sebe. Vrátil se zpět a jako první osobu potkal Kateřinu de Vausseles - a zamiloval se. Nikdy předtím si její krásy nevšiml tak jako teď. Zařekl se, že s Ulitou skoncuje a našel si místo písaře vysokého úředníka. Půl roku poctivě vydělával a pohyboval se ve vyšší společnosti, než konečně vyznal své city k dívce. Dalšího půl roku trval jejich vztah a přišla chvíle oznámit zasnoubení - když tu se vše pokazilo. Noel Joliz se totiž také zamiloval do Kateřiny, když jeho city k paní Ambře zůstaly bez odezvy. Šel pevně za svým cílem a pokoušel se zjistit, proč Villon odešel na tak dlouho z města a cítil za tím něco nekalého. Svého cíle se nakonec dopátral. Když se Kateřina dozvěděla pravdu, odvrhla Villona, protože by nedokázala snést hanbu být ženou vraha, až to Noel vytroubí do světa. Její jediná záchrana byla provdat se za malíře. Ten ale nezůstal jen u toho. Chtěl svého soka dokonale znemožnit před celou Francií. Najal si chlapa a ten básníka před celou ulicí zmlátil a vysvlékl do naha. Do rána o tom mluvilo celé město. Několik dní se Villon trápil nad svou ztracenou láskou a napsal první větší dílo, které pojmenoval Kšaft (Závěť). Byl právě Štědrý večer a kamarádi ho pozvali na soukromou hostinu. Už tehdy bylo Villonovi jasné, že musí opět vstoupit do Ulity, pokud chce přežít. Stejně to nebude nadlouho, protože nějaká choroba ho užírá zevnitř. Kašle a kašle. Trvá to už dlouho. Po jídle se zvedli a Villon nic nenamítal, když zamířili k teologické fakultě, kde byla pokladna. Podařilo se jim ukrást fůru peněz a on své peníze utratil za několik dnů nekončící hostinu. Pak mu nezbylo než opět opustit město, protože hanba a označení vraha se mu lepilo na paty. Nastoupil svůj poslední úsek cesty nesoucí jeho jméno: šibeničník.
Dlouho se potuloval Francií, až se jednoho dne dostal do města Bourges k sídlu Karla Orleánského, králova bratrance. Karel byl znám jako vynikající básník a umělec. Vydržoval si na svém zámku dvanáct básníků, kteří měli ten den vytvořit dílo na myšlenku: člověk hyne žízní u pramene. Villonovi se podařilo upoutat šlechticovu pozornost a sám spustil:
Já u pramene jsem a žízní hynu,
horký jak oheň, zuby drkotám,
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu,
ač blízko krbu, zimnici přec mám . . .
Karla jeho projev natolik uchvátil, že jej přijal mezi své básníky navzdory jeho vzhledu zločince. Na jeho dvoře se Villon zamiloval do Leonory, italské šlechtičny, která jeho lásku opětovala. Pak ale přišel den jejího odjezdu a tu si vymyslela způsob, jak moci zůstal u svého milého. Schválně se nachladila a... za tři dny nato zemřela. Závistiví básníci její smrt přiřkli Villonovi a on musel znovu odejít. To už bylo po celé Francii známo, kdo vykradl teologickou fakultu. Jeho spolupachatelé byli pochytáni a mnozí už po smrti.
Nakonec se přece jen ocitl ve vězení, ale ne pro krádež. Jedna dívka ho obvinila, že ji znásilnil a on neměl žádný důkaz o své nevinně. Zachránil ho příjezd krále, který dal milost všem vězňům ve městě. Po pokračující nemoci, která ho zevnitř užírala na plicích, mu slezly všechny vlasy. Zdaleka už nebyl takový krasavec jako zamlada, ale nejedna žena se po něm otočila. Něco v něm přitahovalo dosud nezmenšenou pozornost. Pak se mu podařilo uchytit se na dvoře Jana Bourbonského. Vévoda si ale oblíbil spíš jeho vzhled než básně. Na vévodově dvoře se ale nezdržel dlouho. Poznal ho totiž biskup Tybalt d´Aussigny. Villon byl nucen biskupa omráčit, aby se mu podařilo utéct. Za to jej nechal později biskup vsadil do vězení a odsoudil ho ke smrti oběšením. Šťastnou náhodou ale opět projížděl městem nový král.
Villon se opět vracel do Paříže. Potkal Kateřinu, unavenou životem s nenáviděným mužem a opět se v něm rozhořel dosud neuhaslý plamen lásky. Spolu se strýcem sepsal žádost o milost, které bylo o pár měsíců vyhověno. Znovu se vracel do normálního života. Mezitím Noel Joliz zemřel a Kateřina zjistila, že o ni Villon ještě stojí. Promýšleli dokonce společný život, když tu se připletl do rvačky. On i jeho kamarádi byli zatknuti, ale jeho právník byl přesvědčen, že se nemá čeho obávat. Soud ale vynesl rozsudek, aniž se předem oficiálně poradil, a odsoudil Villona k oběšení. Už potřetí. Advokát se ale nemínil vzdát. Předložil případ parlamentu a ten uznal jeho námitky a zprostil básníka obvinění v plném rozsahu. Jeho nepřátelé však dosáhli alespoň jeho vyhoštění na deset let. Znovu se musel loučit se svým milovaným městem a milovanou ženou. Stále ještě doufal v budoucnost. Podvědomě ale tušil, že se už nikdy domů nevrátí. Opouštěl Paříž, kolem něj poletovaly vločky a třpytily se a on si vzpomněl na věštbu slepé dívky:
„Vidím světelný paprsek, a ten směřuje vzhůru, vzhůru až do věčnosti. Vychází ze srdce. Z tvého srdce. Je to cesta, která nemá návratu. Pamatuj to hlavní: musíš svítit, je určeno, abys svítil, nedovol, aby tě nechali jen blikat. Slyším píseň znějící do věčnosti. Navzdory budeš zpívat, jako když život tepe křídlama do času, syrový život, a potom sníh, plno sněhových hvězd kolem, padají, třpytí se, žhnou, poletují, a potom už nic, potom už nic...
Povídky malostranské
Jan Neruda
Pan Ryšánek a pan Schlegl
Příběh se odehrává v malostranském hostinci u Štajniců, kde se scházeli profesoři gymnázia, kam Neruda kdysi chodil. A do tohoto hostince už po léta chodili dva zavilí nepřátelé: pan Ryšánek a pan Schlegl. Oba dva sedávali u jednoho stolku u okna už jedenáct let, ale po celou dobu okázale ignorovali přítomnost toho druhého. Kdysi dávno je náhoda posadila k jednomu stolu a od té doby je na témž místě držela hrdost a mužská čest, která jim nedovolovala povolit. Kdysi oba milovali tutéž ženu, která si nakonec vybrala pana Schlegla. Po porodu ale zemřela.
Jednoho dne přišel do hostince jen pan Schlegl. Pan Ryšánek onemocněl a trvalo několik týdnů, než se uzdravil. Pan Schlegl vypadal, že se raduje z jeho nemoci, ale choval se jinak než obvykle. Když se opět pan Ryšánek vrátil ke svému stolu, ukázalo se, že i pan Schlegl se o svého nepřítele celou dobu bál. Prohodili spolu několik slovíček, ale od té doby už se spolu zase bavili.
Přivedla žebráka na mizinu
Pan Vojtíšek byl neobyčejný žebrák. Všude byl dobře zapsaný, chodil čistě upravený, každý mu nechával něco od cesty a on nikdy nestrádal. Jednoho dne k němu přistoupila žebračka, které přezdívali baba miliónová. Stěžovala si, že je tuze osamělá a že by se mohli spojit při žebrání. Ona by se mohla k němu nastěhovat. Jenže pan Vojtíšek byl otřesen už z jejího vzhledu a rychle odešel. Zanedlouho se začaly šířit zvěsti o tom, že pan Vojtíšek vůbec není chudý, že dokonce vlastní za řekou dva domy a má i děti. Jedny dveře po druhých se před ním začaly zavírat, až nakonec mu nikdo nedal ani pětník. Nakonec pan Vojtíšek přestal na Malé Straně žebrat a jednoho dne ho našli vedle kanonýrských kasáren umrzlého.
O měkkém srdci paní Rusky
Paní Ruska nikdy nevynechala žádný pohřeb, který se v okolí konal. Stačilo, aby pohlédla na rakev a začala plakat. Každý už ji znal. Když zemřel pan Velš, vážený kupec, objevila se i na jeho pohřbu. Začala se bavit s nějakou neznámou ženou a vzpomínala na jeho život. Jak byl celý život pod pantoflem a tak dále. Že si měl vzít raději Tondu, se kterou čekal dítě. To už ji ale vedl pryč policejní komisař Uhmühl. Bylo jí zakázáno navštěvovat jakýkoli další pohřeb malostranský za pomlouvání mrtvých. Paní Ruska to ale vyřešila. Odstěhovala se k Újezdské bráně, kudy chodil každý pohřeb a pokaždé vyšla z domu a poplakala si.
Revizor
Nikolaj Vasiljevič Gogol
Děj Revizora se odehrává v malém ruském městečku na počátku třicátých let minulého století, v prvních letech vlády cara Mikuláše I., během krátkého časového úseku - 24 hodin. Autor charakterizuje dílo slovy: "Rozhodl jsem se shrnout v Revizoru na jednu hromadu vše, co je v Rusku špatné, o čem jsem věděl, a současně se všemu vysmát."
Protože si Mikuláš I. byl vědom odporu, jaký v lidu jeho režim vyvolává, zřídil zvláštní policii tajnou, jejímž úkolem bylo především pozorovat, kdo se vyslovuje opovážlivě a neuctivě proti náboženství a vládě nebo vyzvídat, nevznikají-li tajné spolky. Nebylo ničím neobvyklým, přijel-li do okresního města "inkognito" vysoký úředník, aby se přesvědčil, "nevězí-li někde nějaká zrada". Poměrně často se také stávalo, že zcela náhodný cestující byl omylem pokládán za tajného agenta nebo revizního úředníka. I Puškin byl jednou při jakési cestě považován za vládního úředníka. Právě on vyprávěl Gogolovi anekdotu, jež se stala námětem Revizora.
Komedie Revizor zachycuje zkaženost morálky na ruském provinčním městečku. Díky poštmistrovi, který otevírá korespondenci, se úředníci města dozvědí, že je má navštívit inkognito revizor. Protože je všude nepořádek, nemají čisté svědomí, berou úplatky a kradou, revize se obávají. Do městečka přijíždí mladý úředníček Chlestakov. Ubytuje se ve zdejším hostinci, v kartách prohraje všechny peníze a nemá na zaplacení útraty. V těžké situaci mu pomůže zvláštní náhoda. Dva statkáři, Dobčinskij a Bobčinskij, pokládají za revizora právě Chlestakova a rychle rozšíří zprávu o jeho příjezdu. Aby revize dobře dopadla, snaží se představitelé města Chlestakova podplatit. Hejtman Skvoznik mu nabízí byt ve svém domě, krajský sudí Ťapkin, poštmistr Šepkin, učitel Luka Lukič i další mu nabízejí půjčky, přinášejí dary atd. Chlestakov plně využívá jejich hlouposti a přistupuje na hru. Hejtman mu dokonce nabízí ruku své dcery. Chlestakov vše přijímá, ale poté pochopí, že ho považují za někoho jiného a včas odjede, ale napíše o tom dopis svému příteli Trjapičkinovi. Chlestakov namluví hostitelům, že odjíždí za svým bohatým strýcem pro svolení k sňatku. Již po odjezdu zadrží poštmistr dopis, v němž se Chlestakov svěřuje příteli s celou komedií, kterou s úředníky sehrál. Všichni zuří. Vtom přichází strážník a oznamuje, že přijel skutečný revizor.
Sluha dvou pánů
Carlo Goldoni
Truffaldino je sluha Federica Rasponi, který přijel do Benátek za svou nevěstou. Jenže ve skutečnosti se jedná o Federicovu sestru Beatrice, která v přestrojení za mrtvého bratra přijela do Benátek najít svého ženicha, který utekl z Turina po zabití jejího bratra v souboji. Její bratr totiž nechtěl jejich sňatek povolit. Ve chvíli, kdy se ubytují, touží už Truffaldino natolik po obědě, že bez přemýšlení přijme místo sluhy u jiného pána, který se právě chystá k obědu. Už si pochvaluje jak dobře to vymyslel, když se jeho druhý pán ubytuje v témž hotelu. Začíná kolotoč nedorozumnění, ze kterých se ale Truffaldino vždy vykroutí.
Klárka, Federicova přislíbená nevěsta, se ten den zasnoubila se Silviem, synem doktora Palmara. Příjezd Beatrice vše pokazil. Aby Klárku uklidnila, nechala se poznat, ale Klárka nesměla nic prozradit. Silvio si ale myslel, že už ho nemiluje. Truffaldino dostal za úkol vyzvednout na poště dopisy pro oba pány. Dopisy ale pomíchal, a tak si vymyslel pohádku o příteli sluhovi, pro kterého měl vyzvednout ten třetí dopis, ale teď už ten dopis nemůže poznat. Ve chvíli, kdy Florindo Aretusi, jak se druhý pán jmenoval, spatřil jméno adresáta, zatočil se s ním svět. Bylo to jméno jeho milé, Beatrice. Hned Truffaldina vyzpovídal, kdo že je přítelovým pánem. Truffaldino se z toho vykroutil a spěchal přichystat oběd - pro oba pány. Podařilo se mu obsloužit oba bez toho, aby něco poznali. Pak měl vyvětrat jejich oblečení. Dotáhl obě truhly na chodbu, ale ve spěchu pomíchal jednotlivé oblečení a listiny v obou truhlách. Každému pánovi pak napovídal, že to jsou jeho věci, které zdědil po svém dřívějším pánovi, který umřel. Shodou okolností si tak Beatrice a Florindo mysleli, že ten druhý je mrtev a chtěli se probodnout. Na chodbě se ale konečně potkali a poznali. Okamžitě zavolali Truffaldina, aby to vysvětlil. Ten vše svedl na svého přítele Azzora a oni mu uvěřili. Pak se šlo za Klárčiným otcem Pantalonem, aby se zrušilo nemožné zasnoubení. Silvio se vrátil ke Klárce a Truffaldino požádal o ruku její služku Smeraldinu. Při tom konečně odhalil, že on a Azzore jsou jedna a táž osoba. Protože všechno dobře dopadlo, nikdo se proto už víc nezlobil.
Máj
Karel Hynek Mácha
Loupežník Vilém zabil svého otce, který svedl jeho milou Jarmilu. Jenže svého otce neznal, protože ten ho jako malého dal pryč. Vilém je chycen a vsazen do vězení, kde čeká na svou popravu. Ve vězení prožívá znovu celý svůj život a loučí se se svou zemí lesů. Jarmila žalem skočí z útesu do jezera. V den popravy ztichl celý les a duchové se už těší na jeho opětný návrat domů. Vilémova hlava je sťata a jeho tělo vpleteno do kola.
Po nějaké době na Silvestra přichází do těch míst poutník (Mácha) a nechává si vyprávět příběh, který se tu udál. Poté přichází ještě na prvního máje, kdy se opět příroda probouzí.
Báseň je sice pesimistická, ale líbí se mi básníkovy slovní obraty. Co se týče různých částí díla, tak se mi nejvíc líbí začátek: Byl pozdní večer, první máj... a pak ještě část, která začíná: Vy, jenž dalekosáhlým během svým, ...
Svatý Xaverius
Jakub Arbes
Je to příběh, který zažil sám autor, když se jednoho dne spozdil v kostele a zůstal tam zavřený spolu s nějakým záhadným mužem, který něco kutil před obrazem sv. Xaveria. Protože si autor myslel, že chce muž obraz zničit, popral se s ním. Nakonec se z nich stali přátelé a autor se dozvěděl jeho příběh. Jmenoval se Xaverius a jeho babička kdysi uklízela v domě, kde bydlel autor obrazu. Ten jí řekl, že to není ledajaký obraz a že tomu, kdo bude u něj dlouho dlít na modlitbách, zjeví obraz své tajemství. Xaveriova babička i matka strávily před obrazem celý svůj život, ale nic se nestalo. Xaveriovi se podařilo oprostit se od onoho fanatismu, a protože vystudoval matematiku, začal rozebírat obraz na jejím základě. Nakonec vyčetl z obrazu nějakou mapu, patrně k pokladu, jak doufal. Spolu s Arbesem se vydali poklad najít, ale nenašli nic podstatného. Od toho dne Arbes Xaveria neviděl několik let. Arbes se vydal drahou žurnalisty a nakonec se dostal do politického vězení ve Vídni. Tam se shodou okolností potkal se svým ztraceným přítelem. Ten celé ty roky strávil ve vězení za krádež v kostele, kterou nespáchal. Arbes to mohl dokázat, ale než ho stačil osvobodit (protože sám už byl na svobodě), Xaverius zemřel.
Stroj času
Herbert George Wells
Poutník v čase zde vypravuje několika lidem svůj neuvěřitelný příběh, který zažil během osmi dnů. Než se tak stalo, pozval tyto lidi (psychologa, lékaře, moderátora, ...), aby jim ukázal svůj vynález - stroj času. Jeho miniaturu nechal před jejich očima poslat do neznáma, ale ani potom mu moc nevěřili. Pozval je tedy na další návštěvu o týden později, že jim předvede originál.
Ten večer se ale nedostavil přesně. Když vešel do místnosti, byl zaprášený, unavený, bez bot s krvavými ponožkami. Zhltal večeři a pak začal vyprávět. To odpoledne se rozhodl, že svůj vynález před odhalením odzkouší. Vydal se do budoucnosti a než zastavil, psal se rok 802 701. Vydal se obhlédnout, jak se změnilo místo, na kterém kdysi stála jeho laboratoř. Celá krajina vypadala jako velká zahrada a sem tam stály rozpadající se chrámy. Vstříc mu vyšli podivní lidé. Byli malí a vypadali jako děti. Později zjistil, že jejich inteligence se rovná téměř nule. Byli naivní, bezbranní, prostě naprostá degenerace lidstva. Jak Poutník usoudil, nebezpečí vymizelo a rozum a síla přestaly být důležité. Když se chtěl vrátit ke stroji, zjistil, že ten zatím někam zmizel. Osm dní mu trvalo, než ho získal zpět, ale mezitím zjistil další zajímavosti. Spřátelil se s jednou z eloiů, jak se lidičkám říkalo, Weenou. Zachránil ji, když se topila v řece. Netrvalo dlouho a všiml si hlubokých studní a podivných komínů, které sloužily jako ventilace. Pod zemí totiž žil národ morloků, kteří se kdysi oddělili od lidí a tak si navykli na podzemí, že světlo se stalo jejich nepřítelem. Oni jediní pracovali, ale živili se kanibalismem - unášeli eloie. Právě morlokové ukradli jeho stroj. Byli velmi nebezpeční. Nakonec se Poutníkovi podařilo stroj najít a odletět pryč. Nijak ho to nemrzelo. Putoval dál do budoucnosti, kde slunce pomalu vyhasínalo a na světě život téměř vymizel. Vydal se raději zpět domů.
Ani po tomto vyprávění mu mnoho z nich nevěřilo. Jen jeden. Byl jím spisovatel, který jeho příběh později sepsal. Navštívil druhého dne Poutníka, ten se však s fotoaparátem chystal na další výpravu. Spisovatel na něj měl chvíli počkat, až se vrátí. Uplynuly však tři roky a o Poutníkovi už nikdo neslyšel.
William Shakespeare
Timon Athénský
Timon byl nejbohatším mužem v Athénách. Bohatě rozdával na všechny strany, až mu jednou jeho sluha Flavius oznámil, že nemá ani tolik peněz, aby zaplatil polovinu svých dluhů. Timon tedy poslal sluhy k přátelům pro peníze. Všichni se však z toho vykroutili. Večer pak ale opět přišli vymáhat peníze za dluhy. Timon je pozval na bohatou večeři. Domnělí přátelé ale po odkrytí poklopů zjistili, že tou bohatou večeří je jen a jen voda. Pak byli vyhnáni.
Timon odešel do lesů, kde našel zlato. Daroval je svému jedinému příteli, vojevůdci Alkibiadovi, a ten za ně napadl Athény. Hříšníci byli potrestáni, ale Alkibiades našel po Timonovi jen nápis na hrobě. A tak také skončil smutný příběh o bohatém dobrákovi, který své jmění rozdal lidem nehodným a skrze ně navždy zanevřel i na všechny ostatní.
Antonius a Kleopatra
Antonius povolá Kleopatru před soud v Tarsu, ale místo toho se do ní bezhlavě zamiluje. Zůstane u ní v Alexandrii tak dlouho, až ho povolají zpět do Říma, protože Pompeius ohrožuje pobřeží. Celý triumvirát se vydá do boje, ale ještě předtím si Antonius vezme Octaviovu sestru za ženu, aby urovnal rozmíšky. Nepřátelé se nakonec usmíří, ale po nedlouhém míru vyráží Lepidus s Octaviem opět proti Pompeiovi. Octavius strčí Lepida do vězení, protože Lepidus chtěl vládnout impériu sám. Antonius odpluje za Kleopatrou, ale Octavius ho pronásleduje. Po nezdařeném Antoniově útoku chtějí nepřátelé vyjednávat, ale Antonius opět útočí, marně. Kleopatru považuje v nepříčetnosti za zrádkyní a ona, aby mu unikla, se ukryje do hrobky a služka rozhlásí, že zemřela. Antonius se probodne vlastním mečem, protože pochopí, co způsobil. Octavius chce Kleopatru pokořit, ale ta zemře jako královna, nechá si přinést hada a ten ji uštkne. Octavius je oba pohřbí do hrobky.
Král Lear
Král Lear, protože už byl starý, rozhodl se rozdělit říši podle toho, jak ho která dcera miluje. Regan s vévodou Cornwallským získala jihozápadní říši. Goneril s Albanským vévodou dostala severní říši, ale Kordélie, která jediná mluvila pravdu, nezískala nic. Král ji vyhnal i přes námitky hraběte Kenta a Glostera. Edmund, Glosterův syn, chtěl otce a bratra zničit, a tak vše zařídil tak, že hrabě syna Edgara vyhnal. Král Lear se vydal s rytíři na návštěvu u Goneril, ale dostalo se mu jen urážek, a tak odjel k Regan. Ani tam však neuspěl. Edmund prozradil Cornwallskému vévodovi, že se na něj chystá francouzský král. Král Lear se za francouzským králem vydal, ale byl i s Glosterem zajat. Glosterovi vypíchli oči a vyhnali ho ven. Tam se ho ujal Edgar. Edmund měl dostat dopis od Goneril, aby zabil jejího muže. To se mu ale nepodařilo. Regan je svou sestrou Goneril otrávena jedem a sama Goneril se zabije. Ani Kordélie ve vězení není ušetřena. Hyne rukou muže, kterému vše Edmund přikázal. I ten je mrtev, zabit bratrem Edgarem. Pro bolest a lítost umírá i král Lear. Albanský vévoda dává trůn hraběti Kentovi a Edgarovi, jelikož jen oni stáli do poslední chvíle při králi.
Sen noci svatojánské
V Athénách se vévoda Theseus chystal na svatbu s Hippolytou, krásnou královnou Amazonek. V ten den přišel za ním Egeus s dcerou Hermií a jejími dvěma nápadníky, Lysandrem a Demetriem. Hermie milovala Lysandra, ale otec jí přisoudil Demetria. Proto se milenci domluvili, že se sejdou v noci v lese a utečou. Helena, která milovala Demetria, si na něho stěžovala a Lysandr jí řekl o jejich útěku. Ještě za tepla to pověděla Demetriovi, aby se mu pomstila. Tu noc měli v lese zkoušet řemeslníci divadelní představení pro Thesea a jeho nevěstu. Taky zde měla schůzku všechna lesní stvoření, skřítci, rusalky atd. Mezi nimi i Oberon s Titanií, jejich vládci. Avšak pohádali se. Oberon řekl skřítkovi Pukovi, ať očaruje Demetria, aby se zamiloval do Heleny. Jeho Titanie se měla naopak zamilovat do zvířete. Jednomu řemeslníkovi přičaroval Puk oslí hlavu a Titanie se do něj zamilovala. Demetrius ale jako první potkal Hermii a zamiloval se do ní. Oberon se vše pokoušel napravit. Řemeslníkovi odčaroval oslí hlavu a usmířil se s Titanií. Demetrius se správně zamiloval do Heleny, a tak, když do lesa vešli Theseus s Egeem a jejich družina, našli oba spokojené zamilované páry a nezbylo, než to tak nechat. Místo jedné svatby se proto slavily hned tři.
Makbeth
Byl to vojevůdce, který porazil nepřátele králova vojska. Čarodějnice mu předurčila, že se stane skotským králem. Králi Dunkanovi proto oznámí vítězství, ale kuje plány, jak se krále zbavit. Dunkan přijede na Makbethův hrad, kde ho vojevůdce zavraždí. Královi synové ale odjedou. Makbeth se dá korunovat. Jeho nejlepšímu příteli Bankovi však čarodějnice předurčily, že i jeho potomek usedne na skotský trůn. Makbeth proto zavraždí i jeho, ale syn unikne. Znovu se ptá čarodějnice na svou budoucnost. Má se chránit před Makduffem, přítelem padlého krále. Makbeth toho ale nedbá, a proto se nelekne ani obrovské armády, vyslané proti němu. Jeho žena zemře, ale on neztrácí odvahu. Tu se začne pohybovat Birnanský les. Špatné znamení! Vtrhne proto mezi nepřátelská vojska a utká se s Makduffem. Ten mu usekne hlavu. Králem se stává syn krále Dunkana a zemi zavládne vytoužený mír.
Král Jindrich IV.
Král Jindřich měl syna, rovněž Jindřicha, který se však potloukal po hospodách. Jednou se rozhodl s přáteli a s Falstaffem oloupit poutníky. Hned potom se opět v hospodě opíjeli. Neustále mu bylo domlouváno, ale nic nepomohlo. Král se spíš zhlédl v Jindřichu Percym, který se však proti němu vzbouřil a vytáhl na něj. Král Jindřich proto povolal svého syna, aby převzal velení. Princ šel do války poslušně a v bitvě Jindřicha Percyho zabil. Potom opět zamířil do své oblíbené hospůdky, když ho zastihla zpráva, že král umírá. Nový král Jindřich od sebe odstrčil všechny bývalé přátele a vládl velmi moudře a spravedlivě.
Veselé panicky windsorské
Falstaff, který se vydával za rytíře, byl na suchu. Rozhodl se tedy získat peníze prostřednictvím dvou žen, paní Fordové a paní Pageové. Napsal jim milostná psaníčka a dal si s nimi schůzku. Dozvěděl se o tom manžel Ford a rozzlobil se. Převlečený se od Falstaffa vše dozvěděl a v určenou dobu vešel do domu. Avšak Falstaff unikl. Totéž se opakovalo podruhé. Poté ukázala paní Fordová dopis manželovi a domluvila schůzku v lese. Tam však na Falstaffa čekala i strašidla, za které se převlékli windsorští. Falstaff dostal na pamětnou a už nic podobného nezkoušel.
Romeo a Julie
Romeo z rodu Monteků se zamiloval do Rosaliny. Ve městě žije znepřátelený rod Kapuletů. Ti pořádají ples, aby se konečně jejich dcera provdala. Je jí teprve čtrnáct. Romeo však, když ji spatří, pozná, že do té doby nikdy skutečně nemiloval. Nechají se tajně oddat. Potom Romeo zabije jejího bratrance Tybalta a je nucen uprchnout. Julie si má brát hraběte Parise. Kněz jí dá uspávadlo, po kterém si budou všichni myslet, že je mrtvá. Julie ho vypije a odnesou ji do rodinné hrobky. Kněz pošle pro Romea, ale posel nedorazí. Romeo už ale ví, že Julie nežije. Kněz spěchá zabránit katastrofě. Pozdě. Romeo napřed zabije Parise, a pak sám vypije jed. Julie se probouzí, ale vidí, že Romeo leží vedle ní mrtev a proklaje se dýkou. Teprve potom se oba rody usmíří.
Kupec benátský
Don Bassanio si potřeboval půjčit tři tisíce dukátů. Šel proto k svému příteli kupci Antoniovi. Ten však peníze neměl, a tak si je Antonius půjčil od žida Šajloka. Pokud by je ale do tří měsíců nevrátil, musel dát libru vlastního masa. To však ve smlouvě nestálo. Bassanio se zatím vydal za Porcií, kterou si chtěl vzít. Antonia potkalo neštěstí. Jeho lodě ztroskotaly a on nemohl zaplatit dluh. Šajlok vyžadoval navrácení soudní cestou. Porcie dala Bassaniovi peníze a on odjel do Benátek zachránit přítele. Šajlok však nepovolil, protože Antonia nenáviděl. Porcie se převlékla za doktora a také odjela do Benátek. Antonia zachránila a on ještě k tomu získal polovinu Šajkova majetku. Pak se vrátila. Před tím dal její manžel snubní prsten doktorovi, tedy jí. Však mu za to pořádně vyčinila. Ale potom mu vše vyjasnila.
Hamlet
Po smrti Hamletova otce začne vládnout bratr zesnulého. Avšak duch krále bloudí kolem stráží. Hamletovi se podaří, že mu duch jeho otce sdělí, že byl zavražděn svým bratrem. Hamlet začne hrát blázna. Potulní komedianti a herci sehrají scénu zavraždění krále. Hamletův strýc bledne a odchází. Potom si Hamleta zavolá matka. Komorník Polonius, který naslouchá za závěsem, je probodnut Hamletem, který se domnívá, že je to špeh. Ofélie, dívka, kterou Hamlet miluje, zešílí a sama nakonec umírá. Zatím je ale Hamlet na cestě do Anglie, kam ho poslal strýc, aby se ho zbavil. Nepovedlo se. Hamlet se doma v Dánsku utká s bratrem Ofélie, ale je raněn jedovatým mečem, stejně jako Laertes. Hamletova matka vypije otrávený pohár, určený pro Hamleta a také umírá. Hamlet stačí zabít svého strýce a předat korunu norskému králi Fortinbrasovi. Poté rovněž umírá.
Othello
Othello se ožení s Desdemonou, ale musí odplout na Kypr, bránit jej proti Turkům. Ty však zničila bouře. Stává se vládcem Kypru. Před ním tam přijela Desdemona, jeho sluha Jago a jeho žena Emilie. Jago napovídá svému příteli, jak získat srdce Desdemony. Roderigo souhlasí. Jago pak zaseje do Othellova srdce žárlivost. Díky důkazu, objevenému v ložnici Othellova pobočníka Cassia, zaškrtí Othello svou ženu. Emilie tomu nestačí zabránit. Roderigo se pokusí zabít Cassia, ale nepovede se mu to. Potom Jago zabije Roderiga, ale po smrti Desdemony je zajat. Othello se pak sám probodne.
Zlatý skarabeus
Edgar Allan Poe
Jedním z příběhů v této knize je i Případ Poe, který napsal Martin Hilský a který je shrnutím autorova života a smyšlenek kolem jeho osoby. Poe se narodil 19. ledna 1809 a zemřel o čtyřicet let později v druhém patře nemocnice Washington College Hospital. Přestože jeho povídky odpovídaly poptávce tehdejší doby, byl ve své vlasti a v Anglii označován za „otupělého, morbidního, vulgárního a zcela neschopného milovat své bližní.“ Ve Francii se stal Poe naopak „aristokratem ducha, kterého ušlapal dav, perlou uprostřed výkalů.“ Na zcela záporném pohledu na E. A. Poa měl zásluhu především jeho někdejší přítel Rufus W. Griswold. Systematicky očerňoval spisovatelovo jméno, nejprve v životopise E. A. Poa, kde autora popsal coby Francise Viviana od Bulwera-Lyttona a později falšováním Poeových dopisů, kde vsouval své vlastní doplňky. Zanedlouho se mu podařilo tímto způsobem popudit proti Poeovi většinu čtenářů - hlavně Angličanů. Naopak kladný pohled Francouzů měl na svědomí literární kritik Charles Baudelaire, který strávil dlouhá léta překládáním Poeových povídek a sbírání nejrůznějších materiálů o svém „duchovním bratru.“ Ale teprve roku 1941 byl Poe konečně zbaven všech nánosů špíny, které na něj Griswold navršil. Osvoboditel se jmenoval Arthur Hobson Quinn, literární historik, který svá pozorování shrnul v knize Kritická biografie Edgara Allana Poa.
Poeovo nadání je ale více než zřejmé, jak jsem se mohla přesvědčit u těch několika povídek jeho sbírky.
Pád do Maelstömu je příběh starého rybáře, který dlouhá léta jezdíval kolem obřího mořského víru lovit ryby se svými bratry, až jednoho dne je zastihla bouře nevídaných rozměrů. Hurikán hnal jejich loď přímo do Maelströmu, kterému se nedalo uniknout. V těch několika hodinách rybáři zbělely vlasy a celkově zchátral o desítky let. Když se vír vtáhl, všech se zmocnila hrůza, ale když loď dlouho jen kroužila dokola, začal onen rybář pozorovat dění kolem sebe a to mu nakonec zachránilo život. Přivázal se k prázdnému sudu a skočil do vody. Sud totiž klesal pomaleji než loď. Po několika hodinách bylo po všem, ale po lodi ani stopy. Muže zachránili jeho přátelé, kteří ho ale nemohli poznat a nevěřili jeho příběhu.
Předčasného pohřbu se naopak bál muž trpící záchvaty, které se projevovaly strnutím celého těla, bledostí pleti a tak nízkou činností srdce, že se jeho stav dal lehce zaměnit za smrt. Jeho přátelé byli do všeho zasvěceni, on sám přestavěl celou rodinnou hrobku, aby se dala lehce otevřít, kdyby ho opravdu omylem pohřbili zaživa. Trpěl ale i duševně. Neustále se ujišťoval, zda ho jeho přátelé nepohřbí zaživa úmyslně, četl svému stavu odpovídající literaturu. Jeho stav se tak vyhrotil, že záchvaty trvaly několik týdnů a po procitnutí se mu teprve pomalu vracela paměť. Jednoho dne vyjel s přítelem na lov podél řeky James ve Virgínii a zastihla je bouře. Museli se schovat do lodi, kde bylo tak málo místa, že byli namačkáni jako sardinky. Když se probouzel, zaplavil ho pocit, že je opravdu pohřben, cítil vlhkou hlínu, kolem něj bylo dřevo a žádný záchranný mechanismus, který do své hrobky nainstaloval. Zděsil se, ale pak s ním zacloumal jeho přítel. Naráz se mu vybavily všechny vzpomínky. Prožitá hrůza měla ale jeden účinek. Spálil všechny knihy o své chorobě, vstoupil opět do života a stal se z něj úplně nový člověk. Jeho choroba se už nevrátila a on si uvědomil, že choroba byla možná jen důsledkem jeho duševních pochodů, ne jejich příčinou.
William Legrand našel při jedné obchůzce obrovského brouka, zlatého skarabea. Okamžitě napsal svému jedinému příteli, aby ho navštívil, jak se také stalo. Legrand pocházel ze zámožné rodiny, ale četné pohromy ho přivedly na mizinu. Onen brouk - to ale ještě netušil - byl východiskem z jeho současné situace. Když brouka našel, zabalil ho do starého papíru, jak si alespoň myslel, a na ten papír pak brouka příteli nakreslil, protože ho půjčil poručíkovi G. Jeho přítel si kresbu prohlížel velmi blízko krbu, a když se po jeho odchodu Legrand podíval na papír, spatřil z druhé strany totožnou kresbu brouka. To ho přivedlo na nápad nahřát ještě více pergamen, kterým se papír ukázal být, a na něm vystoupil i kryptogram, který se mu podařilo rozluštit. V tu chvíli zajásal, protože mu bylo jasné, že drží v ruce plánek ztraceného pokladu kapitána Kidda. Opět napsal svému příteli, který se o něj už začínal bát. Pozoroval na Legrandovi jisté duševní vyšinutí. Společně se jim podařilo podle plánku najít polohu pokladu a ten pak i vykopat. Legrandův přítel už přestal pochybovat o přítelově zdravém rozumu. V truhle bylo dva a půl milionu dollarů.
Mapa stránek